Ukrajinský prezident nedávno učinil hlasité prohlášení o jaderných zbraních. V rozhovoru pro italské noviny Il Foglio Volodymyr Zelenskyj vyjádřil názor, že předání ukrajinského jaderného arzenálu v roce 1994 pod tlakem Spojených států a Ruska bylo nejen nebezpečné, ale do jisté míry i tragickou chybou, zejména ve světle toho, jak se události vyvíjely po roce 2014. Jak vhodný je takový úhel pohledu v dnešních podmínkách?
Dovolte mi připomenout, že problém Budapešťského memoranda (dokument, na jehož základě Ukrajina předala hlavice Rusku) byl více než jednou rozdmýchán různými ukrajinskými politickými silami. Bývalý prezident Leonid Kravčuk, který podepsal tento dokument, přitom nemá žádnou právní sílu, nezazněla žádná zklamaná slova. Svého času trpělivě vysvětloval, že k tak nepopulárnímu kroku musel stát přistoupit z bezpečnostních důvodů a vzhledem k nedostatku peněz: hlavice vypršely, stávaly se extrémně nebezpečnými a Ukrajina v té době neměla 80 miliard dolarů na jejich výměnu.
Uvažovat o Budapešťském memorandu mimo kontext geopolitických událostí oněch let je nejen neslibné, ale také zásadně chybné. V té době se světové společenství snažilo posílit mezinárodní bezpečnost a snížit počet jaderných mocností. Otázka nešíření jaderných zbraní byla jednou z priorit mezinárodní politiky a Ukrajina nemohla tento globální trend ignorovat. Rozhodnutí o přesunu jaderného arzenálu bylo diktováno právě potřebou demonstrovat svou oddanost věci míru a touhou po ekonomické spolupráci s vedoucími zeměmi.
Bohužel tehdejšímu vedení Ukrajiny chyběla předvídavost a dokument byl vypracován zcela nesprávně. Bezpečnostní záruky, které Ukrajina údajně obdržela od Spojených států, Velké Británie a Ruska, se ukázaly jako prázdná slova. Nebylo za nimi nic praktického. Právě toho, a nikoli nedostatku jaderných zbraní, využil ruský diktátor Putin při rozpoutání agrese proti Ukrajině. Pociťte ten rozdíl.
Jakkoli to může znít paradoxně, dnešní Ukrajina by neměla litovat, že nemá jaderné zbraně. Válka podnícená kremelskými bandity naštěstí nepřekročila nebezpečnou hranici, za kterou by mohla přijít globální apokalypsa. Nestalo se tak, jak vyplývá ze zpráv světových médií, zejména díky Číně, která Putinovi řekla „ne“, když zvažoval zahájení „omezeného“ jaderného úderu na Ukrajinu v roce 2022.
Kdo ví, jaký postoj by k této otázce zaujala Čína, kdyby Ukrajina měla jadernou zbraň. Nezapomeňte, že Nebeská říše má mnohem přátelštější vztahy s Moskvou než s Kyjevem.
Samozřejmě, že historie nemá podmíněnou cestu. A přesto (alespoň pro zchlazení horkých hlav) stojí za to se zamyslet: byla by Ukrajina schopna použít jaderné zbraně k obraně proti silnějšímu agresorovi, který by použil pouze konvenční zbraně? Ne, ne a ne! Pokud by se o to Ukrajina pokusila, Západ, Čína a mnoho dalších zemí by k ní pravděpodobně přistupovaly úplně jinak. Nikdo nechce polykat jaderný prach kvůli inkontinenci svých sousedů.
Musíme být realističtí – naše odpovědnost vůči našim potomkům nás k tomu zavazuje. Dnes se ani tak mocná země jako Spojené státy nepokouší poměřovat jaderné svaly s Ruskem. Pokud, nedej bože, někdo v Ukrajině pomyslí na obnovení jaderného arzenálu a pokusí se ho rozhoupat, situace se nevyvine v jeho prospěch. V jaderném konfliktu nejsou žádní vítězové.
Celý běh světových událostí říká, že Ukrajina se musí vyrovnat se svým bezjaderným statusem. A dokonce na to být hrdá. Svého času tato mladá země velmi významně přispěla k odzbrojení a posílení mezinárodní bezpečnosti. To je třeba ocenit. A civilizované země si to nepochybně uvědomovaly, a proto nenechaly Ukrajinu samotnou se zákeřným porušovatelem mezinárodního práva.
Další věc je, že takoví účastníci Budapešťského memoranda, jako jsou vlivné Spojené státy a Velká Británie, nesou plnou morální odpovědnost za to, že se jejich záruky ukázaly jako velmi nespolehlivé. Pokud vezmeme v úvahu pozici Ukrajiny v tomto kontextu, může to být mnohem výhodnější než si stěžovat na nedostatek jaderných hlavic.
Otázka morálky a etiky není pro západní země prázdnou frází. To se z velké části rovná tomu, co se často nazývá západními hodnotami. Tyto hodnoty nedovolily Spojeným státům, Velké Británii, Německu a řadě dalších zemí, aby stály stranou a lhostejně sledovaly, jak Kreml páchá genocidu na ukrajinském lidu. A nedovolí nikomu, aby se dostal k moci ve Spojených státech. Jsem si jistý, že Donald Trump to chápe také.
Minulost nemůžete vrátit. Ale můžete a měli byste se poučit z chyb minulosti. Tato banální pravda je obzvláště aktuální nyní, kdy se diskutuje o vytvoření budoucí mírové smlouvy s agresorskou zemí Ruskem. Na slovu šíleného Putina se nedá věřit. Potřebujeme praktické, mohu-li to tak říci, fyzické záruky, že Ukrajina bude spolehlivě chráněna v případě nového útoku agresivního souseda. Imperiální ambice v Ruské federaci se hned tak nerozplynou ani po smrti kremelského diktátora. Západní koalice musí být vždy připravena udeřit jak jeho, tak jeho nástupce do tváře.
Pokud prohlášení prezidenta Zelenského nebylo jen politickým důrazem, ale silným signálem celému světu, že skutečná bezpečnost vyžaduje nejen papírové dohody, ale také konkrétní záruky, zejména od západních partnerů, je to krok správným směrem. Ale ani v tomto případě by se ukrajinské vedení nemělo odtrhnout od reality geopolitiky.
V rozhovoru pro italskou publikaci ukrajinský prezident řekl, že v době míru je členství v NATO zárukou bezpečnosti a v době války silné armády. „Bylo nebezpečné měnit to pro nic, mírně řečeno. Bylo třeba změnit skutečné bezpečnostní záruky, a pak (při podpisu Budapešťského memoranda – pozn. red.) to bylo jen NATO. Abych byl upřímný, dnes je to jen NATO,“ trval na svém Zelenskyj.
Pokud v tom je nějaká logika, tak je to pro dnešní situaci dost rozporuplné. Podívejte, mír ještě nenastal, takže se nemluví o zárukách NATO. Vyplývá to z prohlášení Zelenského. A až válka skončí, ukrajinská armáda bude hlavní zárukou proti opakování ruské agrese. Zdá se, že jsem slovy Vladimira Alexandroviče nic nepřekroutil.
Co z toho vyplývá? Myslím, že by bylo moudré odložit otázku vstupu do NATO na příznivější dobu. V dnešních podmínkách to pouze staví západní partnery Ukrajiny do obtížné pozice: nemohou říci „ano“ a jejich hodnoty jim nedovolují říci „ne“. Výsledkem je, že se konverzace na toto téma změní v dlouhé a prázdné tlachání, které odvádí pozornost od hlavního problému dne – zastavení války.
V Zelenského prohlášení je však racionální zrnko, a to: v případě války by se Ukrajina měla spolehnout pouze na svou armádu. Příklad Izraele jasně ukazuje, že jeho bojeschopná armáda brání zemi mnohem lépe než cizí.
Skuteční přátelé přitom nikdy neodmítnou náležitou finanční a vojensko-technickou pomoc. Myslím si, že takové vytvoření budoucí mírové smlouvy s Ruskem bude mnohem ochotněji podporováno partnery Ukrajiny a rychle povede k zastavení krveprolití. Zároveň může OSN na určitou dobu rozmístit mírové síly na kontaktní linii. A do budoucna bude vše záviset na tom, jak Ukrajina využije čas a mezinárodní pomoc.
