Přesně před třemi lety se Rusko rozhodlo pro totální invazi na Ukrajinu a ostřelování civilistů ve všech regionech. Byl to šok pro celý svět. Ale Ukrajinci se nenechali zmást, shromáždili se, muži hromadně utíkali na vojenské registrační a náborové úřady. Jednota, soudržnost, zdravý smysl pro humor, bohatá kultura a dědictví, které jsme bránili, a příklad vítězství našich předků nám pomohly přežít a nezbláznit se.
Poté Andrij Khlyvnyuk zazpíval na prázdném náměstí v Kyjevě puškovou píseň „Ó na louce rudá kalina“, která se velmi rychle stala populární po celém světě. Byla to neoficiální hymna Ukrajinců a symbol našeho boje za nezávislost, který trvá již po staletí. Hymnu Sičských střelců si odnesli všichni bez výjimky – od ukrajinských dětí a vojáků až po členy Evropského parlamentu a rockové ikony, hudebníky kapely Pink Floyd. Řekneme vám, kdy se objevila píseň „Ó na louce červená kalina“, kdo jsou její autoři a v jehož duchu v minulém století podporovala.
Lidová píseň v divadelním představení
První verze písně se objevila v Haliči v roce 1914, text a hudbu z folku přepracoval Štěpán Charnecký. Básník a ředitel lvovského divadla „Ruska Besida“ vypracoval slova lidové písně „Strmé Berezechki rozlité“, doplnil je o autorovo hudební nastudování a použil je ve hře „Slunce zkázy“.
Jednalo se o inscenaci tragédie Vasyla Pachovského o hejtmanu Petru Dorošenkovi. Smutnou závěrečnou píseň „Was I not i viburnum in the meadow“ však režisér nahradil optimističtější, kozáckou písní z XVII. století. „Strmé břehy se rozlily.“ Slova v něm mírně přepracoval tak, aby lépe odpovídala tématu hry. Štěpán Charnecký změnil i lidovou melodii.
Jako první slyšeli píseň diváci představení, s nimiž divadlo cestovalo po Sambiru, Drohobyči, Stryji, Stanislavově (Ivano-Frankivsk), Černivcích a Čortkivu.
«Vystoupení umělců na konci druhého dějství, kdy seržant major a kozácké vojsko, uneseni řečí biskupa Tukalského a Dorošenka, se vydali na tažení za zvuků hudby a zpěvu, vyvolalo tak silný dojem, tak rozervalo a povzneslo národního ducha, že v sále, naplněném obecenstvem na pobřeží, zavládlo jakési úctyhodné, slavnostní ticho a shromážděný lid se třásl dojetím a v očích se mu leskly slzy„, napsal Ostap Vesolovskyi své dojmy ze hry do novin „Dilo“.
Strecká hymna
V srpnu 1914 ve Stryji chotar ukrajinských sičských střelců Hryhorij Trukh poprvé slyšel tuto píseň od svého bratra Ivanyckyje, který se zase učil od umělců lvovského divadla „Ruska Besida“.
«Tato slova se tak přesně hodila k našemu tehdejšímu postavení a tak živě vyjadřovala celou naši představu o střeleckém umění, že jsem si tu a tam opakoval tuto půvabnou sloku, a když jsme druhý den šli znovu cvičit, posadil jsem se před burzu poblíž stolu a složil další tři sloky, které dohromady vytvořily ono slavné „červené kalino“„, napsal Hryhorij Trukh v diasporním časopise „Svitlo“ (Toronto) v roce 1954.
Naučil své kamarády slova písně, „Červona Kalyna“ se stala první puškovou písní. Nový text písně „Ó na louce rudá kalina“, kterou napsal Hryhorij Truch (s výjimkou první sloky) na melodii Stefana Charnetského, považovali ukrajinští Sičští střelci za svou hymnu. Trukh zdůraznil, že to zvýšilo morálku a slova „Naši dobrovolníci pochodují do krvavého opálení, aby osvobodili ukrajinské bratry z moskevských okovů“ připomněl účel pohybu pušky.
Píseň boje
Později píseň zmírnila ducha vojáků ukrajinské haličské armády, Upivci. A během sovětské okupace pomáhala udržovat kontakt s kořeny. Na konci 80. let ukrajinští disidenti Nadiya Svitlychna a Leopold Yashchenko přidali k písni další sloku: „Neváhej, červená kalina, máš bílou květinu, netruchlíš, slavná Ukrajina, máš dobrou rodinu». Natočil ho ukrajinský rozhlas pěvecký sbor „Homin“.
Po zahájení totální ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 si lídr kapely Boombox Andrij Chlyvňuk, který se přihlásil k Kyjevské územní obraně, zazpíval tuto píseň s mírně pozměněnou melodií v prázdném centru Kyjeva, když bylo hlavní město pod nepřátelskou palbou. Video se rozšířilo po sociálních sítích, začalo se masivně znovu zpívat, a tak začala nová vlna popularity písně v Ukrajině i ve světě. Jedním z nejpopulárnějších vMyšlenka byla poprava malý chlapec Leo Bushi z Irpině.
„Ó na louce červená kalina“ byla provedena jak v originále, tak v překladu do cizích jazyků. Měla mnoho repríz. Mezi zahraničními interprety se objevila první populární Krýt s jeho vlastní úpravou byla skladba hudebníka z Jižní Afriky Davida Scotta (The Kiffness). Nejhvězdnější umělci, kteří zahráli střílející píseň s názvem „Hej, hej, vstaň!„, byla kapela Pink Floyd.
Kdo byli autoři písně „Ó na louce červená kalina“
Stepan Charnetskyi se narodil v Ternopilské oblasti, studoval ve Stanislavově a ve Lvově. Ačkoli byl vzděláním inženýr, od mládí jako student Lvovské polytechniky byl aktivní v kulturním životě: zpíval ve sboru, byl básníkem a členem literárního kroužku, psal a redigoval periodika. Během první světové války pracoval Stěpan Charněcký jako asistent vedoucího železniční sekce a zároveň byl ředitelem a uměleckým ředitelem divadla spolku „Ruská Besida“. Společně se souborem cestovali po Haliči, kde inscenovali díla ukrajinských klasiků.
Kromě písně „Ó na louce červená kalina“ je Štěpán Charnetskyj spolu s Bohdanem Wesolovským autorem slavné písně o tangu „More Time Will Come“ a jako první plně přeložil báseň Adama Mickiewicze „Konrad Wallenrod“ do ukrajinštiny.
Absolvent gymnázia ve Stryji, Hryhorij Truk, vstoupil během první světové války do ukrajinských sičských střelců. Byl velitelem oddílu ve stovce Dmytra Vitovského, velitelem skautů v Karpatech. Již v roce 1917 byl poručíkem a velitelem setniny. Když byla založena Západoukrajinská lidová republika, zúčastnil se listopadového ritu ve Lvově.
Hryhorij Truch studoval na teologickém semináři a po válce přijal řeholní řád. V roce 1933 emigroval a 26 let se věnoval misijní práci pro basiliánský řád v Kanadě a ve Spojených státech.
«Na tu „červonskou kalinu“, která mě tak chytla za srdce a že mi ji jako vzácný poklad vzali mí spolustřelci ve Stryji, jsme nikdy nezapomněli, nikdy jsme nepřestali zpívat. Zpívali jsme ji ve Stryích, zpívali jsme ji na Podkarpatské Ukrajině, vzali jsme ji s sebou na tažení na Velkou Ukrajinu. V průběhu let se začala zpívat v Haliči a po celé ukrajinské zemi a s bývalou USS a dalšími přistěhovalci se „Chervona Kalyna“ dostala do Kanady a Ameriky, Brazílie, Argentiny a všech zemí světa, kam „ukrajinští jeřábi“ přiletěli… Za chléb, za svobodu, za lepší osud… Dnes pravděpodobně neexistuje jediná ukrajinská komunita na světě, kde by nezpívala tu slavnou pušku „Červená kalina“!„, napsal Hryhorij Truch v roce 1954.
Ukrajinka žijící v Kanadě, Ljudmila Šykota, pátrala po příbuzných Hryhorije Trukha a jeho hrobu. Je pohřben na hřbitově Svaté rodiny ve Winnipegu spolu s dalšími hroby duchovních. Ostatky Štěpána Charneckého odpočívají na Lyčakivském hřbitově.
