Americká delegace na Mnichovské bezpečnostní konferenci vyvolala takovou bouři, že se evropští lídři okamžitě sešli na mimořádném summitu v Paříži. Tato událost sama o sobě již vzbudila zájem – nestává se tak často, aby lídři evropských zemí dělali tak rychlá a drastická rozhodnutí, kromě toho, tak či onak, to, co americký viceprezident Jay Dee Vance řekl v Mnichově, se týkalo Ukrajiny, takže pařížský summit měl něco společného s naší situací. A pak je tu Giorgia Meloniová, jedna z nejzářivějších politických osobností naší doby, tak chladně popsala summit svolaný francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem v jedné větě…
Na úvod poznamenáváme, že italská premiéra dorazila na pařížskou akci jako poslední, a to ve chvíli, kdy trvala již více než hodinu. Což už je samo o sobě příznačné, alespoň v jejím osobním postoji k summitu. (Zde stojí za to připomenout, že na rozdíl od lídrů dalších hlavních klíčových zemí EU – Německa, Francie, Polska, jako lídrů východní Evropy a Spojeného království – představuje Meloniová otevřeně pravicovou část politického spektra. A to nemohlo neovlivnit její postoj a slova. Nicméně v posledních letech signora George prokázala vědomou a vyváženou reakci na určité politické události na kontinentu. Proto stojí za to poslouchat její slova.) A pak šéf italské vlády přímo označil summit za „anti-Trump“. Ne protiruský, ne proukrajinský, ne summit pro mír v Ukrajině a v Evropě, ale „anti-Trump“. A v této větě Giorgie Meloniové se soustřeďuje celá podstata pařížské události, podstata, kterou by někteří evropští lídři nejraději skryli.
Protože například když Rusko napadlo území Ukrajiny, lídři EU neuspořádali žádný mimořádný summit. I když tato válka, jak jsme viděli později, se netýkala jen naší země, ale i Evropy jako celku. Evropští lídři přitom nijak nespěchali se sejít v Paříži ani jinde, dokonce ani nechtěli Ukrajině pomoci. Jak bychom si mohli znovu nepřipomenout slova tehdejšího velvyslance Ukrajiny v Německu Andrije Melnyka, který hovořil o první neveřejné reakci německé koalice na začátek totální rusko-ukrajinské války. A to, tato reakce, byla taková, že někteří z nich (a my víme velmi dobře kterou, a kancléř Olaf Scholz to také dobře ví) se již připravovali na navázání vztahů s novými, loutkovými proruskými úřady v Kyjevě.
Později byla samozřejmě Evropa stále nucena podporovat Ukrajinu. Uvalovat sankce, poskytovat finanční a vojenskou pomoc. Ale mimochodem, to samé Německo ještě nezačalo dodávat Ukrajině rakety dlouhého doletu TAURUS – a to už nelze vysvětlit nějakým strachem z eskalace atd., protože tatáž Francie a Velká Británie již dlouhou dobu úspěšně předávají své rakety ozbrojeným silám Ukrajiny (pro ozbrojené síly Ukrajiny, samozřejmě) a nic, ani jedna „eskalace“, které se kancléř Scholz tak bojí, se nestala.
A zde je naléhavý, mimořádný summit. To je okamžitá reakce. A k čemu? Jen slova zástupce Spojených států. (Jak bychom si mohli nevzpomenout, že slova jiného politika, ruského prezidenta Vladimira Putina, na téže mnichovské konferenci v roce 2007 nevyvolala žádnou mimořádnou reakci – i když každému, kdo chtěl slyšet a vidět, bylo jasné, že kremelský diktátor ve svém nechvalně proslulém projevu ve skutečnosti vyhlásil válku demokratickému Západu.) Takže, kde je bolavé místo dnešní Evropy – tvrdá prohlášení amerických spojenců. Teprve to ji může vyvést ze stavu příjemného pozastaveného oživení.
Pozastavená animace, která postupně podkopává celou Evropu. Umírněný euroestablishment, který i pod praporem pravého středu připomíná spíše věčně ustaranou a zaujatou (protože už ničeho nejsou schopna) levici (že jo, Frau Merkel?), neměl pocit, že by mu uniklo několik velmi těžkých úderů z pravého okraje politického spektra. V listopadu 2023 vyhrála volby v Nizozemsku krajně pravicová Strana svobodných, která za měsíc a půl, od 7. října do dne hlasování, výhradně na základě své protimigrační rétoriky („Viděli jste, co se děje v Izraeli? A vždy jsme vás varovali před hrozbou ze strany muslimských migrantů!“), poskočila ze čtvrtého na první místo se solidním 8% náskokem před nizozemskou realitou. A co v té době dělali středopravicoví a levicoví politici? Tato otázka je samozřejmě řečnická.
A nyní se vrátíme k Německu, jehož kancléřka je tak hluboce znepokojena slovy viceprezidenta Vance, že naléhavě odjela na pařížský summit. O víkendu se konají předčasné volby do Spolkového sněmu. A krajně pravicová Alternativa pro Německo má už 20 % podporovatelů. To znamená, že každý pátý dospělý Němec je připraven volit krajní pravici a na východě, v bývalé NDR, „Alternativa“ obecně vyhrává volby ve všech spolkových zemích, snad s výjimkou Berlína. A to, opakuji, je v současných podmínkách.
Představte si, co by se stalo, kdyby v těchto posledních týdnech před volbami došlo k něčemu jakoTo je událost, která by hrála do karet krajní pravici, která důsledně prosazuje zastavení podpory Ukrajině a zrušení sankcí proti Rusku. Například nějaký Ukrajinec (a ne nutně uprchlík, ale ten, který žije v Německu již dlouhou dobu) by zastřelil nebo jinak zranil / zabil několik místních obyvatel, a to by bylo prezentováno „pod správnou omáčkou“ místními médii. Nestoupla by sledovanost „Alternativy pro Německo“ do nebes, jako se to stalo před rokem a půl v Nizozemsku? A jak by na to reagovala současná provládní koalice? Nic. Mají jiné problémy – zášť vůči Spojeným státům, která je tak silná, že se naléhavě potřebují shromáždit na summitu v Paříži.
Levicově liberální evropští lídři ztratili smysl pro realitu ve chvíli, kdy dobře živená a klidná Evropská unie začala skutečně bouřit. A nezačalo to po Trumpově druhém vítězství ani po Vanceově projevu. Začalo to v posledním desetiletí, Ruskem vyvolanou migrační krizí v Sýrii – která zasáhla Evropu a v níž začaly růst krajně pravicové strany, přinejmenším v části Evropy východně od Paříže. (Nicméně i v Pyrenejích, které jsou daleko od Sýrie, ve Španělsku a Portugalsku je krajní pravice již na třetím místě v žebříčcích i ve volbách.) Pak se vážení evropští politici rozhodli, že se vše vyřeší znovu, jako dříve, v režimu pozastavené animace – a minuli.
Na začátku roku 2025 všechna tato kosmická hodnocení krajní pravice v Británii a Rakousku, Nizozemsku a Německu ukazují, že skutečně kravčukova myšlenka centristů, kteří byli tak pobouřeni prohlášeními Američanů v Mnichově, „smyčka mezi kapkami“ selhává. Pokud to úplně neselhalo. Svět se ponořil do těžkých časů, kdy je zapotřebí rozhodných činů a přímých odpovědí na nepříjemné otázky. A desítky let po studené válce, hýčkaní klidnými a bohatými (zejména kvůli ruským energetickým zdrojům), se ukázalo, že politici nejsou schopni adekvátně reagovat na geopolitické výzvy. Jak můžete vidět, jediným důvodem, kdy mohou něco udělat naléhavě – a i tak se připravit na rozhovor – je, když jim byla osobně aplikována injekce.
Evropa má pravdu, to je zřejmý fakt. A bude velmi dobré, pokud tato korekce skončí u vážené a uvědomělé Meloniové nebo Merze, který se chystá vyhrát volby v Německu a konečně se stát kancléřem – a nepovede k triumfu Marine Le Penové ve Francii, Nigela Farage v Británii nebo Alice Weidelové v Německu. Představte si tuto Evropu krajní pravice. Nefunguje to bez srovnání s nacistickou Třetí říší Adolfa Hitlera? Tak to je vše. A žádný z těchto nekonečných politických impotentů, jako je Scholz, nepřiznává svou odpovědnost za tuto mocnou krajně pravicovou renesanci.
