Ukrajinská společnost neměla čas přežít, zasmát se, přehrát si obscénní slova, která jeho prezident hodil na adresu svého ruského protějšku, protože Volodymyr Zelenskyj vydal další obscénní vystoupení – v rozhovoru s americkým blogerem/podcasterem Lexem Friedmanem. Slova, která byla ještě nedávno v informačním prostoru považována za zakázaná, tentokrát již nesměřovala na Východ, ale na Západ.
Ve skutečnosti byla celá tato akce zaměřena na Západ, Ameriku, a ještě více na specifické publikum, publikum tohoto blogera. Celkově by se tedy Zelenského rozhovor neměl dotknout Ukrajinců – zejména těch, kteří jsou skutečnými a ne zdánlivě karikovanými křesťany a znají citát z Matoušova evangelia (toho samého, kde „po ovoci jejich poznáte je“; promiňte, milovníci poslechu různých řečí, ale slova nejsou ovoce, jak řekl jiný klasik z jiné části světa, „slova jsou plevy“). Ale bohužel to bolelo.
A samozřejmě Ukrajinci přinášeli na sociálních sítích citáty z rozhovorů, stejné citáty, s obscénním jazykem – někteří chválili Zelenského odvahu a tvrdost, jiní kritizovali a rozhořčovali se nad prezidentovou nevychovaností. Ale oba učinili ze slov hlavy státu, která byla řečena americké veřejnosti, dobrou reklamu zdarma.
Takže do značné míry máme co do činění s vedlejším účinkem. (I když nemůžeme popřít, že Bankova byla podezřelá: citace z rozhovorů tak či onak poletí zpět na Ukrajinu Ukrajincům. ba“ Putinovi, tak proč na toto téma nespekulovat znovu. Nebo dokonce více než jednou – alespoň dokud nebude zpětná vazba pozitivní. O tom však nevím, ale jen odhaduji.) S účinkem, který má nejen krátkodobé důsledky v podobě smíchu nebo nadávek v reakci, ale také mnohem hlubší úroveň vnímání a vlivu.
Faktem je, že ukrajinská společnost je stále nestabilní společností, společností, která si ještě nevytvořila vlastní pravidla chování, určité společné (společenské) zákony, obecnou etiku a estetiku mezilidské komunikace. Jednoduše řečeno, my, Ukrajinci, jsme se ještě nevzdálili dostatečně daleko od sovětských časů – doby triumfu sovětské chamtivosti ve všech smyslech slova – abychom mohli být považováni za vysoce rozvinuté, kulturní a stabilní civilizované společenství. Dalších 10-15 let až do současnosti většina Ukrajinců nejen tolerovala, ale byla aktivním konzumentem takového pseudokulturního artefaktu, jako je „ruský šanson“, tedy banální ruský vězeňský blatňak. A proč jít daleko – televizní seriál „Slovo chlapce“, který je v dnešním Rusku populární (který lze nazvat, jak to učinili někteří ruští liberálové, „kazaňský příběh Romea a Julie“, ale naprostá většina místního obyvatelstva si odtud odnesla maximum „čušpanů“) sledoval i v Ukrajině. A ne každý, kdo se díval, plival.
Navíc, a to je důležité pochopit, Ukrajinci jsou stále společností, která je nějakým způsobem orientována na politické vůdce. Například Kučmova ukrajinizace také ovlivnila vnímání ukrajinského jazyka v jeho primárním volebním poli. A naopak – Janukovyčova kriminálně-gangsterská minulost ve skutečnosti umožnila části jeho voličů chovat se, řekněme si to přímo a upřímně, jako dobytek. No, co když Sam seděl, shazoval klobouky a obecně, jak se říká, nepohrdl uchýlit se k útoku už v kyjevském období své kariéry.
Takže političtí a státní představitelé – naštěstí nebo bohužel, rozhodněte se sami – jsou tak či onak vzorem pro velkou část ukrajinské společnosti. Ne, to neznamená, že když Porošenko nebo Zelenskij začali chodit na knižní akce (nebereme v úvahu Juščenka, byl vždy prezidentem části Ukrajiny a pátý a šestý byl zvolen celou zemí, podívejte se na výsledky prvního kola voleb v roce 2014 a druhých voleb v roce 2019), všichni ukrajinští republikáni okamžitě přestali pít na dětských hřištích a přešli na čtení alespoň Kokoťukhových detektivek. Ale tyto jejich kroky alespoň nastavily vektor, legitimizovaly určité věci – a vynesly jejich opak na okraj.
V ukrajinských podmínkách to není tak jasně viditelné jako v některých jiných zemích. Vzpomeňte si například na Spojené státy během prvního prezidentského období Donalda Trumpa – jak jeho volební hysterie vedla k útoku na Kapitol. Může říkat, kolik chce, že své stoupence nepodněcoval – ale to bude jen formální pravda. Ale ve skutečnosti tito lidé, když viděli, jak jejich idol zanedbává všechna dlouhodobá pravidla, zákony a modely chování, nemohli si pomoci a sklouzli k tomu, k čemu sklouzli.
Existuje ještě lepší (ilustrativní) příklad – toto je náš šílený agresorský soused. O tom, že je to „Putinova válka“, můžete mluvit, jak chcete, ale všichni jsme viděli, jak se chovali a chovají Rusové na okupovaných ukrajinských územích. Odkud berou takový postoj k Ukrajincům a Nejsou to nějací vymyšlení „nacisté“, „benderovci“ a další „představitelé kyjevské junty“? Odkud se bere tato extrémní agresivita a nekonečná xenofobie?
Můžeme říci hodně, že to v nich bylo od dob Andreje Bogoljubského (činí tak někteří historici nebo téměř historičtí videoblogeři), ale v 90. letech minulého století, se všemi okázalostmi sovětského imperialismu, takový postoj neexistoval. Alespoň pro Ukrajince. A dokonce ani pro Čečence to tak celkem vzato nebylo. Ruský tisk se navíc často stavěl na stranu Ičkerie, která usilovala o nezávislost. A pak se k moci dostal Vladimir Putin…
Pamatujete si, jak začala jeho vláda? Od otevřeně xenofobních a více než agresivních „namočíme je do záchodu“. Samozřejmě to nevzniklo z ničeho nic – například film „Bratr-2“ s ukrajinofobními obviněními o tom, že „jste moje odpověď pro Sevastopol“ se objevil bez ohledu na Putinovu osobu a režisér filmu Alexej Balabanov si to všechno nevymyslel, ale vzal to z vědomí lidí. Ale když jsou to nějací marginálové, kteří brblají někde ve vyhořelé kuchyni se sklenkou spálené vodky – je to jedna věc. A když jsou takové věci ve skutečnosti výzvy k zabíjení všech Čečenců, kteří chtějí mít svůj vlastní stát (a pak bez této části konstrukce, která začíná slovy „kdo chce“), říká de facto hlava státu, také supercentralizovaný, vertikálně orientovaný stát, stát, kde osoba vůdce hraje obrovskou roli… To nemohlo nezpůsobit procesy v ruské společnosti, které jsme viděli později. Když se dokonce i tamní podmíněně uvědomělý lid radoval z anexe Krymu. Anexe, při které byla mimo jiné prolita krev, ukrajinská krev. A v roce 2022 vyvrcholila likvidace společnosti ruskými úřady – a svět spatřil Buču.
Samozřejmě, Ukrajina není Rusko. A prezident, bez ohledu na to, jakou má v den voleb sledovanost, není diktátor a nikdy nebude, dokonce ani Kučma a Janukovyč neuspěli a Zelenskij nemá ani polovinu skutečných schopností těchto politických osobností. Ale tak či onak, velký počet občanů věnuje pozornost modelu chování v první osobě. A pokud uvidí, že si prezident dovoluje nejen nadávat, ale dělat to ve stylu banálního žvanilství, pak bude reakce bohužel na místě.
Pokud tedy chce Volodymyr Zelenskyj po sobě zanechat dobrou vzpomínku, musí si dobře rozmyslet, než šokuje někoho jiného a své publikum takovými temperamentními lingvistickými triky. Nebo možná nejde o paměť – jde o to, že když si takovou rétoriku dovolíte, nedivte se, že dříve nebo později bude použita proti vám. Vzpomeňte si alespoň na Geo Lerose, na kterého se za války zapomnělo, a na jeho vystoupení adresovaná prezidentovi, na jehož jméno, buďme upřímní, přišel do Rady. Mimochodem, přesně stejný příběh potkal Zelenského předchůdce: Porošenko přivedl do parlamentu Serhije Leščenka, který se později změnil nejprve v rozhněvaného nepřítele tehdejšího prezidenta a poté ve věrného služebníka příští vlády. A Leros je jen dalším ztělesněním starodávné moudrosti, která vám připomíná, že byste měli dělat druhým to, co chcete, aby oni činili vám. Protože jinak bude pro každého Leščenka jeho vlastní Leros.
A za vaše nadávky Putinovi nebo Bidenovi se najdou tací, kteří o vás budou takto mluvit. Protože vy, hlavní osoba v zemi, jste jim to umožnili. A pak se tento proces již nezastaví. Proto se od politických elit vyžaduje, aby byly co nejopatrnější v činech a slovech. Je to také otázka přežití národa, chcete-li. Protože pokud se za půl roku stanou nadávky ve veřejném prostoru pravidlem dobrých mravů, jaký smysl bude mít celá současná válka? Proč se chránit před agresivním dobytkem zvenčí, když uvnitř jsme v důsledku těchto „zajímavých experimentů“ vypěstovali úplně stejná stvoření?..
