Epos o trojské válce seznamuje čtenáře s mnoha legendárními hrdiny – smrtelníky i bohy. Někteří jako impulzivní a nemilosrdný Achilles, jiní ušlechtilý Hektor nebo mazaný Odysseus. Postavou básně, která nikdy neztratí svou relevanci, je však dcera trojského krále – Kassandra, obdařená darem předpovídat budoucnost. A kletba uvalená žárlivým Apollónem – jejím předpovědím nikdo nevěřil. Zejména když Kassandra přesvědčila Trójany, aby do města nepřiváděli dřevěného koně.
Ve staletích a tisíciletích, která následovala po trojské válce, mnoho lidí vidělo zlá znamení a varovalo své okolí před unáhleným jednáním. Nejčastěji je to k ničemu. Člověk, který zná a chápe minulost na dostatečné úrovni, je docela schopen vidět analogie mezi ní a přítomností. Pokud kdysi určitá kombinace akcí a faktorů skončila tragédiemi, smrtí lidí, měst nebo celých států a civilizací, pak v moderní době je nepravděpodobné, že by taková kombinace vedla k pozitivnějším důsledkům.
Nedávno uplynulo další výročí bitvy u Krut. Událost, která je navzdory vrstvám mytologizace velmi symbolickou a velmi odhalující epizodou ukrajinských dějin. Kolik z těch, kteří o průběhu událostí alespoň něco vědí, a možná i těch, kteří na sociálních sítích sdíleli fotografie ke Dni krutských hrdinů, zachytí nepříjemné, znepokojivé paralely s naší současností? Možná ano. Objevuje se však stále více signálů, že většina spíše ne.
Koneckonců, hlavní otázka, kterou bychom si měli položit vůči minulosti, nezní „kdo?“, „co?“, „kde?“ nebo „kdy?“. (i když bez nich to nejde). Klíčová otázka zní „proč?“. Proč mladá Ukrajinská lidová republika nedokázala před více než sto lety odrazit první, ještě nepříliš silný bolševický útok? Proč musely Muravjovovy oddíly zadržet pouze 500 ukrajinských vojáků na cestě do Kyjeva?
Takových „proč?“ k těmto událostem je mnoho, stejně jako neméně důvodů. Některé z nich si však zaslouží zvláštní pozornost. Například apatie společnosti unavené dlouhou válkou, která zahrnovala jak civilisty, tak mnoho vojáků. V předvečer bitvy u Krut vojáci 13. sičského pluku opustili pozice ukrajinské armády a byli svévolně demobilizováni. O několik dní dříve bylo jedním z důvodů ztráty klíčové stanice Bachmač to, že bojové oddělení První ukrajinské vojenské školy mládeže kvůli vyčerpání a nedostatečnému doplňování/rotaci, v moderní terminologii, „odjelo do SZCH“ do Kyjeva.
Celé jednotky vyhlásily neutralitu ve válce bolševického Ruska proti Ukrajině, protože to nepovažovaly za svou věc – jako většina vojáků kyjevského závazku. Velitel ukrajinských jednotek ve směru na Bachmatsk, centurion Nosenko, se obrátil na 800 vojáků kurenu o pomoc. Taras Ševčenko, jehož účast na obraně Krutů by mohla docela dobře změnit průběh bitvy. Navzdory svému vlasteneckému sebenázvu tito vojáci odmítnutý, vyjadřující přání „přijmout revoluční [більшовицький] s náležitou úctou a blahopřeji jim jako bojovníkům za pracující lid a poskytují jim veškerou podporu“, vyzýval k předání moci do rukou sovětů a protestoval proti „bratrovražedné válce s velkoruským proletariátem“.
Za zmínku stojí četné chyby a zločinná naivita vůdců mladého ukrajinského státu, kteří byli fascinováni revolučním socialistickým romantismem, zejména v organizaci vlastních ozbrojených sil. V roce 2014 se málem opět stala osudnou absence bojeschopné armády, která politikům vyhovovala a po více než dvě desetiletí nezávislosti nevadila téměř nikomu mezi občany. Tenkrát, stejně jako později, v roce 2022, zachránila iniciativa a dostatečná soudržnost společnosti k odporu proti agresorovi. Další faktor, který velmi chyběl během ukrajinské revoluce v letech 1917-1921.
V prvních fázích totální ruské invaze se zdálo, že se Ukrajinci poučili z doby před sto lety. Že škodlivost atamanismu, logiky typu „když není socialistická Ukrajina, tak ať není“ a vnitřní sváry tváří v tvář ruské agresi nejsou marně studovány na každé škole. V poslední době je stále více zřejmé, jak se zdálo.
Opět platí, že u moci jsou krátkozrací vůdci, pro které je (alespoň některá) sledovanost a udržení moci prioritou před ochranou státu. Opět se jedná o spory mezi politiky a armádou, i když k situaci u Petljury/Bolbochanu naštěstí nedošlo. Alespoň prozatím. Opět platí, že někteří vojáci to nemohou vydržet při absenci dostatečného počtu rekrutů a trvalého setrvání na frontě – proto ty obrovské počty SZCH. A to proto, že opět mnoho Ukrajinců, unavených dlouhou válkou, volí svou vlastní bezpečnost a pohodlí jako vyšší prioritu, než ochranu státu. A oni pro to nacházejí výmluvu.
Lze vyjadřovat nekonečné rozhořčení nad jednáním politiků, mobilizačním mechanismem, korupcí a dalšími nedostatky naší společnosti. Tento stát se nachází v době totální války. Vždyť k ideálu má všechno opravdu velmi daleko, takže to zjevně není kouř bez ohně. Ale jedna věc je vyjádřit nespokojenost a druhá věc je nechat se unášet vodítkem vlastní nevědomosti, znásobené ruskými informačními speciálními operacemi. Můžete kritizovat „busifikaci“, ale vidět největšího nepřítele ne v Rusech a Moskvě, ale ve svých vlastních vojácích – a útočit na ně a nyní je dokonce zabíjet – je mimo zdravý rozum. A kritickou hrozbou pro náš stát a společnost.
Přes všechny nedostatky je moderní Ukrajina naším státem. A my, občané, jsme v první řadě zodpovědní za její stav, její rozvoj, její ochranu (když ne na frontě, tak alespoň každý přispívá k této věci podle svých nejlepších schopností a talentů). Koneckonců, jsme to my, kdo volí politiky, a zejména ochotně ty, kteří slibují štěstí pro všechny, zadarmo. Je nepříjemné si to přiznat, protože je mnohem snazší přesunout odpovědnost. Protože úřady „takové nejsou“ a mobilizace je „špatná“.
Ale v tuto chvíli nemáme jinou Ukrajinu. Můžeme ji v budoucnu vytvořit, pokud ji uložíme nyní. Protože pokud ne, pak se současné problémy budou zdát jako květiny. Ostatně po ztrátě stanice Kruty kvůli nedostatku vojáků nastal v Kyjevě „rudý teror“ dobytý bolševiky. Po prohraných osvobozeneckých bojích v letech 1917-1921 – jak kvůli kormidelníkům, tak kvůli naší tehdejší společnosti – došlo k sovětské kolektivizaci, holodomoru, popravené renesanci a rusifikaci.
Zdálo by se, že historie, zejména s moderními možnostmi prakticky neomezeného přístupu k informacím, by měla lidi vzdělávat. Povzbudit je, aby mu naslouchali a poučení, které nabízí všem. Rád bych se považoval za přehnaného pesimistu, ale čím dále jdete, tím více se vkrádáte s úzkostlivým očekáváním. Pokud to tak bude pokračovat – jak ve výkonu politických elit, tak významné části společnosti – pak bude obraz téže Kassandry pro ukrajinské dějiny nejvhodnější. Věšci, kteří vždy přesně předpovídají budoucnost, avšak nikdy nechtějí být slyšeni. A které nezbývá nic jiného, než bezmocně sledovat, jak tytéž fatální chyby vedou pokaždé ke stejným tragickým koncům.
Trojský kůň je již na našem prahu. Ještě ale není pozdě se ho včas zbavit a utěšit nešťastnou Ukrajinku Clio-Cassandru.
