Je příznačné, že výročí totální invaze Ruska na Ukrajinu se zhruba shoduje s výročím zahájení ruské operace na okupaci Krymu. Konec konců, první událost jaksi vyplývá z druhé. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze předpokládat, že pokud by bylo možné zabránit okupaci Krymu v únoru 2014, pak by s největší pravděpodobností nedošlo k invazi na Donbasu v dubnu téhož roku, a tedy k tragédii z 24. února 2022. Jsou to naivní úvahy a ruská invaze by se odehrála tak či onak – s okupovaným Krymem a ORDLO nebo bez nich? A existovala v zásadě šance Krym ochránit, nikoli umožnit jeho okupaci? Dávalo smysl pokoušet se klást skutečný odpor?
Víme, že operace na skutečné obsazení ukrajinského poloostrova začala 20. února 2014. To znamená, že když byl Viktor Janukovyč ještě v Bance, byl stále považován za plnohodnotného prezidenta a vyjednával s opozicí a zahraničními zprostředkovateli. Čekal někdo, že brzy sebere všechny své manáty a pospíchá do Ruska? Že ho Nejvyšší rada zbaví jeho pravomocí a zvolí Oleksandra Turčynova prozatímním prezidentem? Ne, nikdo o tom nevěděl ani v den zahájení „krymské operace“. Až na to, že Kreml mohl podezřívat, že vzbouření protestující na Majdanu zaútočí na prezidentskou rezidenci a svrhnou Janukovyče silou. To však není nic jiného než hypotéza, která, upřímně řečeno, příliš nekoreluje s realitou, navzdory agresivním prohlášením některých účastníků Revoluce důstojnosti.
27. února se na Krymu náhle objevili „zelení mužíčci“ – první „ichtamnetové“, kteří podle ruského diktátora Putina „nakoupili vojenské uniformy a zbraně na vojenském trhu“. Nové ukrajinské úřady, ve zmatku z radikálních změn, neměly čas včas reagovat na alarmující vývoj událostí. A pak čas jasně hrál proti Ukrajině a okno příležitosti k odporu se uzavírálo fantastickou rychlostí. Protože zatímco se vojensko-politické vedení v Kyjevě vzpamatovávalo, „zelení mužíčci“ spolu s „kozáky“ obsazovali administrativní budovy, blokovali ukrajinské vojenské jednotky a bylo jich tam mnoho a mohli vzdorovat roky.
V únoru 2016, tedy dva roky po popisovaných událostech, Rada národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny odtajnila přepis zasedání Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny, které se konalo 28. února 2014 v souvislosti s tehdejšími událostmi na Krymu. Zveřejnění přepisu mělo účinek informační bomby. Koneckonců, politické fámy jsou jedna věc a jsou publikovány úřední dokumenty, které se stávají oněmi „tvrdošíjnými fakty“, které nelze tak snadno odmítnout.
Zde je několik citátů. Za prvé, zpráva tehdejšího ministra obrany Ukrajiny Ihora Tenjucha o připravenosti ukrajinské armády v zemi obecně a na Krymu konkrétně čelit pokusům Ruska o okupaci: „Nejsme připraveni na totální válku. Potřebujeme čas, potřebujeme pomoc… Budu mluvit otevřeně. Dnes nemáme armádu. Byla systematicky ničena Janukovyčem a jeho okolím pod vedením ruských tajných služeb. Dnes můžeme z celé země shromáždit vojenskou skupinu asi 5 tisíc vojáků schopných plnit bojové úkoly. Můžeme je hodit na Krym, ale problém Krymu to nevyřeší. Prostě je tam dáme. A co dělat s tisíci kilometry hranic a ruskými přípravami na invazi? Až ráno přijedou z Černihovské oblasti, večer budou v Kyjevě.“
Tenjuch také řekl, že nejen Krym, ale celá Ukrajina je obklíčena nepřátelskými vojsky po perimetru ze tří stran (kromě západní). „Ve směrech Kyjev, Charkov a Doněck je již soustředěno 38 tisíc lidí, 761 jednotek ozbrojené tankové techniky, 2200 obrněných vozidel, 720 dělostřeleckých vícenásobných odpalovacích raketových systémů, stejně jako až 40 útočných vrtulníků a 90 vrtulníků bojové podpory a 90 útočných letounů. V Černém moři nastoupilo do bojové služby 80 válečných lodí Ruské federace,“ varoval tehdejší šéf vojenského oddělení.
Stálo za to se i v tak nepříznivé situaci snažit alespoň něco udělat? Tedy například odblokovat vojenské jednotky, protože je blokovala nějaká hrstka převlečených „kozáků“. A také dát rozkaz námořní pěchotě k osvobození státních objektů od ozbrojených „neidentifikovaných“ osob. Bylo také možné stáhnout tanky a zablokovat republikánské silnice atd.
Možná to šlo, ale co mohu říci teď, protože historie nemá podmíněnou cestu. Proč tedy nebyl na zasedání Rady národní bezpečnosti a obrany před 11 lety přijat žádný účinný plán boje proti okupaci? Který tehdy prosazoval rozhodnou akci – především úřadující prezident Oleksandr Turčynov. Přepis jasně ukazuje, jak předkládá k hlasování návrh rozhodnutí Rady národní bezpečnosti a obrany o zavedení stanného práva: „Kdo je pro? Jasný. „Pro“ – pouze Turčynov. To znamená, žeo rozhodnutí nebylo učiněno.“ Ne nadarmo dostal přezdívku „Krvavý pastor“.
Kdo se nejrozhodněji postavil proti aktivním akcím? Bývalou Turčynovovou šéfkou je Julia Tymošenková. Proč byla přítomna na tak důležitém zasedání Rady národní bezpečnosti a obrany, zůstává záhadou. Vždyť už dlouho nebyla v čele vlády, neměla ani mandát náměstka ani žádnou minimální státní funkci – jen potvrzení o propuštění z vězení. Ano, je to obyčejná občanka, no, je také politička. Zde je to, co tehdy řekla:
„Konzultoval jsem to s nejzkušenějšími lidmi a mohu říci, že Putin chce realizovat abcházský scénář a čeká pouze na to, abychom mu dali důvod. Pamatujete si, jak Saakašvili podlehl své provokaci a prohrál! Nemáme právo opakovat jeho chyby. Mluvil jsem také s našimi zahraničními partnery a oni také potvrzují, že ruské jednotky jsou na hranicích, a žádají, aby nepodnikali žádné pohyby. Musíme jim naslouchat, protože bez nich jsme zcela bezmocní. Proto dnes musíme prosit celé mezinárodní společenství, aby se postavilo za Ukrajinu. To je naše jediná naděje. Žádný tank by neměl opustit kasárna, žádný voják by se neměl chopit zbraně, protože by to znamenalo ztrátu. Žádné stanné právo a žádná aktivace našich jednotek… Musíme se stát nejmírumilovnějším národem na planetě, prostě se chovat jako holubice míru,“ čteme v přepisu.
Čteme a nevěříme. Nebo to opravdu řekla statečná a bojovná Julie. Legrační je, že později opakovaně vyčítala současnému ukrajinskému vedení kapitulaci Krymu a dokázala, že je připravena jít téměř sama se samopalem znovu dobýt okupovaný poloostrov. Jak mohla vědět, že přepis uzavřeného zasedání Rady národní bezpečnosti a obrany bude odtajněn a zveřejněn, a to dokonce poměrně brzy.
Stojí ale za to si stěžovat na Julii Tymošenkovou? Stojí to za to, ale ne kvůli tomu. Za ním se již rozprostírá značná stezka hříchů. Nicméně, pokud jde o Krym, situace byla skutečně extrémně nejistá a abcházský scénář vyděsil nejen Tymošenkovou, ale také mnoho politiků i nepolitiků. A ano, naše armáda nebyla připravena na otevřenou ozbrojenou konfrontaci s Ruskem, především morálně. Přesvědčili jsme se o tom v dubnu 2014, kdy hrstka ruských banditů vedená Strelkovem-Girkinem snadno obsazovala na Donbasu jedno město za druhým.
A pak jsme věřili ve všemocnost Spojených států a pevný záměr Washingtonu chránit naši suverenitu, územní celistvost a nedotknutelnost hranic. Vzpomínáte si na slavný ve své kráse a absurditě neozbrojený pochod ukrajinských pilotů sevastopolské brigády taktického letectva vedené plukovníkem Julijem Mamčurem na vojenské letecké základně v Belbeku. Hrdě kráčeli se zdviženými hlavami a zpívali „Ještě ne mrtví!“. V rukou neměli samopaly ani pistole, jen vlajky – modrožluté a červené (!?). Šli proti ruským okupantům po zuby ozbrojení. Rusové provedli několik kulometných dávek do vzduchu. Ozývaly se výkřiky: „Vstaňte, vstaňte, mluvte! Budeme střílet do nohou.“ V reakci na to jeden z ukrajinských pilotů vykřikl: „Amerika je s námi, celý svět je s námi!“
To znamená, že existovala velká naděje pro Spojené státy, pro NATO, pro jejich vojenskou sílu, ekonomickou moc a vliv. Mnozí si tehdy byli jisti, že Kreml by se neodvážil postavit se na prue s takovou silou. Mohlo by tomu tak být, pokud by se Washington skutečně a aktivně postavil na naši stranu. Proč jsme věřili, že Američané udělají právě toto? Protože stále věřili v Budapešťské memorandum. I když ne, slovo „věřil“ se sem úplně nehodí. Pokusím se vysvětlit, o co jde. Ano, myslící lidé si uvědomili, že memorandum nemělo sebemenší právní sílu, aby donutilo „Ameriku a celý svět“, aby se za nás postavili. Bylo jasné, že tento dokument nemá cenu papíru, na kterém byl napsán. Zde je těžké nesouhlasit s prezidentem Volodymyrem Zelenským, který podle Ukrposhty řekl: „Budapešťské memorandum je v prdeli!“.
Existuje však právní síla a existuje zdravý rozum. A zdravý rozum nám říkal, že Spojené státy a další jaderné země by měly udělat vše pro to, aby ochránily Ukrajinu před vměšováním, bez ohledu na to, zda si to memorandum vynutí nebo ne. Protože Ukrajina se za penny vzdala svých jaderných zbraní, vzdala se svého jaderného statusu ve jménu míru a uvolnění mezinárodního napětí. A pokud signatáři Budapešťského memoranda tak snadno hodí zemi, která souhlasí s tím, že se vzdá svých jaderných zbraní, nějakému jadernému státu, a ještě více garantskému státu, ještě více státu, který tyto zbraně získal a nyní vyhrožuje, že je použije proti té samé zemi, která se těchto zbraní vzdala, jaký idiot by se pak odvážil vzdát se v budoucnu existujícího jaderného deštníku. To znamená, že celá politika nešíření jaderných zbraní, za kterou Spojené státy tolik lobbovaly, létá pod kočičím ocasem.
Ukázalo se však, že tato logika není Spojeným státům vlastní. Všechno, co tehdejší americký prezident Barack Obama v této situaci udělal – Ta vytrvale žádala ukrajinské vedení, aby se zdrželo jakýchkoli akcí aktivního odporu. A možná to bylo právě toto, a ne pacifistický projev paní Tymošenkové, co se stalo hlavním faktorem ostudné nečinnosti ukrajinského vedení během „krymské operace“.
Kdo ví, možná kdybychom začali aktivně vzdorovat, kdyby naši mariňáci a další vojáci na Krymu přešli na akce, které jsou stanoveny vojenskou chartou, pak by Amerika neměla jinou možnost, než nás vojensky podpořit. A Rusko by si nedovolilo dále rozvíjet operaci na cizím území. Nicméně, jak již bylo zmíněno, historie nemá podmíněnou cestu. Takže nakonec jsme dostali okupaci Krymu, invazi na Donbas a totální invazi.
