Když se Volodymyr Zelenskyj ocitl v „pasti“, kterou v Bílém domě nastražili ostřílení političtí intrikáni prezident Donald Trump a viceprezident J. D. Vance, vyvolalo to frustraci na obou stranách. Když však současný americký prezident nedávno hovořil o rezignaci ukrajinského prezidenta a zároveň pozastavil vojenskou pomoc této zemi, vyvolalo to upřímné překvapení. Protože takové výroky nastolují otázky, které jsou daleko od politiky a nutí vás přemýšlet o tom, jak může myšlenka nápravy jedné osoby ovlivnit osud celé země a jejích obránců.
Nebuďte neupřímní. Prezident Zelenskyj má co kritizovat a v Ukrajině to politici, novináři i běžní občané často dělají. Skutečnost, že jeho rezignace by měla být podmínkou pro obnovení plnohodnotné vojenské pomoci zemi krvácející vnější agresí, je však nejen politickou absurditou, ale i morální katastrofou. Situace, kdy jsou v sázce životy lidí a politické ambice se mění v jediné vodítko, už není jen politika. To vůbec není politika v obecně uznávaném slova smyslu. Byla to Trumpova hluboce osobní volba, diktovaná nějakým vnitřním přesvědčením, které ho vede k ignorování reality. A nejhorší na tom je, že nejenže ignoroval realitu, ale zdálo se, že vědomě ubližuje slabé straně.
Je mi líto, no, člověk nemůže udělat tak primitivní chybu při zdravém rozumu a dobré paměti. Vždyť vše máme na očích, doslova před našima očima, a to díky světovým médiím. Rusko každý den bombarduje ukrajinská města, nemilosrdně zabíjí civilisty, včetně dětí, a Trump říká, že věří v Putinovu touhu dosáhnout „míru“ v Ukrajině.
„Upřímně řečeno, je pro mě obtížnější jednat s Ukrajinou. Nemají mapy… Domníváme se, že pokud jde o dosažení konečného urovnání, může být snazší jednat s Ruskem. Je to zvláštní, protože oni mají všechny karty,“ odhodil americký vůdce ležérně, jako by byl v Las Vegas u karetního stolu.
Zdá se, že pan Trump zapomněl, že Amerika se po desetiletí stavěla do pozice oponenta militantních diktatur. Mohl by vznést otázku, že pozice Ukrajiny by měla být posílena před zahájením mírových rozhovorů s Ruskem. To je to, co mají v úmyslu udělat všechny vedoucí země Evropské unie, dlouhodobého strategického partnera Ameriky. Místo toho americký vůdce nestydatě lhal o tom, že Zelenského hodnocení kleslo téměř na nulu, nazval ho „diktátorem“ a skutečného diktátora jemně nazval „chytrým člověkem“ a „vynikajícím vůdcem“.
Stojí za to připomenout Trumpovi, pokud na to sám zapomněl, že nyní nemluvíme o politickém osudu Zelenského, ale o osudu Ukrajiny a jejího lidu. Ukrajina zoufale bojuje za svou nezávislost, za svou zemi a za život, který není v patách tak odporných nelidí, jako je Putin a spol.
Proč americký prezident odsunul cíle a ideály Ukrajinců do pozadí? Proč pro něj může být Zelenského rezignace důležitější než záchrana lidských životů, podpora ukrajinského lidu v jeho spravedlivém boji? Ne všechno lze vysvětlit nuancemi geopolitiky nebo „americkými zájmy“. Myslím, že máme co do činění s příkladem obsedantní myšlenky, kdy se člověku nedostane do popředí snaha vyřešit nějaký závažný problém, ale touha ho snížit na úroveň, která je pro něj pohodlná. Trumpovo chování po druhém nástupu na americký „trůn“ je typickým projevem egocentrismu, kdy se na problémy, které existují ve světě, nahlíží výhradně prizmatem osobních preferencí a politických her, a nikoli prizmatem osudů reálných zemí a lidí.
Ve skutečnosti to vše spadá pod definici obsedantního syndromu. Odborníci potvrdí, že obsedantní myšlenky jsou často spojeny s neschopností odklonit se od určité myšlenky, i když je destruktivní nebo nemá racionální základ. V Trumpově případě to může být nejen politická touha získat nevyřčený status „krále světa“, ale také způsob, jak svět „zjednodušit“, učinit jej zvládnutelnějším a srozumitelnějším (jak si nevzpomenout na Trumpova slova, že je pro něj „snazší“ jednat s Ruskou federací). Zjednodušování tak složitých a mnohovrstevnatých procesů, jako je válka, vede k tomu, že lidský aspekt je zcela potlačen.
Když Trump trvá na myšlence Zelenského rezignace, zdá se, že nevidí nebo nechce vidět realitu, ve které ukrajinský lid bojuje za svou nezávislost. Vidí pouze „figuru“, kterou lze nahradit podle jeho vlastních představ a politických zájmů. To je typický projev toho, jak obsedantní myšlenky ovlivňují osobnost člověka a dokážou ho vytrhnout z reálné reality a nahradit ji v mozku tohoto člověka pouze povrchním obrazem.
Zde je čas připomenout si knihu současné hlavy Spojených států, certifikované psycholožky Mary Trumpové. V roce 2020 vydala dílo, ve kterém zkoumala stav psychiky svého strýce. Kniha má velmi charakteristický název, který jednoduše křičí: „Příliš mnoho Hodně a nikdy dost: jak moje rodina vytvořila nejnebezpečnějšího člověka na světě“ (Příliš mnoho a nikdy dost. Jak moje rodina vytvořila nejnebezpečnějšího muže na světě). Mary Trumpová v této práci odborně tvrdí, že Donald Trump trpí psychologickými problémy, jako je klinický narcismus, asociální porucha osobnosti a „dlouhodobá nediagnostikovaná porucha učení, která po desetiletí bránila jeho schopnosti zpracovávat informace“.
Ve Spojených státech to již začíná být chápáno. Například v říjnu loňského roku, kdy Trump teprve začínal všechny šokovat svými předvolebními sliby, v článku Finanční Times Byly diskutovány příznaky jeho kognitivních problémů, včetně impulzivního chování a potíží se soustředěním. Článek poznamenal, že jeho prohlášení a činy vyvolávají obavy o schopnost účinně vykonávat povinnosti hlavy státu.
A nedávno, na začátku března, demokratický kongresman Al Green oznámil, že pracuje na impeachmentu prezidenta. Stalo se to během Trumpova projevu v Kongresu. „Tento prezident je nezpůsobilý. Neměl by zastávat toto postavení. 34 těžkých zločinů, impeachment dvakrát,“ řekl Green novinářům poté, co byl vyveden ze soudní síně.
Nebylo nám souzeno porozumět svobodným Američanům, kteří volili politika s tak nehoráznými „doporučeními“ od policistů a psychologů. Možná v tom hrály roli obrovské peníze, které odporný miliardář Musk nasypal do Trumpovy volební kampaně. Doufejme, že velká Amerika se stále vyrovná s oběma.
Pokud jde o Ukrajinu a osud její vládnoucí elity, bez ohledu na to, jak moc by Trump a Putin chtěli jednat s ukrajinským prezidentem, který je pro ně výhodnější, a ne se Zelenským, je absolutně nemožné následovat jejich příkladu. Není na nich, aby rozhodovali o tom, kdy a jak se budou volby v Ukrajině konat.
Ale až válka skončí, doufáme, že ukrajinský lid bude Zelenského přísně žádat o všechno: za slabou péči o armádu a za předčasné varování obyvatelstva před invazí Putinovy armády a za smrt tisíců vojáků v nepřipravené protiofenzívě a za dlouhodobou korupci a za excesy při „busifikaci“ a za mnoho dalších nevynucených chyb úřadů. Nebude se tak ale dít na základě instrukcí ze zámoří a navíc ne z Kremlu, ale z vůle ukrajinské společnosti. Na tom bude záviset budoucnost země.
Dnes, kdy se každý den odehrávají stovky smrtelných bojových střetů mezi ozbrojenými silami Ukrajiny a ruskou vojenskou silou, musíme všichni jasně pochopit, že Trumpova prokremelská logika o ukončení války je nebezpečná a jednoduše lidsky neslušná. Pokud bude šéf Bílého domu nadále trvat na uzavření příměří bez jasných bezpečnostních záruk pro Ukrajinu, ve skutečnosti to ruskému diktátorovi poskytne čas k nadechnutí a příležitost vyhnout se právní odplatě za spáchané zločiny. Celou cestu dopředu to tyto dvě postavy, které si dobře rozumí, pravděpodobně vidí takto. Pokud civilizované země trvají na procesu s Putinem (a bez toho se neobejdete!), pravděpodobně obnoví nepřátelství, navíc s ještě větší zuřivostí. A Ukrajina, bez skutečných bezpečnostních záruk, se opět ocitne ve stejné situaci, ne-li horší. A pak může washingtonský narcista znovu říci: byla to Ukrajina, kdo rozpoutal válku, ale varoval jsem vás, abyste se nedotýkali Putina…
Doufejme, že plány kremelského synovce se nebudou moci uskutečnit. Vedoucí země Evropské unie, politický blok s rozvinutou ekonomikou, jsou na straně Ukrajiny a s jejich pomocí stále přetrvávají šance na silnější postavení Ukrajiny při budoucích mírových rozhovorech s Ruskem. Ukrajinští představitelé a diplomaté by měli neúnavně pracovat v tomto směru. Tyto šance nelze ignorovat. Vyžaduje to památka těch, kteří položili své životy při obraně Ukrajiny.
