V posledních týdnech téma vyjednávání – ať už budoucího, mezi Ukrajinou a agresorskou zemí zprostředkovaného třetí stranou, nebo podmíněně probíhajících jednání mezi Ukrajinou a Spojenými státy americkými o různých dohodách – zastínilo události na frontě, úspěchy v jedné oblasti, problémy v jiné. Někdy se zdá, že válka skutečně končí, a vše závisí na tom, jak, v jakém formátu se zastaví (a už nikdy nebude pokračovat). Samozřejmě, že tomu tak není. Válka pokračuje, armáda umírá, okupanti pokračují v postupu a ústupu. A to pokračuje a bude pokračovat bez ohledu na podmínky, za kterých se Zelenskyj a Trump dohodnou na dohodě o vzácných zeminách. Ale jako vždy v takových příbězích existuje jedno „ale“.
Toto „ale“ je, že v každém případě, za jakýchkoli podmínek, dohod a dohod, Ukrajina potřebuje podporu Spojených států amerických. Celá historie poválečného světa, ve smyslu po druhé světové válce, o tom nejen šeptá, ale křičí. Jedním z prvních konfliktů studené války (netřeba říkat „první studené války“?) byla válka na Korejském poloostrově. Válka, kterou jižní, kapitalistická část kdysi sjednocené Koreje téměř prohrála. Téměř – protože Američané do situace zasáhli. Pak se samozřejmě k účastníkům války přidali komunisté – jak sovětští, tak čínští, takže ke konečnému osvobození Koreje od rudého moru nedošlo. Ale Korejská republika, která vznikla v důsledku této války, stále existuje. A nejen že existuje, ale cítí se dobře, ne nadarmo je považován za jednoho z „asijských ekonomických tygrů“.
Mimochodem, američtí vojáci jsou stále na území Jižní Koreje. Ne moc, nějakých 25 tisíc – ale samozřejmě je to v době míru, protože v případě války je mnohem snazší navýšit kontingent na již připravené infrastruktuře, než vše budovat od nuly.
A v Asii byla ještě jedna země, rozdělená na dvě části: kapitalistickou a socialistickou. Touto zemí je Vietnam. Kde na jihu byla země s volným tržním hospodářstvím a na severu byla komunistická diktatura. Samozřejmě, že ekonomika Vietnamské republiky byla z velké části založena na amerických penězích. Samozřejmě, že míra korupce v Jižním Vietnamu nebyla vůbec americká. Stručně řečeno, země s hlavním městem v Saigonu měla dost problémů. Přesto však byla součástí západního, svobodného světa.
A pak byla pryč. A město Saigon je pryč. Místo toho je zde nyní osada pojmenovaná po komunistickém diktátorovi Ho Či Minovi. Osadu, ve které nejsou téměř žádní obyvatelé předsocialistického Saigonu. Protože totalitní Sever, podporovaný zemí s hlavním městem Moskvou, téměř okamžitě porušil podmínky Pařížské dohody a obnovil válku proti Vietnamské republice. A po dobytí Saigonu začal „rudý teror“, který je dobře znám každému Ukrajinci. Ve kterých byly „převýchovné tábory“ tím nejmenším problémem obyvatel Vietnamu, který byl včera osvobozen od komunismu.
Proč se to stalo? Protože Spojené státy z nějakého důvodu – masové protesty, problémy s ekonomikou – přestaly podporovat Vietnamskou republiku. A SSSR a Čína nepřestaly podporovat „Vietnamskou demokratickou republiku“. Proto Korejská republika existuje. A Vietnamská republika neexistuje a nikdy existovat nebude. A ty statisíce, miliony lidí, kteří byli zničeni jen proto, že chtěli žít ve svobodném světě, jejich potomci nebudou.
Nebo nemůžete jít tak daleko, ale vzpomeňte si na zcela nedávnou historii. Historie země zvané Afghánistán, která zmizela jen několik týdnů poté, co se Spojené státy stáhly. Na jeho místě se objevil středověký zvrat, který ve XXI století nepovažuje ženy za plnohodnotné lidi.
Samozřejmě, že všechny tyto příběhy mají spoustu doprovodných faktorů. Jak Vietnamská republika, tak Islámská republika Afghánistán před pádem Tálibánu svým agresorům nijak zvlášť nevzdorovaly. Jak vietnamští komunisté, tak afghánský Taliban nejsou nějací cizí zajdové, ale stejní Vietnamci a Afghánci (Paštunové), stejně jako ti, kteří nechtěli žít v komunistickém pekle nebo v islámském středověku. Hlavní výsledek je ale všude stejný. Tam, kde Spojené státy americké, a ne nějaká jiná země západního světa, jmenovitě Spojené státy, nadále podporovaly místní touhu po svobodě, zůstaly tyto země na politické mapě světa. A taková země jako Německo obecně získala zpět většinu území (ne všechna, Východní Prusko a Horní Slezsko, kde nezůstali žádní Němci, zůstaly kusy německé říše navždy odříznuty).
Ty samé země, které bojovaly nebo se alespoň snažily bojovat za svou existenci bez podpory Spojených států, jsou pryč. Takže pokud se vám nelíbí myšlenka příměří podél frontové linie, pokud si nemyslíte, že zachování Ukrajiny jako nezávislého státu je vítězstvím v této válce, stačí porovnat Kyjev se Soulem a Saigonem. A vy uvidíte rozdíl.
Ne, tento text neznamená, že se musíte smířitSe vším přáním současného šéfa Bílého domu. To znamená, že v situaci, kdy už nejste jen barbaři, na jejichž straně stojí Kreml, ale samotný kremelský tyran, který jen přinutí Spojené státy, aby zůstaly na vaší straně, není jiná možnost. Pouze tato země, při vší úctě k ostatním západním členům jaderného klubu, může být garantem existence svobodných lidí na hranici s totalitní částí planety. To se historicky stalo a ani Izrael tomu nemůže uniknout, více než to, možná nikdo v západním světě nepracuje na své vlastní obraně.
Trump není věčný. Vance se prezidentem možná vůbec nestane. Ale Ukrajina musí existovat. Protože pro miliony lidí na světě prostě není žádný jiný domov. A nechci vidět, jak se z těchto lidí, kteří již prokázali své právo na život, stanou „lidé na lodích“. Mimochodem, tito lidé, jihovietnamští uprchlíci, byli zachráněni, mimo jiné, americkými válečnými loděmi. Oni, tito lidé, přežili a dokonce se dostali do svobodného světa, o kterém snili. Přestali však být občany země s hlavním městem v Saigonu a stali se malými částečkami jiných národů. A ten americký taky.
Kyjev by se měl stát Soulem, ne Saigonem. A existuje jen jeden způsob, jak toho dosáhnout. Ať se to zdá být jakkoli těžké a někdy i nesnesitelné.
