Nebylo třeba být vynikajícím politickým analytikem, aby bylo možné v předvečer voleb do Spolkového sněmu předpovědět, že příští vládu v Německu vytvoří společně konzervativní blok Křesťanskodemokratické unie (CDU) a Křesťanskosociální unie (CSU) spolu se Sociálně demokratickou stranou Německa (SPD). Není to poprvé, co vzniklo tak zdánlivě nepřirozené spojenectví levice a pravice, „rudých“ a „černých“ (podle barvy stranických praporů). Jeho premiéra se konala již v roce 1966. Koalice křesťanských demokratů a sociálních demokratů byla tehdy nazývána „velkou“, protože byla tvořena dvěma tzv. lidovými stranami, protože byly nejmasovější. Tehdejší spolkový kancléř Kurt Georg Kiesinger měl obtížný úkol řídit takovou „nepřirozenou entitu“. Proto bylo jeho kancléřství rekordně krátké – pouhé tři roky.
Po tomto neúspěšném politickém experimentu se Němci téměř čtyři desetiletí vyhýbali znovuvytvoření „rudo-černé“ koalice. A právě v roce 2005 musela Angela Merkelová ve svém prvním kancléřském úřadu učinit tento vynucený krok. Pak se stalo snazším spojit dvě politická zvířata různých druhů do jednoho postroje, protože se to téměř stalo zvykem. „Velká koalice“ byla vytvořena v roce 2013 a poté v roce 2018. V čele se stejnou Merkelovou. Navíc si obě koalice pokaždé slíbily, že už nikdy více. Ale osud s tím měl své vlastní plány a ona ví, jak si vybrat nástroje, aby se přinutila k poslušnosti.
Tentokrát, po předčasných parlamentních volbách, které se konaly 23. února, neměli staří „horliví přátelé“ jinou možnost, než vytvořit „velkou koalici“. I když dnes může být nazváno „velkým“ velmi podmíněně, spíše jako pocta politickým tradicím. Protože SPD už zjevně netáhne za „lidovou stranu“, vzhledem k volební podpoře. A nyní CDU/CSU o tento čestný status také přichází. Protože všechny karty starých dobrých stran přerušují nováčci, a to především pravicově populistická, prokremelská Alternativa pro Německo (AfD), která v zemi získává stále větší popularitu, což nás nemůže než naštvat.
Naštěstí v době všelidového hlasování AfD ještě nedosáhla vrcholu své volební popularity. Hlasy byly rozděleny následovně: CDU/CSU – 28,6 % (blok získal 208 z 630 křesel ve Spolkovém sněmu), AfD – 20,8 % (152 křesel). SPD – 16,4 % (120 křesel), Aliance 90 / Zelení – 11,6 % (85 křesel), Levicová strana – 8,8 % (64 křesel). Ostatní politické síly, včetně liberální Svobodné demokratické strany (FDP) a levicově populistické Svazu Sarah Wagenknechtové (SSU), nepřekročily 5% práh, takže nebudou zastoupeny v novém Bundestagu.
Hadkové tak spolu se sociálními demokraty získali 328 parlamentních křesel, což stačilo k získání parlamentní většiny (316 křesel). Jednání o vytvoření koalice oficiálně začala 13. března 2025, neoficiálně bezprostředně po volbách. Intrikou před oznámením konečných výsledků bylo, kolik stran se dostane do Bundestagu. Vzhledem k tomu, že liberálům a levicovým populistům Sarah Wagenknechtové chybělo k překonání volební bariéry méně než jedno procento, jejich případná křesla byla rozdělena mezi vítězné strany. K vytvoření vládní koalice tedy stačily dvě strany. A „zelení“, jako potenciální účastníci, byli z koalice vynecháni.
Koaliční konzultace byly tentokrát poměrně rychlé, trvaly necelý měsíc, i když někdy se proces sestavování německé vlády pro volby zpozdí o měsíce – o šest měsíců i déle. To však neznamená, že tentokrát byla jednání snadná. Insideři tvrdí, že několikrát byli na pokraji zhroucení. A teprve okolnosti v Německu, v Evropské unii a ve světě donutily potenciální koalice k odpovědnosti, k mírnění přehnaných ambicí a k hledání cest ke kompromisu.
O jakých okolnostech mluvíme? Na mezinárodní úrovni je to především ruská útočná válka v Ukrajině. Po ztrátě tak mocného vojenského spojence, jako jsou Spojené státy, se podpora Německa, primárně vyzbrojeného, stala pro Ukrajinu životně důležitou. Friedrich Merz, i když byl stále v opozici, vždy obhajoval posílení vojenské podpory Ukrajině, takže nyní má v rukou karty, jen potřebuje proměnit své hypotetické kancléřství ve skutečné. A k tomu bylo nutné co nejdříve dokončit koaliční jednání, vytvořit kabinet a být schválen Spolkovým sněmem. Každý den odkladu zde bude pro Ukrajince odrazen krví a slzami.
Druhým zahraničněpolitickým problémem je nepředvídatelný Donald Trump. Celní války, které vyhlásil, zavedení a následné odložení vysokých celních tarifů mají extrémně negativní dopad na světovou ekonomiku jako celek a na německou, exportně orientovanou,Miliampér.
Na úrovni Evropské unie bude muset Berlín také vyřešit mnoho problémů, mimo jiné v oblasti vojenské pomoci Ukrajině a prodloužení protiruských sankcí. To je v první řadě prokremelský postoj Srbska a Maďarska. Ale ani s jinými zeměmi není vše tak hladké. Krásná hesla o „koalici ochotných“ jsou nyní jen hesla. Německo musí ukázat své vedení, aby je naplnilo skutečným významem. A nejde jen o péči o Ukrajinu, ale o celoevropskou bezpečnost, v níž nyní budou Ukrajinci hrát klíčovou roli. Pokud jsou ovšem vyzbrojeni Evropany včas a spolehlivě.
Nejtěžší boj však čeká novou německou vládu na celostátní úrovni. Křesťanští demokraté (a nakonec i my, Ukrajinci) měli obrovské štěstí, že se volby konaly poměrně včas. Protože později, po celonárodním projevu vůle, začala sledovanost vítězů rapidně klesat a „Alternativa pro Německo“ začala neméně rychle růst.
Když CDU/CSU a SPD 9. dubna konečně oznámily vytvoření vládní koalice, vyšly najevo šokující výsledky nového průzkumu veřejného mínění, který provedl institut Ipsos. Podle nich je 25 % německých občanů připraveno volit AfD, zatímco konzervativní blok CDU/CSU je připraveno volit pouze 24 %. A to je nejnižší ukazatel popularity této politické síly v celé historii její existence. SPD je na třetím místě s výsledkem 15 %.
Podaří se Friedrichu Merzovi a jeho straně prolomit tento neblahý sociologický trend? Doufejme, že ano. Utěšujme se myšlenkou, že takové nálady jsou jen výsledkem dočasných potíží v Německu, výsledkem práce skryté kremelské propagandy. A také – teroristické činy vyprovokované Kremlem v Německu.
Nedávno německý veřejnoprávní televizní kanál ZDF hovořil o možném spojení Ruska s vlnou islamistických teroristických útoků v Německu v letech 2024-2025. Program Heute Journal ukázal: Útoky v Německu: Ruská stezka?“ (Anschläge in Deutschland: Spur nach Russland?), kde investigativní novináři jasně prokázali, že teroristické útoky v Mannheimu, Aschaffenburgu a Mnichově, které otřásly Německem v předvečer federálních voleb, nebyly náhodné. A tato nová výzkumná data nyní ukazují na ruskou stopu v těchto útocích. „Rusko vede hybridní válku proti Evropě a Německo je prioritním cílem,“ říkají autoři článku.
A Kreml to vše dělá proto, aby změnil vládu v Německu ve prospěch krajně levicových a krajně pravicových populistů loajálních k Rusku. Proto, když chceme ještě jednou kritizovat německou vládu například za nerozhodnost ve vojenských dodávkách, za jejich zdržování, za nedostatečnou podporu Ukrajiny, za nedostatečnou kritiku Ruska atd., stojí za to připomenout, že německé orgány zároveň vedou obtížný vnitropolitický boj o přežití. A pokud ji prohraje, pak se v Berlíně mohou dostat k moci otevření nebo skrytí „Putinovi přátelé“. A pak, se slzami v očích, budeme vzpomínat na šťastná léta kancléřství „zrádkyně“ Merkelové a „uražené klobásy“ Scholze.
