Prudké oteplení rétoriky mezi Washingtonem a Moskvou, ke kterému v poslední době dochází, nelze ignorovat. Zásadní neochota nové americké administrativy označit Rusko za agresora a Putina za diktátora, stejně jako komplimenty Donalda Trumpa kremelskému pánovi, svědčí o systematické a účelové povaze takového chování. Něco se určitě děje mezi Spojenými státy a Ruskem. Nikdo ale nedokáže přesně odpovědět na otázku, k čemu přesně a k čemu to vůbec může vést.
Samozřejmě, můžete se ujistit, že Trumpovy slovní úklony vůči Ruské federaci jsou jeho mazanou taktikou. Říká se, že americký prezident je velkým mistrem v uzavírání obchodů. Vybral si tuto cestu, protože chce Putina vlákat do pasti. Až ruský diktátor již nebude mít cestu zpět a bude muset dělat ústupky a zastavit nepřátelství. Ale co když je ve skutečnosti všechno prostě jednodušší? A pointa není v mazaném plánu amerického vůdce, ale ve skutečnosti, že ve skutečnosti hluboko uvnitř sympatizuje s Putinem. A nevěří, že Ruská federace je viníkem války.
Je zřejmé, že máme co do činění s něčím víc než jen s diplomatickou hrou Bílého domu. Demonstrativní hlasování Spojených států proti ukrajinské rezoluci v OSN, která obsahovala klauzuli o uznání Ruska jako agresora, je nyní oficiálním postojem amerických úřadů, a ne jen náhodným nedorozuměním. Stejně jako postoj Washingtonu soustředit se pouze na výzvy k míru, ignorovat příčiny rusko-ukrajinské války a klást rovnítko mezi agresora a oběť.
Existuje stále více důvodů se domnívat, že Trumpův tým je velmi v pokušení znovu restartovat vztahy s Ruskem. Skutečnost, že všechny předchozí restarty skončily neúspěšně, novou administrativu nezastaví. Strategickým cílem takového kroku je utkvělá představa, o které sní mnoho západních politiků. Je to odtrhnout Ruskou federaci od aliance s Čínou a přilákat ji na stranu Západu. Nebo z něj alespoň udělat neutrální stranu v hypotetické konfrontaci s Nebeskou říší. Dalším bonusem pro Spojené státy je přístup k přírodním zdrojům ruských území.
Spojené státy mají určité zkušenosti s hraním na rozpory mezi Pekingem a Moskvou. V 70. letech Washington, po dlouhém období vzájemného nepřátelství, poměrně úspěšně navázal vztahy s Čínou, která se stala protiváhou SSSR. Tábor světových komunistů byl nakonec rozdělen. Čína následně získala štědrý příliv investic a technologií. Západ se tehdy naivně domníval, že hospodářský růst nevyhnutelně donutí Čínu zopakovat osud dalších „asijských tygrů“, demontovat autoritářský model vládnutí a vydat se na cestu demokracie. Vlastně se všechno trochu pokazilo. Západ, místo strategického partnera, vychoval čínského autoritářského draka s nároky na světovou hegemonii. Nyní jsou Spojené státy v pokušení použít Ruskou federaci k boji proti silnější Číně. Situace ve 20. letech 21. století je však zásadně odlišná od let 70. Čína před 50 lety nespáchala žádné agresivní činy a na mezinárodní scéně se obecně chovala skromně. Zatímco Rusko vede agresivní válku, ohrožuje Západ a nárokuje si nové sféry vlivu. Navíc je těžké si představit, že by Čína, která ovládá významnou část ruské ekonomiky, tiše souhlasila s příklonem Moskvy ke Spojeným státům.
Nepodceňujte Rusko. Putin je zkušený a zákeřný důstojník KGB, který dokáže hrát svou vlastní hru. Trumpovi, který má mnoho slabých míst a miluje lichocení, se může zdát, že ruský prezident je připraven na mír a vzájemně výhodné kontakty. Může se ale jednat i o jemnou manipulaci. Ruskému diktátorovi stačí jen říct to, co chce Trump slyšet. Putin proto těší hrdost amerického vůdce tím, že mluví o ukradeném vítězství v roce 2020 a vysmívá se Evropě, čímž potěší majitele Bílého domu. Putin také láká Spojené státy na přístup k přírodním zdrojům a vyjadřuje svou připravenost diskutovat o 50% snížení počtu vojáků. To mu zároveň nebrání v tom, aby vedl pravidelné rozhovory s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem a vyhlašoval blízké přátelství a vzájemnou podporu.
Ukrajina má důvod být znepokojena sbližováním mezi Amerikou a Ruskem. Existuje však také důvod doufat, že nové verzi paktu Molotov-Ribbentrop, v němž se Moskva a Washington budou dělit o sféry vlivu, lze stále ještě zabránit. Nemravné skutky milují mír a klid. Příprava na nespravedlivé dohody, v nichž mocní tohoto světa rozhodují o osudech a hranicích jiných lidí, se vždy odehrávala v atmosféře tajemství a nepublicity. Ani Hitler, ani Stalin nikdy veřejně nemluvili o svých záměrech dosáhnout strategické dohody a rozdělit Evropu. V předvečer 23. srpna 1939 se nekonaly žádné měsíce veřejných prohlášení a výměn komplimentů mezi německým a sovětským diktátorem. Přípravy paktu Molotov-Ribbentrop probíhaly v atmosféře hlubokého tajemství a trvaly jen několik dní. Tajný protokol k němu byl utajen. Obě strany udělaly vše pro to, aby informace o něm nebylyTala je známá světu.
Přílišná publicita tohoto procesu může bránit sbližování mezi Ruskou federací a Spojenými státy, což nevyhnutelně způsobí ztráty reputace, které jsou pro Trumpa nežádoucí. Trumpovo chování je v ostrém kontrastu s chováním politiků minulosti, kteří se připravovali na zrádné dohody nebo zradu spojenců. Americký prezident svou nepochopitelnou blahosklonností vůči Putinovi a Rusku a ostrou kritikou Zelenského ve skutečnosti šokuje velkou část americké společnosti. Nezapomínejte, že pouze 8 % Američanů má pozitivní vztah k Rusku a pouze 9 % sdílí pozitivní postoj k Putinovi. Dotěrné chování administrativy Bílého domu vůči agresorskému státu vyvolává mezi americkými spojenci po celém světě spíše znechucení a nedorozumění. Putin je příliš toxická postava. Za přílišné sbližování s ním každý politik v západním světě riskuje, že zaplatí příliš vysokou cenu. Trump není výjimkou z tohoto pravidla.
V roce 1905 americký prezident Theodore Roosevelt inicioval uzavření mírové smlouvy mezi Japonskem a Ruským impériem. Jednání probíhala ve Spojených státech a nebyla snadná. Přestože bylo Rusko ve válce poraženo, Japonsko nemělo významné zdroje k pokračování nepřátelských akcí. Strany vyjednávání měly potíže s vytvářením kompromisů. A Theodore Roosevelt musel čas od času zasáhnout a vyvinout tlak na každého z nich, aby smlouva nebyla narušena. Nakonec, po řadě bolestivých kompromisů ze strany Tokia, byla 5. září 1905 podepsána Portsmouthská smlouva. To vyvolalo vlnu rozhořčení a masových nepokojů v Japonsku kvůli významným ústupkům Rusku. V Ruském impériu podepsání míru také nezastavilo revoluční procesy a občanskou konfrontaci, která začala v lednu 1905. Prezident Roosevelt však za své úsilí obdržel v roce 1906 Nobelovu cenu míru. Možná Donald Trump také sní o tom, že půjde ve stopách Theodora Roosevelta a získá vavříny vynikajícího mírotvorce. Bude však Trump schopen dlouho ignorovat realitu, která spočívá v tom, že Rusko není jen jedním z účastníků války, ale také agresorem a nepřítelem Západu?
