Veřejné mínění v Evropě a ve Spojených státech bylo šokováno výroky a chováním předních politiků nové americké administrativy: prezidenta Donalda Trumpa, viceprezidenta J.D. Vance a ministra obrany Peta Hegsetha. Američtí představitelé se zaměřili na kritiku Evropy, na mnichovské konferenci varovali před přeorientováním své pozornosti na tichomořský region, vyhrožovali Evropské unii vysokými cly a zasahovali do voleb v Německu a Rumunsku.
Americký prezident neustále ponižuje kanadského premiéra (v tuto chvíli již bývalého – pozn. red.), Trump nazývá Justina Trudeaua „guvernérem“ a vyhrožuje anexí sousední země. Na druhou stranu Mexiku Hegseth vyhrožuje „vojenskou intervencí“ kvůli drogovým kartelům. Nová administrativa také tlačí na Ukrajinu kvůli dohodě o těžbě a chce ji donutit k nevýhodnému příměří, které vyvrcholí živě přenášenou hádkou v Oválné pracovně. V době, kdy se mnozí cítili bezmocní a zoufalí, se však ukázalo, že Evropská unie, Velká Británie, Kanada a Ukrajina mají stále mnoho silných trumfů a americký hegemon není všemocný a neomylný.
V čem spočívá slabina Trumpovy politiky
Chybou některých politiků a velké části evropského veřejného mínění je vnímání každého amerického prezidenta jako nositele moci, který je nejen neodolatelný, ale také schopný vnutit jakoukoli svou geopolitickou myšlenku kdekoli na světě. Toto přesvědčení je často spojováno s Donaldem Trumpem. Všeobecně se věří, že nejlepší možností je neskočit na jeho háček a splnit každý jeho rozmar. Tento úhel pohledu však nebere v úvahu objektivní faktory, které znamenají, že vliv nového amerického prezidenta a jeho země jako celku bude omezen na jiné aktéry v mezinárodní politice. Kromě toho bude muset nová americká administrativa čelit četným vnitřním problémům. O některých z nich se navíc rozhodne sama.
Hlavním problémem Donalda Trumpa je jeho arogance a narcismus. Americký prezident není schopen přijmout porážku, ani malou, a odmítá zprávy a informace, které jsou v rozporu s jeho vizí světa. Snaží se vytvořit alternativní realitu. Jedním z příkladů jsou jeho lži o výši pomoci Ukrajině ze strany Spojených států a EU. Má také nafouknutou představu o svých vlastních schopnostech. Předpokládá se, že takový stav mysli se v Trumpovi zformoval, zejména po neúspěšném pokusu o jeho život v Pensylvánii v létě během volební kampaně. Možná opravdu věřil, že byl vyvolen Bohem, aby vykonal velké věci. Osobnost nového amerického prezidenta je také ovlivněna jeho věkem a fyzickými a intelektuálními omezeními, která jsou s ním spojena. Dokonce i během volební kampaně se objevily zvěsti o jeho zdravotním stavu, i když na rozdíl od svých konkurentů trávil spoustu času spánkem a zotavováním. Nyní však stojí v čele země, která spadá do kategorie supervelmocí, což znamená, že musí tvrdě pracovat. Prezidentovi nepomáhá ani jeho doprovod, který připomíná spíše dvůr absolutního vládce XVIII. století. Tento dvůr se bojí říci, že král je nahý – to znamená poukázat na jeho chyby nebo ho přesvědčit o jeho pošetilých krocích. Ještě horší je, když se dvořané dívají na vůdce nekriticky.
Trump se zároveň snaží obrátit mezinárodní řád vzhůru nohama tím, že otevírá několik front. Požaduje, aby Dánsko postoupilo Grónsko Spojeným státům. Volá kanadskému premiérovi guvernérovi a navrhuje, že sousední země se stane 51. státem USA. Vyhrožuje svým sousedům a Evropské unii 25procentními cly, zatímco na zboží z Číny chtěl uvalit pouze 10procentní cla. Mexiko nedávno slyšelo hrozbu invaze od amerického ministra obrany. Až dosud nebyly Spojené státy schopny provést jediné dobytí a celní válka může mít důsledky pro samotné Američany. Tlak na EU a Ukrajinu také nepřináší očekávané výsledky. Prozatím měly účinek pouze hrozby Panamy (omezit vliv Číny na Panamský průplav) a Kolumbie (Trump očekával, že země přijme nelegální přistěhovalce, kteří již dříve dorazili do Spojených států), ale na interamerické scéně je lze jen stěží označit za působivé úspěchy.
Domácí a zahraniční politika nové administrativy Bílého domu začíná stále více zasahovat americkou ekonomiku a peněženky obyčejných Američanů. To platí i pro Trumpovy voliče. Hrozby zahájení obchodní války se sousedy a EU již vedly k tomu, že Spojené státy ztratily asi 500 miliard dolarů (ke konci února). Zdá se, že nový prezident si neuvědomuje, že země napadené cly na to zareagují obchodními opatřeními. Dalším problémem je růst cen určitého zboží, zejména potravin, zejména vajec, které jsou ve Spojených státech již žertem srovnávány s ažrohaté šperky. Vážné důsledky má i pozastavení či likvidace sociálních programů, které využívalo mnoho občanů s nízkými příjmy. Konkrétně tvořili většinu populace země. A jsou významnou součástí Trumpových a republikánských voličů, kteří jim slíbili, že jejich problémy vyřeší lehce. YouTube a sociální sítě jsou zaplaveny záběry obyčejných Američanů, plných slz, hněvu a frustrace, kteří ještě nedávno žili v euforii po změně vládnoucího tábora.
Obraz nového prezidenta kazí také nešikovná diplomacie, která se vydává za zbožná přání – k tomu přidejme hlasování v OSN ke třetímu výročí ruské invaze, kdy Spojené státy stály po boku Ruska a autoritářského tábora, který zahrnuje Bělorusko, Írán a Severní Koreu. Oligarcha Elon Musk pro něj zase prostřednictvím Ministerstva efektivity státu vytvořil (DOGE) propouští tisíce úředníků administrativy, což přispívá k oslabení instituce. Jmenování Tulsi Gabbardové ředitelkou Národní zpravodajské služby nebo Kashe Patela šéfem Federálního úřadu pro vyšetřování má za následek totéž. Trumpův toxický postoj k Zelenskému a Ukrajině, stejně jako jeho flirtování s Putinem a Ruskem, je negativně hodnocen i některými protrumpovskými médii (např. The New York Post) a youtubery (například Bena Shapira, který je populární mezi republikány). Označení ukrajinského prezidenta za „diktátora“ a potyčka v Oválné pracovně byly také špatně přijaty některými republikánskými senátory a kongresmany. Pro demokraty se staly dalším argumentem pro kritiku nové administrativy.
Vyjednávání podle Trumpa
Vše nasvědčuje tomu, že nový majitel Bílého domu bude chtít zkušenosti získané na realitním trhu využít v diplomacii. Je těžké srovnávat geopolitiku s prací vývojáře, ale Trumpův přístup může hodně napovědět o tom, co od něj očekávat a čeho se nebát. Vysvětlím to na příkladu nátlaku na Ukrajinu, aby podepsala dohodu o přístupu k ukrajinským nerostným surovinám, a pokusu donutit Kyjev k ústupkům, které jsou pro Moskvu nevýhodné.
Před šesti měsíci jsem v jiném textu pro NEW navrhl, aby se Ukrajinci vyzbrojili trpělivostí a šetřili zdroje na pokračování obranné války pro případ, že by se vztahy se Spojenými státy z iniciativy nového majitele Bílého domu ochladily. Tato iniciativa může být spojena s přáním ukončit rusko-ukrajinskou válku co nejdříve, protože nový prezident chtěl bleskovou rychlostí prokázat svou efektivitu jako vyjednavač na mezinárodní scéně. Zároveň se potvrdila i Trumpova narcistická touha získat Nobelovu cenu míru. To však není jediný cíl současného prezidenta. Ministr zahraničí Marco Rubio nedávno řekl médiím, že nová administrativa chce provést manévr „obráceného Nixona“, tj. učinit z Ruské federace spojence Spojených států v jejich konfrontaci s Čínou. V Trumpových očích Ukrajina „nemá silné karty“, takže Washington věřil, že by bylo nejjednodušší ji donutit k jakýmkoli ústupkům Rusku. Taková jednání se mohla konat v zákulisí během Zelenského návštěvy v Bílém domě 28. února.
Dalším příkladem tohoto přístupu bylo zaslání zakázky na těžbu ukrajinských nerostných surovin Volodymyru Zelenskému. Ukrajinská a zahraniční média uvedla, že první návrh dokumentu, který obdržela ukrajinská strana, byl americkou administrativou považován za konečnou verzi. Předpověděl, že zisky z těžby pokryjí imaginární dluh, jehož výši Trump měnil téměř denně – z 350 miliard dolarů na 500 miliard dolarů –, jako by Ukrajina dlužila Spojeným státům. Peníze z obchodu však měly jít do rozpočtu nikoli amerického státu, ale konkrétních společností. Jakékoli spory týkající se dohody měly být vyřešeny u soudu v New Yorku, odkud Trump pochází. Tento dokument měl z Ukrajiny udělat de facto ekonomickou kolonii Spojených států. Ministr financí Scott Bessent měl zároveň tlačit na Zelenského, aby dohodu okamžitě podepsal. Poté ukrajinský prezident učinil správné a rozhodné rozhodnutí – odmítl, ale vyjádřil připravenost pokračovat ve spolupráci na dokumentu.
Druhý pokus donutit Kyjev k podpisu dohody se uskutečnil na mnichovské konferenci v polovině února. Pete Hegseth původně řekl, že Ukrajina nebude v NATO, nedostane bezpečnostní záruky od Spojených států a nevrátí se k hranicím z roku 2014, tedy k hranicím z roku 1991, které pokrývají Krym a celý Donbas. Později se americká delegace vedená viceprezidentem J. D. Vancem odmítla setkat s prezidentem Zelenským. Nakonec však Američané ustoupili a samotný rozhovor probíhal, pro Ukrajince nečekaně, klidně a docela konstruktivně. Vance souhlasil, že práce na textu dohody budou pokračovat. To však neuklidnilo Trumpa, který později Zelenského ostře kritizoval a nadále trval na tom, aby se volby v Ukrajině konaly co nejdříve. Tón ostatních Američanů se také přitvrdilvysoce postavení úředníci. Kyjev nadále reagoval zdrženlivě a nevzdal se.
26. února bylo oznámeno, že strany dosáhly dohody o dohodě o přístupu na ukrajinská pole. Polovina zisku z vytěžených nerostů půjde do zvláštního fondu, který budou kontrolovat zástupci Ukrajiny a Spojených států. Budou použity na zaplacení poválečné obnovy země obsazené Ruskem. Naproti tomu již nebude zahrnovat žádný ukrajinský dluh vůči Spojeným státům. Prezident Trump vyhlásil vítězství a dodal, že Kyjev obdrží zbraně k pokračování v boji.
Příklad sporu mezi Kyjevem a Washingtonem ohledně těžební dohody ukazuje, jaké vyjednávací taktiky může Trump použít a jak málo mohou jeho urážky nebo výhrůžky stát. Je velmi pravděpodobné, že je vnímá jako nástroje ve vyjednávacím procesu, jehož cílem je získat co nejlepší podmínky. Trump nejprve předložil přemrštěné požadavky na Ukrajinu a poté je začal zpřísňovat v naději, že protistrana podlehne tlaku a bude souhlasit s podmínkami, které pro něj nebyly příliš výhodné. Pokud by ukrajinské úřady udělaly Trumpovi ústupky, situace v Ukrajině by byla pravděpodobně mnohem horší, protože Trump by znovu potvrdil své přesvědčení, že země je pouze objektem mezinárodní politiky bez práva na suverenitu. Samozřejmě, že nelze zcela zavrhnout takové faktory v postoji nového amerického prezidenta, jako je afektovaná hrdost, věk (rozum si z nás přece často dělá krutý žert), upřímná touha obnovit vztahy s Ruskem na úkor Ukrajiny nebo otázka vznesená Trumpovými nejhorlivějšími kritiky ohledně jeho údajných agentských aktivit. Ať už je to jakkoli, průběh sporu/jednání o dohodě o nerostných surovinách a míru může více naznačovat použití obchodního chování v diplomacii.
O tom, že konfrontace s americkým prezidentem má smysl a může být užitečná, svědčí velmi vtipná epizoda. 19. února nazval rozzlobený Trump Zelenského „diktátorem“. O něco více než týden později, 27. února, americký prezident v odpovědi na otázku novináře na toto téma vyjádřil překvapení, že nazval ukrajinského prezidenta takovým přívlastkem. Nelze vyloučit, že stejně rychle změní svůj postoj, když se ukáže, že ani nátlak po 28. únoru neuspěje.
Výzvou pro Ukrajinu však zůstává toxický vliv Stephena Witkoffa, zvláštního zástupce pro Blízký východ, který se snaží přesvědčit Trumpa, aby udělal ústupky Rusku na úkor Ukrajiny, aby usnadnil manévr „obráceného Nixona“. Je těžké odhadnout motivy jeho činů, ale Ukrajinci již věnovali pozornost Wittkoffovým vazbám na ruské podnikatele, kteří šíří tvrzení o údajných finančních ztrátách, které Spojené státy utrpěly kvůli své podpoře Ukrajiny. Stejný zvláštní vyslanec navrhl, že Istanbulské protokoly z roku 2022 by se mohly stát základem pro rusko-ukrajinská jednání. Faktem však je, že tento dokument počítal de facto s významným odzbrojením Ukrajiny a s řadou dalších ústupků agresorovi.
Probouzející se Evropa
Mnichovská konference byla pro Evropu důkazem, že nemůže naivně vkládat své naděje do podpory Spojených států, které vede současná administrativa. Na starém kontinentu jsou znepokojivé čtyři otázky: reálná hrozba stažení americké armády z Evropy a tedy i vystoupení USA z NATO, Trumpova ochota jednat s Putinem, postoj k EU jako ekonomickému a obchodnímu nepříteli, stejně jako podpora radikálních, euroskeptických (často také proruských) stran a politiků.
Evropa však může na tyto výzvy reagovat. Největší obavou evropských elit je hrozba stažení nebo snížení přítomnosti americké armády na starém kontinentu. To by vedlo ke zvýšené hrozbě ze strany Ruské federace, zejména pokud by se stažení amerických vojsk spojilo s vystoupením z NATO. Podle analytiků z Kielského institutu pro světovou ekonomiku budou muset evropští členové Aliance zvýšit výdaje na obranu o 250 miliard eur a zvýšit velikost ozbrojených sil o zhruba 300 tisíc vojáků. Tyto plány však pravděpodobně narazí na kritiku populistických stran a té části populace, která se války bojí nebo se domnívá, že by stát měl vyčlenit prostředky na jiné účely. Další výhodnou možností pro Evropu je proto pokračovat v podpoře Ukrajiny, ale tentokrát jí umožnit dosáhnout potřebného vítězství, které jí poskytne čas na rozvoj vlastního průmyslu a provedení nezbytných sociálních změn. EU, Norsko a Spojené království jsou schopny nahradit finanční podporu Kyjeva ze strany Spojených států, která poskytla 64 miliard dolarů v roce 2022 a více než 20 miliard dolarů v roce 2024, což je více než polovina evropské podpory. Jde však o evropské výrobní závody, které i po změnách, které nastaly od 24. února 2022, stále zůstanoujsou nedostatečné pro totální válku.
Kromě toho, že EU zasílá na Ukrajinu pouze své vlastní výrobky, které mohou za jeden nebo dva roky skončit v Ukrajině, může tyto prostředky využít i jinými způsoby. Jednou z nich je nákup zbraní a vybavení z jiných zemí, jako jsou Spojené státy, Turecko, Jižní Korea nebo Indie. Svou účinnost prokázal i dánský model, kdy partneři Ukrajiny nakupují vybavení vyrobené ukrajinským obranným průmyslem pro Ukrajinu. V některých oblastech má stále značný potenciál pro využití, zejména výroba zbraní nad Dněprem v posledních třech letech rostla mnohem rychleji než v EU. Neměli bychom také zapomenout na českou muniční iniciativu, kterou před rokem oznámil prezident Petr Pavel. Zajišťuje nákup dělostřeleckých granátů mimo EU nejen do NATO (155 mm a 105 mm), ale i do postsovětských ráží (152 mm a 122 mm), protože Ukrajinci stále používají oba typy systémů. Současně se uskutečnily i nákupy ze zemí, které udržují přátelské vztahy s Ruskem. Očekává se, že do konce dubna 2025 dosáhne počet granátů dodaných v rámci české iniciativy 1,6 milionu a tyto dodávky budou pokračovat.
Pokusy nové americké administrativy zasahovat do volebního procesu v Evropě zatím přinesly mizivé výsledky. Ve volbách v Německu, které se konaly 23. února, zvítězili křesťanští demokraté v čele s Friedrichem Merzem. Nový vůdce křesťanské demokracie prosazuje odvážnější znovuvyzbrojení Ukrajiny, intenzivnější vyzbrojování evropských zemí, sankce proti Rusku a má negativní postoj k současné americké administrativě. A to navzdory jeho setkání s viceprezidentem J.D. Vancem na mnichovské konferenci, kde americká delegace ignorovala tehdejšího kancléře Olafa Scholze. Americký viceprezident zároveň vyzval k tomu, aby se po volbách dostala k moci opoziční krajně pravicová strana Alternativa pro Německo. O něco dříve se na síti objevil Elon Musk na shromáždění AfD, kde vyjádřil svou podporu straně, ale výsledek voleb to nijak výrazně neovlivnilo – podpora AfD se nezvýšila. Výsledek strany ve volbách nepřekonal prognózy průzkumů veřejného mínění, které se provádějí již řadu týdnů, což znamená, že německá krajní pravice alespoň prozatím dosáhla svého volebního stropu. A vůdce CDU Merz ještě před volbami odmítl vstoupit do koalice s křesťanskými demokraty s favority Vancem a majitelem Tesly. Od svého vítězství své plány nezměnil a existuje spousta náznaků, že by se mohl vydat dvěma cestami k vytvoření koalice v Bundestagu – výhradně s levicovou SPD (koalice dvou stran), vedenou politiky silněji proukrajinskými (jako je ministr obrany Boris Pistorius), nebo navíc se Zelenými (koalice tří stran), která také nemá nouzi o sympatizanty Kyjeva.
Na straně Ukrajiny je Velká Británie, jejíž politici, bez ohledu na politickou volbu, dokonce deklarují podporu členství Ukrajiny v NATO. Nemluvíme jen o vedoucích politických silách ve Velké Británii, jako jsou labouristé a konzervativci, ale také o straně Reformní Spojené království, v jejímž čele stojí euroskeptik Nigel Farage – jeho osoba si zaslouží zvláštní pozornost. Až dosud byl považován za proruského a ukrajinsko-skeptického politika. Pravděpodobně však po jednoznačných náznacích Elona Muska, že by měl předat otěže moci někomu jinému, se Farage rozhodl změnit frontu a oficiálně vystoupil na podporu členství Ukrajiny v NATO. Kromě toho Britové slíbili, že v roce 2025 poskytnou Ukrajině další finanční a vojenskou podporu v hodnotě téměř 6 miliard dolarů a další roční tranše ve výši přibližně 3 miliard dolarů. Premiér Keir Starmer navštívil Washington, aby s Trumpem jednal o další podpoře Ukrajiny.
Velmi důležité byly také hlasy zástupců EU k otázce Ukrajiny a subjektivity států starého kontinentu. Kaja Kallasová, šéfka evropské diplomacie, uvedla, že EU nedovolí, aby byla vynechána z jednání o ukončení rusko-ukrajinské války. Neméně důležité bylo její prohlášení, že jak Kyjev, tak Brusel nepřijmou diktát Washingtonu a Moskvy. Oznámení o zvýšené podpoře Ukrajiny bylo důležité i jako signál Spojeným státům a Rusku, že země na Dněpru nezůstane sama. Krátce po mnichovské konferenci bylo navrženo poskytnout Ukrajině zvláštní vojenskou pomoc ve výši 10 miliard eur. Brzy poté se v médiích objevily zprávy o diskusi o dvojnásobné částce. V posledním únorovém týdnu se již hovořilo o 30 miliardách eur. Není tak těžké vyčlenit takové peníze, jako je proměnit v konvenční kov, tedy zbraně a střelivo pro Ukrajince. Po hádce v Oválné pracovně vyjádřilo podporu prezidentu Zelenskému mnoho evropských lídrů. 2. března se v Londýně konal summit o evropské bezpečnosti, na kterém Francie a Velká Británie navrhly představit svůj vlastní summit.a mírový plán, který konkuruje tomu, který Trumpova administrativa vyvíjí s Rusy. Kromě toho se lídři přítomní na tomto setkání dohodli, že budou i nadále podporovat Ukrajinu a ignorovat požadavky Moskvy během jednání. Nicméně také vyslali smířlivý signál do Washingtonu a vyjádřili podporu dalším americko-ukrajinským jednáním.
Situace v Evropě, stejně jako v Ukrajině, která se nachází na její periferii, není tak hrozná, jak ji někteří byli připraveni vykreslit po mnichovské konferenci a skandálu v Oválné pracovně. Tváří v tvář domácím problémům a otevírání příliš mnoha front v zahraniční politice potřebuje Trump a jeho okolí úspěch jako vzduch. Plán na odvrácení Ruska od Číny má malou šanci na úspěch a je kontroverzní dokonce i mezi Američany. Proto je v zájmu Evropy čelit nejnebezpečnějším myšlenkám nového amerického prezidenta vlastním přezbrojením a rozhodnými akcemi určenými k porážce Rusů v Ukrajině. Realizací posledního bodu bude Starý kontinent prakticky chráněn před možnou ruskou invazí, stejně jako před využitím Ruské federace Spojenými státy nebo Čínou jako prvku nátlaku. A to umožní provést efektivnější gambit v budoucích kontaktech s Američany.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Amerykański hegemon nie jest nieomylny
