Minulý pátek americký soud částečně pozastavil realizaci plánu prezidenta Donalda Trumpa na zrušení Agentury Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID), umožnění jeho zaměstnancům vrátit se do práce. Negativní vlna z tohoto kroku Bílého domu se však již začala šířit po celém světě. Pro Ukrajinu to vedlo nejen k ukončení financování projektů nevládních organizací, ale také k nepříjemnějším ztrátám.
Zejména toto Trumpovo rozhodnutí dalo vzniknout verzím, které zpochybňují obecně přijímanou interpretaci událostí Euromajdanu v letech 2013-2014 v Ukrajině a v západních zemích. Mezi tímto sborem „whistleblowerů“ vyniká rozhovor s americkým politikem, Trumpovým kandidátem na post šéfa ministerstva zdravotnictví Robertem F. Kennedym Jr., ve kterém tvrdí, že během tohoto období Spojené státy vyčlenily nejméně 5 miliard dolarů na financování protestů v Ukrajině.
Kennedy mladší řekl, že takové financování hrálo klíčovou roli při svržení Janukovyčovy vlády. Trumpův spolupracovník zároveň obvinil bývalou americkou ministryni zahraničí Victorii Nulandovou z účasti na organizování změny moci v Ukrajině a tlačil na politiky, kteří nepodporovali prozápadní kurz, aby tak učinili. Toto prohlášení naprosto zapadá do jednoho z hlavních kremelských narativů, kde je Euromajdan vnímán jako „státní převrat“ organizovaný zvenčí, s přímou účastí západních zemí. Ale je tomu skutečně tak?
Tato otázka není tak nevinná, jak by se mohlo zdát. Jak víte, ruský diktátor Putin a jeho stoupenci opakovaně zdůrazňovali, že Majdan a svržení Janukovyče donutily Rusko anektovat Krym a zahájit nepřátelské akce na východní Ukrajině. Samozřejmě, že fašistický pán Kremlu se jen škube a snaží se dát svému porušování mezinárodního práva alespoň nějakou legitimitu.
Mezitím byl Euromajdan výsledkem masového hnutí, které začalo jako pokojná shromáždění a demonstrace, jejichž důvodem byla fakta o nestoudné korupci ze strany Janukovyče, jeho syna a jejich kompliců při přerozdělování majetku, stejně jako případy divoké svévole ze strany tehdejší policie, a další fakta bezpráví. Vzpomínám si, že hromadné znásilnění a zbití mladé ženy „strážci zákona“ v jednom z malých ukrajinských měst vyvolalo v Ukrajině bezprecedentní vlnu rozhořčení. V normální zemi by obyvatelstvo nemělo tolerovat takové skutečnosti.
Janukovyč a spol. toto všechno otevřeně ignorovali, protože věřili ve svou beztrestnost. A v určitém okamžiku se hlava režimu rozhodla, že může sama rozhodovat o osudu lidí. To se stalo v listopadu 2013, kdy Janukovyč zcela nečekaně a zrádně odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Lidé byli na tuto událost dlouho připravováni, doufala v ni téměř celá země. A pak… kdysi a prezident, kterým většina občanů opovrhovala, sám rozhodl, že Ukrajina nemusí jít do Evropské unie. To způsobilo šok. To nemohlo nezpůsobit jiný šok. Studenti vyšli s protestem, pokojným a málo. A byli na rozkaz „shora“ odváděni a surově biti a biti, aby jen zcela lhostejní lidé nemohli být rozhořčeni. Tak se občané dostali na Majdan.
Od prvního dne, kdy desetitisíce Ukrajinců vyhlásily časově neomezenou protestní akci na hlavním náměstí hlavního města, bylo jasné, že nejde jen o protest proti jednomu konkrétnímu rozhodnutí odporného prezidenta, ale o žádost většiny obyvatel země o změnu, k lepšímu životu, o odstranění bezpráví ze strany soudce, prokurátora, policejní „mafie“ a zlodějských oligarchů. Lidé nejen v Kyjevě, ale i v dalších městech vyšli na náměstí a požadovali změny. Jako svědek těchto událostí potvrzuji, že občané nežádali nic navíc, volali pouze po reformách, spravedlivých volbách a boji proti destruktivní korupci. A co je pozoruhodné, za tyto ideály nebojovaly jen veřejné organizace a aktivisté, ale také statisíce občanů, kteří nebyli spojeni s žádnou politickou stranou.
Důležité je také to, že protesty byly zpočátku nenásilné. Situace se začala měnit až poté, co orgány činné v trestním řízení začaly tvrdě potlačovat protesty v Kyjevě, zejména po střelbě do demonstrantů ve dnech 18. a 20. února. Zcela neodůvodněné použití síly proti pokojným demonstrantům vyvolalo radikalizaci protestů. Výsledek událostí byl také silně ovlivněn tím, že Janukovyč se ukázal jako krátkozraký a zbabělý politik, odmítal vyjednávat s opozicí a snažil se schovávat za bezpečnostní složky. V důsledku toho se jeho moc začala hroutit. O výsledku konfrontace bylo rozhodnuto.
Vezmeme-li v úvahu tyto události, nikdy bychom neměli zapomínat: Janukovyčovo odstavení od moci bylo formalizováno, zaprvé po jeho útěku, a zadruhé oficiálním usnesením Nejvyšší rady. Bylo to naprosto legitimní rozhodnutí legitimně zvoleného parlamentu, který se odvolával na prezidentovu neschopnost vykonávat své úřední povinnostiKy, přijal zákon o své rezignaci. Tento proces byl z právního hlediska zcela legitimní, i když probíhal v podmínkách politické nestability. Obecně platí, že slovo „státní převrat“ je v tomto případě zcela nevhodné.
Někteří kritici Euromajdanu označují tyto události za státní převrat, protože protesty byly údajně finančně podporovány zvenčí a zoufalí demonstranti ne vždy jednali pokojně. Pokud však provedeme podrobnější analýzu, je jasné, že všechny výdaje na Majdan byly financovány z darů ukrajinských občanů. A žádné peníze neovlivnily podstatu toho, co se stalo, ale pouze pomohly vyhnout se příliš velkým „domácím“ problémům na Majdanu a ještě více obětem.
Bylo nemožné zorganizovat Majdan v takovém měřítku zvenčí. Stala se symbolem spontánního lidového povstání proti autoritářskému režimu. Nešlo jen o odstranění od moci vládce, který jednal v rozporu se zájmy lidu, ale o skutečný požadavek společnosti na demokracii, na změnu systému, na osvobození od režimu, který omezoval základní svobody. Lidé na Majdanu požadovali nejen změnu moci, ale také změny v samotném politickém systému, přechod k otevřenějšímu a transparentnějšímu státnímu systému. Jejich akce byly zaměřeny na obnovení jejich práv, a ne na násilné zničení státní moci.
Kromě toho stojí za to připomenout, že protesty na Majdanu nebyly doprovázeny násilným obsazením státních zařízení, jak je tomu obvykle během státních převratů. Protestující tak dočasně využívali některé administrativní budovy (Dům odborů, Kyjevská městská rada), ale pouze k prevenci podchlazení lidí v zimě a k organizaci lékařské péče.
Na rozdíl od klasického puče se protestující nesnažili nastolit svou moc silou, ale jednali nejprve pouze v rámci politického boje a později – aby se bránili proti ozbrojenému násilí ze strany bezpečnostních sil.
Je také důležité, že po Janukovyčově útěku moc v zemi ve skutečnosti přešla na legitimně zvolenou Nejvyšší radu. Dnes se lze hodně přít o tom, jak dobře či špatně lidoví poslanci oněch let využili okno příležitosti, které se otevřelo pro opožděné transformace. Faktem však zůstává, že ukrajinskému lidu se podařilo odrazit autoritářský režim, který byl arogantní. I když v následujících letech byly ideály Majdanu poněkud kontaminovány mocí Petra Porošenka, události na Majdanu v letech 2013-2014 se staly živým potvrzením, že Ukrajinci jsou připraveni bojovat za svá práva, za demokracii a svobodu. V tom se mimochodem výrazně liší od Rusů.
Jednou, v prvních letech po Euromajdanu, jsem musel tyto akce nazvat „očkováním proti autoritářství“. Vzpomínám si, že někteří čtenáři nesouhlasili: říkají, že žádné očkování neproběhlo – jen se podívejte, co dělají Porošenko a spol. Ale život potvrdil mou správnost. Porošenkovo neznovuzvolení v roce 2019, navzdory všem nedostatkům těchto voleb, bylo důkazem, že Ukrajinci neztratili víru v demokratické procesy.
Ano, je špatné, že ve volbách v roce 2019 mnoho ukrajinských občanů ve skutečnosti nehlasovalo pro Zelenského, ale proti Porošenkovi. Ano, je špatné, že Volodymyr Oleksandrovyč, skrývající se za stanným právem, se také projevoval jako autokrat, i když to přímo nesouviselo s odrážením vnější agrese. Ale bez ohledu na to, jak se díváme na to, co se stalo z vrcholu současnosti, pak se během hlasování v roce 2019 uskutečnilo to, co lze bezpečně nazvat vůlí lidu. Ano, ne příliš vědomý, ale přesto zcela svobodný. Mít svobodu volby je drahé, časem z toho vyroste něco progresivního a kreativního. To bylo možné zejména díky Euromajdanu.
Dnes, navzdory obtížným zkouškám, kterým Ukrajina čelí kvůli přítomnosti tak zlého souseda, jako je Putinovo Rusko, ukrajinský lid stále usiluje o demokratické změny. Jasně to vidím jako novinář, který pracuje v médiích více než dvanáct let. Ukrajinská žurnalistika žije! Nemohlo být zničeno provládním telethonem „United News“, za který byly zbytečně utraceny miliardy. Neodstoupila pod tlakem těch, kteří jsou u moci a s penězi – mimochodem, z velké části díky pomoci USAID. Dá se očekávat, že po skončení války, až Ukrajina znovu získá bezpečnost a stabilitu, se lidé nesmíří s autoritářstvím, ať už pochází odkudkoli. Očkování přijaté v kruté zimě 2013-2014 nedovolí Ukrajincům, aby se stali stádem beze slov, a zároveň pomůže vyřešit tyto problémy bez protiústavních státních převratů.
