Minulý týden, 26. března, generální tajemník NATO Mark Rutte na pracovní návštěvě Varšavy učinil prohlášení, které bylo důležitým politickým signálem. Bez obalu prohlásil: „Jakákoliv hrozba pro bezpečnost kterékoliv země NATO vyvolá rozhodnou reakci celé Aliance.“ Taková tvrzení vyžadují pečlivé zvážení.
Kdyby tato slova byla pronesena během formativní fáze NATO nebo v prvních desetiletích jeho existence, mohla by být klíčem k absolutní důvěře a pocitu důvěryhodnosti. V dnešní době je ale situace mnohem složitější. Svět se změnil. Dnes tato slova znějí s jasnou příchutí nejistoty, mírně řečeno, politického a strategického nebezpečí, jako jakákoli jiná neopodstatněná očekávání.
To je zvláště zřejmé ze signálů přicházejících z Bílého domu. Její současný majitel Donald Trump začal během svého prvního prezidentského období používat „anti-NATO“ rétoriku. Ale pak už nikdo nebral vážně hrozbu vystoupení Spojených států z Aliance. Se začátkem druhého funkčního období se Trump k tomuto tématu nejen vrátil, ale také učinil ostré kroky ke sblížení s jedním z hlavních strategických protivníků NATO – Putinovým Ruskem, které hrubě porušuje mezinárodní právo a vede krvavou válku proti suverénní Ukrajině.
Trumpův obrat k agresorské zemi přichází uprostřed jeho územních hrozeb vůči členům NATO, jako je Kanada a Dánsko, a také zpráv, že zvažuje možnost přesunu amerických jednotek z Německa do Ruskem přátelského Maďarska. To vše významně mění vojensko-politickou krajinu Evropy. Soudě podle prohlášení evropských vůdců, nejsou si tak jisti americkým závazkem vůči Alianci.
„Chci věřit, že Spojené státy budou na naší straně, ale musíme být připraveni na to, že se to nestane,“ varoval francouzský prezident Emmanuel Macron, když se dotkl tématu potenciálních hrozeb v nedávném televizním projevu k národu. A toto „chci věřit“ jen podtrhuje, jak nespolehlivou se Amerika stala pro NATO.
Zkusme však, zhodnotit Rutteho výrok, abstrahovat od měnících se nálad ve Spojených státech a od těch, kteří se vždy skrývali za zády amerických vojáků. Buďme nestranní: co se skutečně skrývá za Macronovými slovy? Důvěrnost? Záruka? Přímou hrozbou pro otevřené i skryté agresory? Zahoďme tato propagandistická klišé a podívejme se na věci s ohledem na novou realitu.
Každý ví, že článek 5 Charty NATO je jakýmsi kamenem úrazu, například pro Putinovo Rusko dosud bránil Kremlu v otevřeném konfliktu se Západem. Ale co za tím skutečně je? Otázka není prázdná. Koneckonců, článek 5 Charty NATO z právního hlediska nepočítá s automatickou reakcí celého bloku na vnější hrozbu. Je to deklarace, jakási výzva ke společné akci, která vyžaduje souhlas všech členů Spojenců.
Realizace tohoto článku navíc může trvat několik týdnů, ne-li měsíců, v závislosti na politických kalkulacích. To znamená, že reakce, bez ohledu na to, jak krutá bude, nebude nutně okamžitá. A v podmínkách moderních válek se čas může stát rozhodujícím faktorem pro výsledek konfliktu. A kdo ví, a agresoři to chápou.
Proč o tom musíme mluvit? Historie NATO jasně ukazuje, že vážné rozpory mohou vzniknout i uvnitř Aliance. Například v roce 2017 Turecko, připomeňme, podepsalo smlouvu s Ruskem o nákupu systému protivzdušné obrany S-400, což vyvolalo vážnou kritiku ze strany Aliance. Obávali se, že tyto systémy by mohly být použity ke shromažďování zpravodajských informací o letadlech NATO a porušovat obecné obranné standardy. Spojené státy dokonce pozastavily dodávky stíhaček F-35 do Turecka.
Zahraniční politika Istanbulu, jak se stalo, byla také v rozporu s plány Aliance. Tudíž turecká invaze do Sýrie, zejména v oblasti, kde byly přítomny americké síly a další síly NATO, vedla k třenicím charakteristickým spíše pro protivníky než pro spojence.
Směřování zahraniční politiky dalšího člena NATO – Maďarska – také nevzbuzuje mnoho nadějí, že se blok neutopí v diskusích, když bude nutné agresora okamžitě odrazit.
V případě Trumpa a NATO je stále těžší této záruce uvěřit. „Souhlasil by Donald Trump s tím, že půjde bojovat za Estonsko?“ ptá se Dalibor Rohács, vedoucí pracovník a expert na evropskou politiku z American Enterprise Institute. A on sám to zpochybňoval: „Věřím, že na určité úrovni je nutné odložit nedůvěru, abychom si mysleli, že to udělá.“
Dnes je však situace taková, že vzájemná nedůvěra v blok nejen neoslabuje, ale také se prohlubuje. A zde vyvstává další otázka: může toho kremelský gang využít? Bylo by krátkozraké a dokonce naivní myslet si, že by se toho nepokusil využít.
V každém případě pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko, Litva, ale i Polsko a Finsko jsou již tak vážně znepokojeny přípravami na možný ruský útok, že se rozhodly odstoupit od Ottawské úmluvy z roku 1997, zaměřené na zákaz používání, výroby, skladování a šíření protipěchotních min.
Tato nová geopolitická realita vyvolává jiný pohled na touhu Ukrajiny vstoupit do NATO. Někdy se zdá, že prezident Volodymyr Zelenskyj si z toho stanovil hlavní cíl svého funkčního období. Dokonce vyjádřil přání „vyměnit“ svou rezignaci za okamžité přijetí země do Aliance. Neznělo to příliš vážně, no, dobře.
Mezitím mnoho západních vůdců opakovaně poměrně vážně prohlásilo, že otázka jeho přijetí do NATO nebude vyřešena do konce války na území Ukrajiny.
A tentýž Trump, když například onehdy mluvil o dohodě o kovech vzácných zemin, využil toto téma k vyvinutí tlaku na Zelenského: říkají, že pokud tuto dohodu odmítne (západní odborníci ji označují za predátorskou), ponese vážné následky. „Chce být členem NATO,“ řekl Trump, „ale nikdy se členem NATO nestane. On to chápe.“ Znělo to v tom smyslu, že Zelenskij si je vědom existující překážky.
Proč tedy rachotit zavřenými (pro dnešek) dveřmi? Nebylo by lepší zaměřit se na realističtější politické cíle, jejichž dosažení přinese mnohem více výhod pro zvýšení obranných schopností Ukrajiny? Například dnes, kdy se otázka vstupu Ukrajiny do NATO jeví nejen jako problematická, ale také potenciálně neúčelná v rámci současné geopolitické situace, by se Ukrajina měla zamyslet nad novým přístupem ke své obranné a zahraniční politice. Jedním z nejlogičtějších a nejefektivnějších způsobů, který by mohl Ukrajině zaručit ne menší bezpečnost než členství v NATO, je vytvoření nového vojensko-politického bloku, který by sjednotil evropské země usilující o nezávislejší a strategicky výhodnější partnerství, s aktivní účastí Ukrajiny.
V posledních třech letech tento návrh opakovaně zazníval z úst ukrajinských opozičních politiků, novinářů a aktivistů. Nenašla však velkou podporu v Kanceláři prezidenta Ukrajiny.
Takový blok by se však mohl stát alternativou k tradičním strukturám, zejména NATO, kde, jak vidíme, stále více zemí začalo ztrácet důvěru v odhodlání a jednotu amerického přístupu. To potvrzují i výroky politiků, jako je Macron, který otevřeně deklaroval připravenost Francie k sebeobraně, pokud Spojené státy odmítnou plnit své závazky v rámci Aliance.
Současná nejistota, která zachvátila i nejsilnější státy našeho kontinentu, jako je Francie, Velká Británie a Německo, otevírá Ukrajině jedinečnou příležitost hrát klíčovou roli při formování nové politické unie.
Vzpomínám si, že nedávno pár zámořských postav jízlivě prohlásilo, že Ukrajina nemá „vítězné karty“. Pravdivý! Ukrajina má jednu z nejsilnějších armád v Evropě. Během let konfrontace s Putinovým Ruskem výrazně posílilo své ozbrojené síly a zdokonalilo své jedinečné dovednosti v moderním válčení. Ne všechny evropské země se mohou pochlubit takovou zkušeností. Pokud však Ukrajina využije svůj vojenský potenciál nikoli ke „vstupu“ do stávajících mezinárodních bloků, ale k vytvoření nového, inovativního vojenského bloku, mohlo by jí to nejen poskytnout bezpečnostní záruky, ale také jí umožnit stát se jedním ze strategických center na evropské scéně.
Co k tomu potřebujete? V první řadě je to podpora zemí, které jsou nespokojené se současným stavem věcí v NATO. Mohla by to být Francie, Německo, Polsko a pobaltské státy, které stále více pochybují o udržitelnosti transatlantické aliance. Zvláště důležité je, že v takovém sdružení by se Ukrajina mohla stát prostředníkem mezi velkými evropskými zeměmi s jaderným potenciálem, například Spojeným královstvím, a méně silnými, ale strategicky důležitými evropskými zeměmi. Je to, jako by sama historie přikazovala Ukrajině, aby se stala mostem spojujícím různé zájmy a zároveň vytvářela nový vektor bezpečnosti.
Vytvoření vojensko-politického bloku, který bude kombinovat zkušenosti a zdroje zemí s jaderným potenciálem a moderními armádami, jakož i s vysoce rozvinutými systémy civilního a vojenského průmyslu, může nejen kompenzovat nedostatek oficiálního členství v NATO, ale také poskytnout Ukrajině další svobodu jednání v geopolitických manévrech. Ukrajina by měla využít svých zkušeností a geografické polohy k vytvoření bloku, který by mohl zajistit zájmy nejen Ukrajiny, ale i celé střední a východní Evropy. Ze strategického hlediska se tím otevřou nové obzory v oblasti bezpečnosti. Zejména otevře dokořán dveře do NATO.
Ukrajina má evropským zemím co nabídnout. HoryZa vysokou cenu získala jedinečné zkušenosti s vedením hybridních válek, využíváním moderních vojenských technologií a řízením složitých operací tváří v tvář skutečné vojenské konfrontaci. To vše je strategická hodnota, kterou při správném a vytrvalém prosazování nemůže žádný rozumný evropský lídr odmítnout.
Doposud panoval dojem, že Ukrajina působí na našem kontinentu jako prosebník a někdy, mírně řečeno, nepříliš přesvědčivě. Volodymyr Zelenskyj, pokud chce skutečně zachránit Ukrajinu, by měl „otočit karetní stůl“ a začít nejen o něco žádat, ale také navrhovat. Zda je toho schopen, je otevřená otázka.
