Několik dní po mnichovské konferenci, kdy většina evropských politiků a médií analyzovala další šokující (z evropského pohledu) rozhodnutí americké administrativy, napsal lotyšský prezident Edgars Rinkēvičs na sociálních sítích: „Nikdy nepřestávejte panikařit!“.
Komentář lotyšského prezidenta převzalo server Politico, jehož redaktoři se domnívají, že jde o chmurný signál pro Evropany. Zatímco hlava země na hranicích s Ruskem panikaří, čas na klid v Evropě pominul. Ve skutečnosti byl Rinkēvičsův příspěvek vtipem zaměřeným na média a komentátory šířící paniku, kteří během několika hodin změnili spekulace a opomenutí ve skutečnost.
Zdá se krajně nezodpovědné zesměšňovat prezidenta na internetu v tak vážné situaci. Je však těžké uvěřit, že by se Rinkēvičs, který od poloviny 90. let zastává oficiální funkce v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky (více než deset let stál v čele lotyšské diplomacie), choval jako obyčejný internetový troll. Od paniky se distancoval i estonský prezident, který v rozhovoru po mnichovské konferenci řekl, že někdy je lepší zajít do sauny a dát si studenou koupel a teprve pak se zamyslet nad politickými důsledky nedávných událostí.
Vyvažování na tenké hraně
Takový spíše klidný přístup nemá nic společného s ignorováním změn v americké politice vůči Evropě a Rusku. Spíše se jedná o pokus nevyvolat zbytečnou sociální a mediální paniku v pobaltských společnostech. Za zmínku také stojí, že Vilnius, Riga a Tallinn se na „Trumpovu revoluci“ již nějakou dobu připravují. Co je muselo překvapit, byl rozsah změn.
V pobaltských zemích je patrné zklamání a překvapení z politiky nového amerického prezidenta, jejímž cílem je rychlé ukončení války i na úkor Ukrajiny. Litva, Lotyšsko a Estonsko se s velmi omezenými zdroji snaží najít rovnováhu mezi svým principiálním postojem podpory Kyjeva, záměry evropských partnerů, strachem z vyloučení z evropské debaty a rychle se měnícím postojem Spojených států. Rozkol mezi velmocemi EU a Spojenými státy je pro pobaltské státy o to problematičtější, že právě na těchto dvou pilířích Tallinn, Riga a Vilnius již léta budují svou bezpečnost. Kromě Američanů se Estonci dívají také na Londýn a Paříž, Lotyši sázejí na Kanaďany a Litevci v průběhu let posílili svou spolupráci s Německem. Pobaltské země už několik týdnů čelí dilematu: komu by měly věřit více – evropské matce, nebo americkému otci?
Zdá se, že Estonsko by chtělo stát pevněji na evropské noze. Premiérka Kristen Michalová a ministr zahraničí Margus Tsahkna důrazně odmítli Trumpovy narážky, které obviňují Ukrajinu z rozpoutání války. V estonské vládě se zároveň objevují náznaky, že kromě Spojených států má Estonsko i další tradiční spojence, jejichž ozbrojené síly jsou v zemi rozmístěny – Francii a Velkou Británii. Na druhém konci spektra je litevská vláda. Je zbytečné hledat i tak mírnou a umírněnou kritiku trumpismu, jako je v Estonsku, ze strany litevského prezidenta, šéfa ministerstva obrany nebo šéfa diplomacie. Ve veřejných prohlášeních posledně jmenovaného lze dokonce najít pokusy o racionalizaci tezí amerického vůdce. Všechna tři hlavní města zdůrazňují jedinečnost transatlantických vztahů, bez ohledu na potenciální důsledky současné politiky USA. Podobně Lotyšsko zdůrazňuje důležitost svých vztahů se Spojenými státy a zdržuje se komentování protichůdných signálů ze zámoří.
Dny plné starostí
Více než mnichovskou konferenci způsobily nepokoje v Pobaltí dvě události, které se odehrály na přelomu února a března: spor mezi Volodymyrem Zelenským a Donaldem Trumpem, který vysílala washingtonská média, a summit evropských států svolaný britským premiérem Keirem Starmerem. Pokud první událost šokovala veřejné mínění nejen v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, pak se nyní zdá, že pozice britského premiéra je pro pobaltské země větším politickým problémem.
Odmítnutí pozvat Rigu, Tallinn a Vilnius do Londýna vyvolalo pobouření ve všech třech pobaltských státech. Navzdory oficiální omluvě a telekonferenci mezi vedoucími představiteli těchto zemí a britským premiérem v neděli 2. března se zdá, že v pobaltských státech stále přetrvává hořkost.
Nejvíce však panikaří média. Lotyšská státní televize se v jednom ze svých textů ptala: „Je čas opustit transatlantickou spolupráci?“ a předpověděla konec světa, jak ho známe. V Estonsku se mezitím z nečekané strany vynořilo nejostřejší ostří mediální kritiky namířené proti americké politice. Deník Postimees, který sympatizuje s estonskou pravicí, zveřejnil článek s názvem „Masky spadly“, ve kterém se negativně vyjádřil k politice USA.
Místní odborníci na mezinárodní politiku ve svých komentářích nepředpovídají rozpad dosavadního politického společenství Západu. Většina z nich místo toho zdůrazňuje, že je načase, aby se Evropa vzchopila, prokázala větší soudržnost a převzala odpovědnost za svou vlastní bezpečnost.
Až donedávna zůstávaly kritické hlasy o nové politické linii amerického vedení v hlavní debatě o mezinárodní politice něčím vzácným nebo okrajovým. Nejotevřenější kritiku lze slyšet v Estonsku. Hlasy zklamaných a kritických komentátorů vůči Spojeným státům lze nejčastěji nalézt na stránkách zmíněných Postimees. Nejpalčivější teze v estonské diskusi přednesl Meelis Oidsalu, bezpečnostní expert a bývalý dlouholetý úředník estonského ministerstva obrany, který ve své eseji pro státní média psal o hrozbě „bromance“ mezi Putinem a Trumpem. Hlasy kritiky trumpismu jsou slyšet i v litevském mainstreamu. Ředitel Vilniuského centra pro geopolitiku a bezpečnostní studia Linas Kojala v eseji zveřejněné v místních médiích hovoří o vandalizaci americké zahraniční politiky. Dílna lotyšských odborných komentátorů se zdá být ve svých úsudcích nejzdrženlivější. Je zbytečné hledat zde kritiku současného amerického establishmentu.
A co když americký deštník zmizí?
Pro celou pobaltskou trojku zůstávají nejdůležitější dvě otázky. Za prvé, výsledek jednání o Ukrajině by měl skončit trvalým mírem se zachováním ukrajinské nezávislosti. V tomto smyslu zůstává postavení pobaltských zemí nezměněno. Výsledek války v Ukrajině je dokonce v pobaltských zemích vnímán jako otázka jejich vlastní bezpečnosti. Z tohoto pohledu nepříznivé rozhodnutí pro Kyjev automaticky znamená zvýšené napětí na východním křídle. Proto není překvapivé, že Litevci, Lotyši a Estonci usilují o posílení evropského odstrašujícího potenciálu a zároveň si udržují americký deštník nad regionem.
Za druhé, otázka udržení americké přítomnosti se stala předmětem meziregionálních debat. Rostou spekulace a obavy dokonce i o částečném stažení amerických vojsk z Evropy. Zatím jsou to jen fámy, které Riga, Tallinn a Vilnius rychle vyvracejí, pevně stojí na pozici, že americká přítomnost zůstává nezměněna. Takový zvrat událostí – stažení Spojených států z regionu – se zdá nepravděpodobný, zejména vzhledem k tomu, že pobaltské státy plní své spojenecké závazky a jsou zahrnuty do kohorty zemí s vysokou úrovní investic do obrany. Pobaltské státy doufají, že americký prezident a jeho okolí pochopili, že základní principy trumpismu byly vyslyšeny. Ti, kdo platí, se mohou spolehnout na pomoc, a proto pobaltské státy krátce po Trumpově inauguraci oznámily, že na obranu vyčlení až 5 % HDP.
Chaos a nestabilita v komunikacích Washingtonu plodí nejistotu a strach. Ve skutečnosti nelze zavrhnout žádný scénář, ani ten nejtemnější. Zejména ten, pod kterým zmizí současný americký deštník nad Rigou, Tallinnem a Vilniusem. Je pravděpodobné, že v přiměřené shodě událostí se lotyšský prezident stane propagandistou woke ideologie amerického prezidenta, litevský premiér se stane diktátorem a estonský ministr zahraničí se stane válečným štváčem. Pořadí a možné obrazy mohou být náhodné a nemusí nutně souviset s realitou. Pobaltské státy, které se nacházejí na periferii toho, co se konvenčně nazývá Západ, nemají jinou možnost, než se přizpůsobit měnící se realitě. Mohou jen doufat, že americká přítomnost a záruky zůstanou stejné. Stojí za to riskovat a spoléhat se pouze na evropské odstrašení?
Konečné a skutečné zhroucení současné architektury mezinárodního řádu, z něhož mají prospěch pobaltské státy, by bylo možná největší krizí v regionu od získání nezávislosti.
Pragmatický přístup k trumpismu, který bude pravděpodobně v zákulisí kritizován, nebo v horším případě alarmující, je něco jako strategie. Pokud by se nad regionem skutečně začaly zahušťovat černé mraky, bylo by chybou panikařit. Pobaltským státům zbývá bojovat o pozornost americké administrativy, počítat s její přízní a zachovat si krásnou tvář.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: «Nigdy nie przestawaj panikować!».
