Porušování práv občanů Ukrajiny v procesu jejich mobilizace není důvodem pro propuštění osob povinných z vojenské služby z vojenské služby. Ve skutečnosti toto rozhodnutí učinil Správní kasační soud při Nejvyšším soudu, který to oznámil 17. března na Facebooku. Toto rozhodnutí vyvolává řadu znepokojivých otázek: jak daleko může stát zajít ve svých krocích v zájmu bezpečnosti, aniž by porušoval základní práva občanů? Je možné sjednotit zemi, pokud jsou zájmy státu upřednostněny před lidskými právy?
Pozadí je následující. Jeden voják podal žalobu na obvodní KKC a SP a na vojenský útvar, v níž se domáhal, aby byl jeho odvod během mobilizace uznán za nezákonný a aby byl vojenský útvar nucen ho propustit z vojenské služby. Důvodem je nesložení lékařské prohlídky během odvodu. Soudy první a odvolací instance se postavily za občana a uznaly jednání CCC a SP za porušení jeho práv. Pokud by se vojenský útvar řídil těmito soudními rozhodnutími, byl by to konec. Vojenské oddělení však podalo stížnost k Nejvyššímu soudu země a jeho kasační oddělení se rozhodlo postavit na stranu státu.
Po tomto rozhodnutí nejvyšší soud ve skutečnosti trvá na tom, že v nouzové situaci, kdy je v sázce bezpečnost země, je nutné dodržovat zvláštní právní praxi zaměřenou na potřeby obrany. A práva jednotlivců, říkají, v době války jsou druhořadou záležitostí.
Navenek vypadá všechno přesně takto. Pokud jde o mobilizaci, do popředí se dostává zájem státu a jeho obranyschopnost. Nejedná se jen o formální postup, ale o naléhavé a vynucené opatření, protože v době války vyžadují zájmy státu naléhavou akci a často tvrdou organizaci. Nejvyšší soud Ukrajiny se zjevně řídil touto zásadou, když odmítl rozhodnutí soudů prvního stupně a odvolacích soudů. Mobilizace v Ukrajině, která probíhá již tři roky, je mimořádným opatřením, jehož cílem je zajistit schopnost země odrazit agresi z Ruska, a v takové situaci by měla být otázka zákonnosti odvodů a propouštění vojenského personálu vyřešena v kontextu těchto okolností.
Pravidelné zprávy z různých částí fronty totiž ukazují, že v bojových podmínkách často nastávají situace, kdy každý den může být rozhodující. Neschopnost rychle shromáždit potřebné síly a zdroje může ohrozit určitý sektor fronty, což bude mít zase mnohem závažnější následky než porušení práv jednoho občana. Nejvyšší soud proto rozhodl v zájmu bezpečnosti státu s ohledem na to, že v podmínkách mobilizace by měly právní postupy fungovat přísněji a beze změny, bez ohledu na jednotlivé lékařské zprávy.
Těžko lze popřít, že takové soudní rozhodnutí je samo o sobě aktem diktovaným nejen zákonem, ale také potřebou vzít v úvahu skutečné hrozby, kterým Ukrajina čelí. Co se ale stane, když se zájmy státu dostanou do konfliktu s právy jednotlivých občanů? Už to není jen otázka právní, ale také otázka morálky a především spravedlnosti.
v Ukrajině si mnoho lidí, kteří by se chtěli vyhnout mobilizaci, začíná klást otázky: kde jsou děti vlivných politiků, úředníků a podnikatelů? Proč mohou snadno skončit v cizím letovisku místo v zákopech na frontové linii? Proto otázka spravedlnosti nabyla zvláštního významu. Vždyť nespravedlnost v době války je jako trhlina v pevnosti, kterou začínají prosakovat nejen pochybnosti, ale také masové úniky z mobilizace, odliv lidí do zahraničí, daňové úniky a co je nejhorší, korupce, která pohlcuje zdroje potřebné k vítězství.
A tady, na této tenké linii, můžete vidět, jak obtížná je volba, co musí udělat každý, kdo se rozhoduje, v době války. Mobilizační zákon je samozřejmě velmi, velmi důležitý, ale co je důležitější – udržování pořádku a plnění vojenské povinnosti nebo zachování osobních lidských práv? Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Konec konců, každá branná povinnost není jen anonymní číslo ve statistikách, je to osud živých lidí, jejich zdraví, jejich rodin. Odvod člověka, který neprošel lékařskou prohlídkou, je druh krutosti, která může vést ke katastrofálním následkům, pokud nejsou řádně posouzeny jeho zdravotní vady.
Bohužel v souvislosti s mobilizací se otázka práva občanů na zdraví a život často ukazuje jako druhořadá. Stát totiž musí být schopen co nejdříve doplnit odcházející síly, aby zajistil schopnost ozbrojených sil Ukrajiny odstrašit nepřítele. Rozsudek Nejvyššího soudu odráží tuto skutečnost, kdy jsou zájmy státu v kontextu probíhající války vnímány jako důležitější. Stojí za zmínku, že z právního hlediska Nejvyšší soud neumožnil vytvoření precedentu, který by mohl ohrozit mobilizační procesNapříklad v případě Pokud by rozhodnutí soudů prvního stupně a odvolacího soudu zůstala v platnosti, mohlo by vzniknout právní vakuum, kdy by se každý branec mohl odvolat proti rozhodnutí o odvodu na základě lékařské zprávy, a pak by byla mobilizace fakticky paralyzována.
Ale co lidská práva? Bohužel, jak ukazuje historie, v nestabilních státech zůstává otázka lidských práv ve výjimečném stavu často, jak se říká, v šedé zóně. Na jedné straně musí být chráněna práva občanů a na druhé straně v situaci mimořádné mobilizace nemohou být všechny aspekty osobních práv prioritou. To je patrné zejména na příkladu tzv. „busifikace“, při níž jsou ukrajinští občané, jako zatoulaná zvířata, chyceni na ulici, za použití hrubé síly natlačeni do autobusů a odvezeni do TCC, kde rychlostí blesku absolvují lékařskou prohlídku, a poté končí ve výcvikových střediscích nebo vojenských jednotkách.
Takové incidenty opakovaně skončily smrtí a zraněním „chycených“. Obyvatelstvo je rozhořčeno. Aktivisté za lidská práva bijí na poplach… A co úřady? Slibuje, že bude bojovat proti nelidskému „busifikaci“ a dokonce uvězní zaměstnance TCC, kteří překročí své oficiální pravomoci. Situace se ale prakticky nemění. Proč? Odpověď je zřejmá: ozbrojené síly Ukrajiny potřebují doplnit zásoby a vojáci z TCC mají ve skutečnosti volnou ruku, aby mohli naverbovat požadovaný počet mužů.
Tato stránka života na dnešní Ukrajině je skutečným dramatem s dalekosáhlými důsledky. A nejde jen o to, že ignorování práv občanů povzbuzuje mnohé z nich k tomu, aby se od „špatného“ státu distancovali. Po otevření hranic (a dříve nebo později budou otevřeny) to může mít za následek zvýšený odliv pracovních sil do jiných zemí. Ale „busifikace“ způsobuje obrovské škody právě teď. Ne všichni muži „chycení“ na ulici se stanou motivovanými vojáky. Odvod brance, který podstoupil nedbalou lékařskou prohlídku, může vést nejen ke zhoršení jeho zdravotního stavu, ale také k nebezpečí pro všechny ostatní, kteří budou na bojišti vedle něj. Není to jen otázka morální odpovědnosti, ale také lidských životů.
Jak zajistit, aby tyto dva aspekty – práva jednotlivce a bezpečnostní zájmy země – nebyly v rozporu? Myslím si, že v podmínkách Ukrajiny, s její historií lidových protestů proti bezpráví a nespravedlnosti, se člověk nemůže omezovat pouze na právní kritéria, je třeba uvažovat o etických otázkách.
Ukrajinské úřady musí pochopit, že mobilizace je vždy kompromisem. Přijmout stejné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje nejen význam bezpečnosti státu, ale i limity právní úpravy v takových podmínkách. To je kompromis ve své nejčistší podobě.
Kompromis by však neměl být jednostranný. Zákony týkající se branné povinnosti jsou často příliš přísné a neumožňují pružné posouzení individuálních okolností. Mobilizace by měla být procesem, který chápe a bere v úvahu zdraví, duševní stav a další důležité aspekty života každého brance. V případě mobilizace v krizi je nutné poskytnout mechanismy, které by umožnily cílenější hodnocení zdravotního stavu lidí, i když to není vždy možné v co nejkratším čase. Protože CCC „ve spěchu“ může porušit práva jedné osoby (pokud tomu tak je!), a to ovlivní celý mobilizační systém.
Koneckonců, není náhodou, že se v některých městech objevili „dobrovolníci“, kteří v reálném čase informovali veřejnost o poloze „autobusů“. Ve skutečnosti v řadě regionů země byli občané, kteří vstoupili do takové pochybné konfrontace se svým rodným státem tak pochybným způsobem. Ano, mnoho z nich bylo identifikováno a posláno před soud. Ale každý, jak víte, „nemůže být přesazen“…
Úřady slibují, že v souvislosti s mobilizací zrevidují přístup k lékařským prohlídkám. Je to dobré, ale… příliš pozdě, a proto ne dost. Kritická masa nespokojenosti občanů s „busifikací“ dosáhla úrovně, kdy je třeba jasněji a jednoznačně odpovědět na otázku: kde je hranice mezi zájmy státu a právy jednotlivce? Nejedná se pouze o právní problém. To je problém, který zasahuje do podstaty společenské smlouvy mezi občanem a státem. Stát má totiž právo požadovat od svých občanů plnění vojenské povinnosti, ale zároveň je povinen chránit jejich práva a životy. Na základě čeho může rozhodnout, že v zájmu ochrany státu je možné přinášet oběti v oblasti zdraví lidí?
Zde přicházím s metaforou o tom, jak válečná loď ve velké bouři, aby přežila, musí někdy jít přímo k obrovské vlně a nepostavit se pod ni. Co se ale v tomto případě stane s týmem? Ztratí loď svou ovladatelnost a bojeschopnost, pokud každý člověk na ní nebude připraven na bouři? Výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu je tedy právě tím momentem, kdy se stát rovnou veze na destruktivní vlně, uvědomuje si, že může někoho ztratit, ale zcela s tím nepočítá Aby bylo možné úder úspěšně překonat, musí být na takovou zkoušku připravena celá posádka lodi.
Řečeno bez obalu, pokud je stát zaměřen pouze na kvantitativní mobilizaci, pak riskuje porušení nejdůležitějšího principu – udržování důvěry mezi vládou a lidmi. Vždyť skutečná síla země nespočívá jen v počtech, které vypovídají o počtu zbraní a vojáků, ale především v jednotě a soudržnosti lidu. Je to opravdu tak těžké pochopit?
Bohužel tento důležitý, možná dokonce nejdůležitější faktor – faktor jednoty a soudržnosti lidí – je v Ukrajině do značné míry vyrovnáván akcemi týmu Volodymyra Zelenského. Soudě podle činů a životopisů vysoce postavených úředníků nebyl vybrán podle zásad profesionality a správných morálních vlastností, ale podle zásad známosti, obchodních vazeb a osobní loajality. V důsledku toho prezidentsko-vládní tým bohužel nenašel specialisty, kteří by dokázali mobilizovat tak, aby budoucí vojáci ozbrojených sil Ukrajiny nemuseli kroutit ruce a posílat je do armády i bez lékařské prohlídky.
