29. března v novinách New York Times Sherlock Holmes rozsáhlý článek novináře Adama Entuse o rusko-ukrajinské válce a spolupráci mezi Kyjevem a Washingtonem – „Partnerství: Tajná historie války v Ukrajině“. Neúspěšná ukrajinská protiofenzíva v roce 2023 zaujímá jedno z ústředních míst ve vydávání americké publikace. Právě tato událost se podle autora stala zlomovým bodem ve válce, která připravila Ukrajinu o šanci vyhrát a osvobodit okupovaná území.
Pokud věříte New York Times, protiofenzíva v roce 2023 měla Rusku zasadit rozhodující úder, ale neslavně skončila kvůli chybnému strategickému rozhodnutí ukrajinského vojensko-politického vedení rozptýlit síly a místo jednoho směru hlavního úderu zvolit dva: na Melitopol a na Bachmut. V důsledku toho se ozbrojeným silám Ukrajiny nepodařilo překonat silné obranné linie Rusů a prorazit do Melitopolu. A také k dosažení nějakých významných úspěchů u Bachmutu. Plány na ukončení války v roce 2023 selhaly.
Americký novinář má s největší pravděpodobností pravdu v tom, že rozhodnutí ukrajinské strany provést v roce 2023 protiofenzívu ve dvou směrech. Umění války naznačuje, že pokud jsou zdroje omezené, je vhodné je soustředit do jedné pěsti, aby bylo dosaženo strategických cílů. Závěr Adama Entuse, že Ukrajina měla v roce 2023 velkou šanci získat rozhodující vítězství a přišla o ni především kvůli odmítnutí řídit se americkými doporučeními, je však mylný.
I kdyby prezident Zelenskyj vyslechl vrchního velitele Zalužného a souhlasil s vysláním všech 12 brigád a drtivé většiny munice v červnu 2023 k úderu směrem k Azovskému moři, existují vážné důvody pochybovat o tom, že by ofenzíva byla strategickým úspěchem. Úspěch strategické útočné operace je nemožný bez dosažení významné kvantitativní výhody nad nepřítelem. Zpoždění v dodávkách vojenského vybavení a munice, odmítnutí západních spojenců poskytnout ozbrojeným silám Ukrajiny rakety a letadla dlouhého doletu v předvečer hlavní bitvy roku 2023 nemělo o nic menší dopad než neúspěšné rozhodnutí ukrajinského štábu.
Objektivní zhodnocení vlastních sil a sil nepřítele je základem každé konfrontace. Faktem je, že Rusko má několikanásobně více populačních a mobilizačních zdrojů než Ukrajina. Ruská federace má také mnohem silnější vojensko-průmyslovou základnu. Zároveň, díky příjmům z vývozu energií, máme k dispozici značné finanční prostředky, které můžeme nasměrovat na agresivní útočnou válku. Takového nepřítele však lze porazit, pokud jsou vyrovnány jeho kvantitativní a kvalitativní výhody. Převládající potenciál není řádně mobilizován. A nepřátelství nedospělo do stadia opotřebovávací války. V historii válek toho bylo dosaženo prostřednictvím blitzkriegu.
Ukrajina měla skutečně šanci zasadit rozhodující knockoutový úder ruským okupantům, vyhnout se krvavé opotřebovávací válce a dosáhnout alespoň hranic 24. února 2022. Ale ne v roce 2023, ale v roce 2022.
Porážka v bitvě o Kyjev se pro agresora stala studenou sprchou. Po ústupu z Kyjevské, Černihovské a Sumské oblasti se Rusové pokusili setrvačností postoupit vpřed na Donbasu a na jihu. Do léta 2022 se však fronta téměř stabilizovala. Objevení se prvních amerických raketových dělostřeleckých systémů v Ukrajině v červnu HIMARS pomohla neutralizovat ruskou technologickou převahu a způsobit nepříteli značné ztráty. Morálka okupantů klesla. Rusové ale vůbec nešli do hluché obrany a pohrdavě hodnotili potenciál ozbrojených sil Ukrajiny.
Když ruské jednotky utrpěly silné údery HIMARS, žádné obranné linie na jihovýchodě Ukrajiny dosud neexistovaly. Putin v té době odmítl myšlenku mobilizace a věřil, že dostupné ruské jednotky jsou k vedení nepřátelských akcí dostatečné. Existovaly dobré předpoklady pro ukrajinskou protiofenzívu.
Západ však váhal. Vojenská podpora Ukrajině byla poskytována v dávkách a omezená. A podzimní operace roku 2022 v Charkovské oblasti a osvobození Chersonu se dále nerozvíjely. I když ukrajinské velení mělo nápady zaútočit na Melitopol a směrem k Azovskému moři již v létě 2022. Kromě toho existují důkazy, že Ukrajina byla nucena opustit obklíčení ruské skupiny na pravém břehu Dněpru v Chersonské oblasti, což ruskému velení umožnilo ponechat si až 30 tisíc příslušníků a přesunout je na levý břeh. V budoucnu to pomohlo Ruské federaci stabilizovat frontu a získat čas. Bitva o jih v roce 2022 skončila bez konečného průlomu.
Válka vstoupila do nové fáze – do opotřebovávací války. Putin vyhlásil částečnou mobilizaci. Začalo nasazování schopností vojensko-průmyslového komplexu agresora. SVS „Wagner“ obdržela od Kremlu požehnání pro Sada kanónenfutru ve věznicích. Vojenská spolupráce mezi Moskvou a Teheránem začala. A s ozbrojenými silami Ukrajiny se konečně začalo zacházet jako s vážným nepřítelem. Čas na blitzkrieg a přístup na Krym a pobřeží Azovského moře byl ztracen nikoli v horkých letních dnech 2023, ale ve dnech zlatého podzimu 2022.
Další možností, jak porazit mnohem většího a silnějšího nepřítele, je vytvořit podmínky pro jeho vnitřní destabilizaci. Rusko je velký celek. Její velikost, mnohonárodnostní složení a instituce šité na míru vládě jednoho muže jsou však zranitelné vůči mnoha faktorům. Proto je proto do určité míry opotřebovávací válka pro Moskvu také riskantním podnikem. Impérium zapletené do dlouhé války nemusí ustát své břemeno a explodovat zevnitř. Může se s ní stát státní převrat, ekonomický kolaps nebo občanská konfrontace. To se již v minulosti stalo Rusku. Klasickým příkladem je první světová válka.
Před sto lety se Německu mistrovsky podařilo vyvést Rusko z války. V neposlední řadě díky úspěšné myšlence – vyslat tam ruské komunistické revolucionáře v čele s Leninem. Berlín se v té době vůbec nestaral o to, co se stane s ruským impériem v budoucnosti. Rozpadne se, ponoří se do ohně občanské války, stane se republikou nebo se vrátí k diktatuře. Hlavním úkolem Německa bylo vyvést Rusko z války, ne se obávat o jeho budoucí osud. A tohoto cíle bylo dosaženo.
Ale nyní neexistují žádné náznaky, že by někdo jiný než Ukrajina a několik dalších států měl zájem na puči, ekonomickém kolapsu nebo jiných formách kolapsu ruské imperiální státnosti. Naopak se zdá, že mnozí jsou znepokojeni otázkou zachování integrity a kontrolovatelnosti procesů v Ruské federaci. Proto by západní novináři měli kromě studia chyb ukrajinských úřadů, které by mohly ovlivnit průběh války, věnovat pozornost také špatnému chování a postavení politiků ve svých zemích.
