Zapojení Ukrajiny v Africe a na Blízkém východě může vyvolat zmatek a dokonce rozhořčení. Například v polských diskusích převažuje argument, že Kyjev „nehraje svou vlastní ligu“. Za takovými názory je přesvědčení, že náš soused nemá právo organizovat speciální operace na jiných kontinentech nebo provádět ambiciózní obchodní a humanitární politiku zaměřenou na budování ukrajinské „měkké síly“. Tyto názory mohou být výsledkem opovržení nebo protekcionismu vůči Ukrajině, ale ve skutečnosti jsou důkazem vazalského postoje, který nás vede k tomu, abychom považovali země našeho regionu, zejména Polsko, za pěšáky na velké geopolitické šachovnici, kterou hrají pouze země vnímané jako supervelmoci. Ukrajina se však o takové problémy nestará a využívá všechny prostředky, které má k dispozici, aby získala karty, které jsou užitečné ve vztazích s partnery a konfrontaci s nepřáteli.
Je ironií, že Trumpův a Vanceův útok na Zelenského v Oválné pracovně a politika nové americké administrativy přispěly ke zlepšení obrazu Ukrajiny v očích obyvatel globálního Jihu. Až dosud viděli Kyjev jako satelit Spojených států, které nenávidí, a Rusko jako zemi oponující americkému imperialismu. Dnes se někteří z nich cítí trapně za americko-ruské sbližování, které by mohlo pomoci omezit vliv Moskvy na globálním jihu. To poskytlo Kyjevu další příležitosti k omezení ruského vlivu. Je nepravděpodobné, že by potenciální příměří nebo mírová dohoda ovlivnily protiruské aktivity Ukrajiny v Africe a na Blízkém východě.
Putinova porážka v Sýrii a ukrajinská stopa
Na začátku prosince 2024 vypuklo v Sýrii povstání proti diktátorovi Bašáru al-Asadovi, který měl dlouhou dobu podporu Ruska a Íránu. Povstání se zúčastnily různé politické a národnostní skupiny, od islamistické HTS po demokratické SDF – křesťanští drúzové a Kurdové. O necelé dva týdny později byl Asad svržen – rychle opustil zemi a odjel do Moskvy, kde mu ruské úřady poskytly azyl.
Porážka syrského despoty tvrdě zasáhla obraz Kremlu. Rusové vynaložili velké úsilí, aby udrželi Asada u moci a porazili demokratické síly, se kterými by Západ mohl souhlasit. Mezitím se ukázalo, že roky nepřátelství zahrnující ruskou armádu byly zničeny za méně než dva týdny. Blesková válka rebelů prokázala slabost Ruska, což nezůstalo bez povšimnutí Donalda Trumpa, tehdy zvoleného prezidenta. Na svých stránkách na sociálních sítích Rusku vyčítal, že jeho porážka v Sýrii byla způsobena slabostí kvůli ztrátám ve válce s Ukrajinou. Trumpova reakce nezůstala bez povšimnutí ukrajinských úřadů a médií.
V Rusku se po šoku z protiasadovského povstání rychle objevila obvinění proti Kyjevu, že to byl on, kdo pomáhal povstání připravovat. Říká se, že Hlavní zpravodajské ředitelství (GUR) Ministerstva obrany Ukrajiny vycvičilo oddíly operátorů dronů s HTS (se satelitní komunikací, – pozn. red.) a mohlo také poskytnout některé své drony, včetně FPV. Rebelové dosáhli největšího úspěchu díky použití bezpilotních letounů, které byly dokonce použity k přímým útokům na Asadovo vojenské velení. Obviňováním ukrajinských služeb se Rusko a jeho sympatizanti pokusili podkopat obraz Ukrajiny jako státu podporujícího džihádisty.
Bez ohledu na to, kolik je na těchto obviněních pravdy, faktem zůstává, že Kyjev rychle navázal vztahy s novými syrskými úřady a nabídl spolupráci a humanitární pomoc. V Damašku se objevil ministr zahraničních věcí Ukrajiny Andrij Sybiha. Krátce poté prezident Zelenskyj oznámil iniciativu Obilí z Ukrajiny, jejímž cílem je dodávat obilí a další potravinářské produkty do zemí, jako je Sýrie. Ukrajina tak pomáhá Turecku a zemím EU zabránit další potenciální vlně uprchlíků z Blízkého východu, která může vést k dalšímu nárůstu napětí v Evropě a zvýšení popularity pravicových radikálních populistických sil. Ty druhé jsou hlavně proruské a protiukrajinské. Tímto způsobem Ukrajina formuje svou „měkkou sílu“, která funguje současně ve dvou směrech – na Středním východě a v Evropě.
Kyjev má však své vlastní cíle a jeho akce jsou zaměřeny na dosažení určitých zájmů. Ukrajinci doufají, že ze Sýrie dostanou nějaké vybavení ukořistěné rebely v armádě Assada, Rusů a Íránců. Dalším problémem, který znepokojuje Ukrajinu, je likvidace ruských základen v Sýrii (zejména v Tartúsu a Hmímímu). Pokud je Moskva ztratí, bude pro ni obtížnější uplatňovat svůj vliv ve Středomoří, na Středním východě a v severní Africe. To je důvod, proč Rusové vyjednávají s Damaškem o zachování těchto základen. Pokud se to nepodaří, nezbývá jim než vyjednávat s libyjským generálem Chalífou Haftarem, který stojí v čele vlády v Tobrúku. To je prostě Vliv Moskvy v Africe je také v zorném poli Kyjeva.
Africká dobrodružství nebo dobře promyšlená strategie?
Ukrajinci jsou zapojeni do několika afrických válek a konfliktů menší intenzity. Za těmito operacemi stojí Hlavní ředitelství rozvědky (GUR), jejichž cílem je fyzicky zlikvidovat ruské síly a vliv Moskvy. Zástupci Hlavního zpravodajského ředitelství jsou přítomni zejména v Súdánu, kde probíhá krvavá občanská válka mezi armádou, podporující vládu, a bojovníky Sil rychlé reakce a dalšími povstaleckými skupinami. Předpokládá se, že ruští žoldnéři Wagnerovy skupiny bojují na straně povstalců, ačkoli Rusko to oficiálně popírá. To přimělo Kyjev k podpoře súdánské vlády. Pro Ukrajince není důležité ani tak vítězství jedné ze stran konfliktu, jako postupná eliminace Rusů, kteří jsou tam přítomni (zejména žoldáci z Wagner PMC). Proto bojovníci Hlavního rozvědného úřadu mohou dokonce změnit frontu, jen aby mohli pokračovat v boji s hlavním nepřítelem své vlasti. Jak výsledek súdánské války, tak její trvání jsou Ukrajincům zcela lhostejné.
Dalším důležitým místem, kde Hlavní zpravodajské ředitelství loví ruské žoldáky, je Mali. Ukrajinci podporují berberský lid Tuaregů. V roce 2012 se úspěšně pokusili vytvořit svůj vlastní stát Azawad v severovýchodním Mali. Úspěch povstání však neznamenal mír – brzy vypukla v Azawadu občanská válka mezi stoupenci sekulárního charakteru státu a islámskými radikály. Kromě toho, v obavách z růstu islamistického terorismu v severní Africe a jeho rozšíření do Evropy, byla vytvořena nadnárodní koalice na podporu vlády v Mali. Francie byla do roku 2022 na její straně a Rusko nyní hraje ústřední roli v podpoře intervence proti Azavadu. Aby posílili svůj vliv na kontinentu, Rusové, jako vždy, používali wagnerovce. To přimělo GUR poslat podporu berberskému lidu, který je nyní mezi kladivem (koalice podporující Mali) a kovadlinou (radikální islamisté, zejména Boko Garam).
Právě v Mali Rusové utrpěli vážné vojenské porážky, ve kterých vojáci Hlavního zpravodajského ředitelství aktivně podporovali Tuaregy. Mezi 25. a 27. červencem 2024 bylo zabito nebo zemřelo 25 až 82 žoldnéřů Wagnerovy skupiny a 10 až 47 malijských vojáků, kteří se vzdávali při přepadení poblíž Tinzahuatenu. V bitvě zahynul také ruský propagandista a šovinista Nikita Feďanin, který na Telegramu provozoval kanál Šedá zóna, oblíbený mezi Rusy. Velmi rychle se na internetu objevily návrhy, že Tuaregům pomáhali Ukrajinci, nebo dokonce že ukrajinské jednotky byly na místě a zúčastnily se bojů 29. července 2024. Hlavní zpravodajské ředitelství potvrdilo, že poskytovalo zpravodajskou podporu berberským povstalcům, což donutilo malijskou vládu přerušit diplomatické styky s Kyjevem.
Na přelomu ledna a února letošního roku explodovaly ve Středozemním moři jednotlivé lodě ruské stínové flotily. 15. února došlo ke dvěma explozím na tankeru Seajewel. Výbuch na lodi Grace Ferrum u libyjského pobřeží vedl k vážným škodám a v důsledku toho k potřebě záchranné operace z pevniny. Někteří analytici se domnívají, že za záhadnými výbuchy stojí ukrajinská vojenská rozvědka, která má za cíl oslabit stínovou flotilu nepřítele a logistické schopnosti ve Středomoří.
Francouzsko-ukrajinské spojenectví
Když se 4. a 5. března v médiích objevily zprávy, že Spojené státy pozastavují vojenské dodávky na Ukrajinu (zejména na základě smluv uzavřených za prezidenta Joea Bidena) a sdílení zpravodajských informací s Kyjevem, mnoho evropských občanů a politiků vyjádřilo své rozhořčení. V jejich očích se důvěra ve Spojené státy propadla. Trumpův projev v Kongresu zahrnoval chválu obchodní války s Kanadou a Mexikem, stejně jako další hrozbu anexe Grónska – „tak či onak“. Večer 5. března prezident Emmanuel Macron označil Rusko za hlavní hrozbu pro Evropu, podpořil spravedlivý mír pro Ukrajinu a zdůraznil nespolehlivost Spojených států jako spojence. Ve stejný den jeho mluvčí uvedl, že francouzský vůdce nepojede do Washingtonu s britským premiérem Keirem Starmerem a prezidentem Zelenským, aby předložili návrh na příměří s Ruskem, jak požaduje Trumpovo okolí. Francouzský ministr obrany Sébastien Lecornu zase oznámil spolupráci s Ukrajinou v oblasti zpravodajství, aby zaplnil americkou mezeru. Francouzi vyjádřili rozhořčení nad akcemi ruské stíhačky Su-35, která se pokusila narušit hlídku jejich dronu nad Středozemním mořem. Kromě toho rozhodnutí amerických úřadů odsoudil francouzský premiér a vůdkyně Národního hnutí Marine Le Penová, která je obviněna z kolaborace s Ruskem.
Francie má mnoho důvodů podporovat Ukrajinu, a to nejen kvůli typické francouzské nechuti k Americe. Zdá se, že Paříž může mít také zájem na tom, aby Ukrajinci byli schopni jednat tam, kde jsou Francouzi vytlačováni Rusya Číňané. V únoru ukrajinská vojenská rozvědka apelovala na Francii s návrhem na spolupráci v Africe, především v oblasti Sahelu. Hlavní zpravodajské ředitelství Ministerstva obrany Ukrajiny tam chce provést řadu speciálních operací s cílem svrhnout proruské režimy, ale potřebuje k tomu francouzskou informační podporu. Je pravděpodobné, že Francie neodmítne pomoc Ukrajincům, zejména proto, že tak nyní může učinit ve stínu předávání cenných informací o přípravě Rusů na letecké údery na Ukrajinu. Důležitá je také doba, kdy byla Francouzům nabídnuta spolupráce – Rusové si zatím nevytvořili nový uzel ve Středozemním moři místo základen v Sýrii, jejíž osud se stále zdá nejistý.
Ukrajina je pro Francii zajímavým partnerem také díky svým surovinovým zdrojům. Ukazuje se, že již v říjnu 2024 Francouzi jednali s Ukrajinci o plánech na těžbu cenných nerostů, zejména kovů vzácných zemin, které jsou potřebné mimo jiné pro zbrojní průmysl. To 25. února 2025 uvedl Stéphane Séjourné, místopředseda Evropské komise pro rozvoj a průmyslovou strategii: „Kyjev může poskytnout 21 z 30 kritických surovin, které Evropa potřebuje na základě vzájemně výhodných dohod.“
Francie může poskytnout podporu Ukrajině jiným způsobem. Jeho obranný průmysl je do značné míry nezávislý na Spojených státech. Francouzské zbraně a vybavení buď vůbec neobsahují americké komponenty, nebo je jejich počet a význam zanedbatelný. To platí zejména v případě, že se Trumpova administrativa pokusí zablokovat dodávky vybavení na Ukrajinu s argumentem, že existují díly vyrobené v Americe. Francie vyrábí téměř vše, co Ukrajinci a další spojenci NATO v Evropě potřebují: od víceúčelových letadel Dassault Rafale po protiletadlové a protiraketové systémy SAMP/T (společně s Itálií, kde premiérka Meloniová, která sympatizuje s Ukrajinou), hlavňové dělostřelectvo (slavné houfnice CAESAR), protitankové odpalovače a lodě až po munici a ruční zbraně. Francie také nabídla, že nahradí systémy Starlink používané v Ukrajině vlastním produktem, a to co nejdříve.
Akce Ukrajiny na Blízkém východě a v Africe výrazně zlepšují pozici Kyjeva na mezinárodní scéně. Na jedné straně oslabují obraz Moskvy a způsobují jí zjevné materiální škody, na druhé straně výrazně posilují ukrajinskou „měkkou sílu“. Agresivní i humanitární akce Kyjeva jsou také v zájmu některých evropských zemí, zejména Francie. Ukrajinci mohou pokračováním této politiky v poválečném období hodně získat, protože v současné době neexistují žádné záruky, že Rusko upustí od použití síly proti Ukrajině. Aktivní operace na Středním východě a v Africe budou schopny Moskvu dále oslabit a možná ji dokonce donutit nasměrovat své síly a zdroje do jiných částí světa.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Ukraina buduje wpływy w Afryce i na Bliskim Wschodzie
