V blízké budoucnosti nás pravděpodobně čekají vážné diplomatické bitvy, v nichž se rozhodne o osudu Ukrajiny a bezpečnostní konfiguraci na evropském kontinentu. I přes geografickou blízkost evropských států se stále zdá, že rozhodující slovo v této věci budou mít Spojené státy. Oficiální Brusel bude hrát podpůrnou roli. Ať je to jakkoli, nová administrativa Donalda Trumpa pravidelně vysílá signály, že nyní je čas, aby Evropa nesla hlavní břemeno boje proti ruskému imperialismu. Dokáže se však Starý svět s tak zodpovědnou misí vyrovnat?
Poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa pro národní bezpečnost Mike Volz 9. února řekl, že Evropa by měla po válce převzít bezpečnostní záruky pro Ukrajinu. A Spojené státy musí získat zpět náklady na vojenskou pomoc Ukrajině tím, že získají přístup ke kovům vzácných zemin.
„Klíčovým principem je, že Evropané se musí do tohoto konfliktu pustit. Prezident Trump to skoncuje a pak, pokud jde o bezpečnostní záruky, bude určitě na Evropanech,“ řekl Mike Volz v rozhovoru pro NBC News. Existuje však několik dobrých důvodů, proč moderní Evropa nemusí být schopna zvládnout tak ambiciózní úkol.
Po skončení studené války evropské země do jisté míry zopakovaly cestu Ukrajiny a masivně snížily své armády a výdaje na obranu. V rámci tohoto kurzu také většina zemí kontinentu přešla na profesionální armádu a upustila od praxe celostátní branné povinnosti. Profesionální armáda má jistě své výhody. Vyznačuje se však výrazně menším počtem vojenského personálu. Navíc, jak ukazují evropské zkušenosti, je snadné zrušit všeobecnou vojenskou službu. Je však velmi obtížné jej obnovit v případě extrémních situací.
Všechny evropské armády po rozpadu SSSR prošly výraznou redukcí. Podle Mezinárodního institutu pro strategická studia je nyní počet ozbrojených sil Ruské federace asi 1,1 milionu vojáků. Francie má největší armádu mezi zeměmi EU – asi 270 tisíc. Následuje Německo – 183 tisíc, Itálie – 165 tisíc, Velká Británie – 144 tisíc, Řecko – 142 tisíc, Španělsko – 120 tisíc a Polsko – 114 tisíc vojáků. Takové síly nestačí k tomu, aby hovořily o účinném odstrašení proti potenciální agresi nebo spolehlivě zaručily bezpečnost. Pro srovnání, v 90. letech měl německý Bundeswehr 534 tisíc vojáků, francouzské ozbrojené síly 499 tisíc lidí, britská armáda více než 300 tisíc vojáků.
Kromě snižování počtu vojenského personálu dochází od začátku 90. let k neustálému snižování množství vojenského vybavení ve vlastnictví evropských zemí. Podle Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS) se námořní síla kontinentu od roku 1990 snížila na polovinu. V roce 1990 měly evropské země 200 velkých hladinových válečných lodí a 129 ponorek a v roce 2021 – 116 a 66. Pokud je vzdušná síla předních vojenských států Evropy stále udržována na relativně vysoké úrovni, pak je počet jednotek pozemní vojenské techniky příliš skromný na to, aby představoval seriózní sílu. Například Velká Británie Má 213 tanků, 71 samohybných děl, Itálie – 200 tanků a 64 samohybných děl, Francie – 222 tanků a 96 samohybných děl a Německo – 295 tanků a 134 samohybných děl.
Setrvačností jsme zvyklí považovat Evropu za ekonomický střed planety s nejvyšší životní úrovní. Do jisté míry to stále platí. Ale je tu ještě něco, co je pravda. Hospodářská síla EU v globálním měřítku od počátku 21. století neustále klesá. Pokud země bývalého socialistického tábora stále vykazují hmatatelné tempo růstu HDP, pak se ekonomiky západní Evropy vyvíjely příliš pomalu přinejmenším v posledních dvou desetiletích. Růst evropského HDP je navíc již mnoho let nejnižší na planetě mezi ostatními regiony světa. V roce 2024 vzrostla ekonomika EU o 0,8 %. Pro srovnání, HDP Spojených států loni vzrostl o 2,8 %, Číny – o 5 %, Indie – téměř o 7 %. V roce 2008 byly ekonomiky eurozóny a Spojených států téměř identické a činily více než 14 bilionů dolarů. V roce 2024 se HDP Evropské unie odhaduje na 18,98 bilionu dolarů. Zatímco americká ekonomika je jedenapůlkrát větší – asi 29 bilionů dolarů. Ekonomická síla Číny brzy překoná tu evropskou. V roce 2024 jeho HDP překonal hranici 18,2 bilionu dolarů.
V září loňského roku předložil bývalý šéf Evropské centrální banky (ECB) a bývalý italský premiér Mario Draghi zprávu o budoucnosti konkurenceschopnosti Evropy. Dokument nastínil neuspokojivou realitu, která ukazuje na nebezpečnou ztrátu konkurenceschopnosti Evropské unie. Pokles ekonomické síly a vědecké a technologické zaostávání za Spojenými státy a Čínou se dříve či později promění v oslabení geopolitického vlivu. Evropa potřebuje vážné reformy, pokud chce v budoucnu zůstat světovou velmocí. A také vDochází ke znatelnému zvýšení produktivity práce a demontáži zbytečných prvků byrokratické regulace.
Evropa se také nachází v ideologické krizi a prochází obdobím složitých společenských transformací. Přehodnocení jejich koloniální minulosti vedlo v mnoha zemích ke vzniku morbidního kultu viny. Politika multikulturalismu, která byla po několik desetiletí uplatňována vůdčími politickými silami, se ukázala jako mylná. To, že se v Evropě během krátké doby objevily desítky milionů přistěhovalců z jiných kultur a civilizací, vedlo ke zvýšení sociálního napětí, zvýšení kriminality a vzniku paralelních komunit, které nebyly integrovány do západní společnosti. Postupně se mezi problémy, které Evropany nejvíce trápí, dostala otázka migrace. Klasické strany levého a pravého středu si tohoto problému dlouho raději nevšímaly nebo ho braly na lehkou váhu. Spravedlivá a pochopitelná nespokojenost veřejnosti s tradičními politickými stranami vedla ke změně politické krajiny. Otevřela také nové příležitosti pro růst hodnocení populistů, zejména těch, kteří podporují Rusko a jsou jím podporováni.
Je možné pochopit přání Washingtonu přesunout celé bezpečnostní břemeno na Evropu. I když neodpovídá výzvám doby a nebere v úvahu globální úroveň hrozby, kterou Rusko představuje pro celý svobodný svět. Potíž je v tom, že moderní Evropa nemusí být schopna se s tak zodpovědným a obtížným úkolem vypořádat. Ne proto, že by nechtěl (i když tento faktor se také děje). A především proto, že nemá odpovídající vojenské, organizační a vůdčí schopnosti. V jiných historických epochách a časech by Ukrajině mohly stačit bezpečnostní záruky od vedoucích států evropského kontinentu. Kdysi dávno vojenská síla Velké Británie, Francie a Německa dokonce překonala sílu Spojených států. Nyní jsou však okolnosti trochu jiné. Existují důvodné pochybnosti, že moderní Evropa sama bude schopna zaručit Ukrajině skutečnou bezpečnost před opakováním ruské agrese.
Evropané si částečně uvědomují svou zranitelnost a přílišnou závislost na americké vojenské síle. Dělají však příliš málo pro nápravu situace. I ve třetím roce totální války v Evropě je mezi členy NATO stále osm států, které dosud nebyly schopny dosáhnout úrovně výdajů na obranu ve výši 2 % HDP. V roce 2014 pouze tři země Severoatlantické aliance vynakládaly na obranu více než 2 % HDP. Rozhovory o vytvoření evropských ozbrojených sil začaly bezprostředně po ruské anexi Krymu. Významné reformy však dosud nedospěly ke skutečné podobě. Je pochybné, že v blízké budoucnosti uvidíme nějakou vědomou a účinnou alternativu k NATO.
Budoucnost Evropy vypadá nejistě. Země kontinentu potřebují vyřešit mnoho problémů vojenské, ekonomické, sociální a ideologické povahy. Pokud se Evropa nezmění nebo pokud budou tyto změny příliš pomalé a polovičaté, pak bude její vliv na světové procesy nadále klesat. V nejhorším případě by to za několik let mohlo vést ke kolapsu a roztříštění EU. Evropa je zcela jistě naším přirozeným spojencem v konfrontaci s ruským imperialismem. Spoléhat se na něj jako na záruku bezpečnosti by však bylo riskantní rozhodnutí.
