Obtížný, mírně řečeno, rok 2024 skončil několika leteckými incidenty s oběťmi. Pokud ale v situaci s havárií na jihokorejském letišti Muan opravdu došlo k nehodě – letadlo se srazilo s ptáky, piloti nestihli otevřít podvozek a za ranvejí byla betonová zeď, která zhoršila následky tvrdého přistání až ke katastrofálním – pak let letecké společnosti č. 8243 AZAL má zcela jinou povahu. A úplně jiné zázemí.
Pro začátek si připomeňme, že takové incidenty jsou, i když nejsou pravidelné – vždyť Rusové sestřelují dopravní letadla jiných zemí ne každý rok – a zároveň jsou vlastní agresorské zemi. A nejde ani tak o samotný incident, ale o to, co se stane dál. Vzpomeňme si na jeden z nejznámějších incidentů studené války – sestřelení letadla Korejský vzduch 007 v oblasti ostrova Sachalin, ke kterému došlo 1. září 1983.
Podzim 1983 byl obdobím zhoršování vnější i vnitřní situace v SSSR, zhoršování, které se stalo předvídatelným důsledkem nástupu čekistického kadeta Jurije Andropova do hlavní funkce v zemi (tehdy to byl generální tajemník ÚV KSSS). Sovětská protivzdušná obrana sestřelila dopravní letadlo, zjevně si to uvědomila, a pak začala přicházet s verzí za verzí – od „přeletěl a zmizel z našeho vzdušného prostoru“ až po „největší vinen, nebylo co poslat civilní letadlo na průzkumnou misi“.
Žádné přiznání viny, žádný soucit s nevinnými oběťmi. Ne, Kreml tehdy, stejně jako dnes, byl vždy vinen za všechno kromě nich. Přesně stejný příběh jsme viděli před deseti a půl lety, kdy systém protivzdušné obrany Buk ruských ozbrojených sil sestřelil Malajsijce Boeing. Svět slyšel ty nejneuvěřitelnější fikce, až po „španělského dispečera Carlose“, který se narodil v mozcích ruských propagandistů (a zemřel tam).
Novým incidentem je ostřelování ázerbájdžánského vojáka Embraer 190 v oblasti Grozného, ale příběh je stejný. Nepřiznání viny – a to nemluvíme jen o ostřelování, ale také o upřímně opovrženíhodném uzavření všech ruských letišť v regionu a rušení systémů GPS– navigace po celém letovém úseku z Grozného do Aktau v Kazachstánu. Rusové si mohou vymyslet jakoukoli výmluvu, ale svět nyní nemůže být přesvědčen, že neudělali vše pro to, aby potopili letadlo zasažené jejich vlastní protivzdušnou obranou v Kaspickém moři – a tím zničili následky útoku a svědky.
Navíc, když se Vladimir Putin cynicky omluvil Ilhamu Alijevovi za to, že „incident se stal ve vzdušném prostoru Ruské federace“ (kdyby Rusové nestříleli na letadlo ne na obloze nad Grozným, ale někde na hranicích, stále nad ázerbájdžánskou půdou, pak by nikdo neslyšel ani tyto omluvy), jeho kapesní propagandisté zahájili útok na prezidenta Ázerbájdžánu.
Navíc tento útok nebyl jen tradičně imperiálně arogantní a špinavý pro Rusy – tito lidé například nabídli pomstu Ázerbájdžánu za to, že místní vůdce požaduje spravedlnost tím, že vyvíjí tlak na ázerbájdžánskou diasporu v Rusku. Kremelští propagandisté se shodli, že by stálo za to nafouknout separatistické nálady v této jihokavkazské zemi – zejména na severu Ázerbájdžánu, mezi Lezginy a dalšími dagestánskými národy, a na jihu, kde žijí íránští obyvatelé Talyšů, původní obyvatelé tohoto státu.
Mimochodem, talyšský separatismus v jižních oblastech Ázerbájdžánu není dnešním výmyslem kremelských propagandistů. V roce 1990 v Lankaranu, největším městě v ázerbájdžánské části historické oblasti Talyš, začala odpovídající hnutí. Pohyby, které – čím více se vzdalujeme od té doby, tím více důkazů a potvrzení se o tom objevuje, je odhaleno nebo jednoduše rozpoznáno těmi lidmi, kteří dříve mlčeli – s největší pravděpodobností byly nafouknuty Výborem státní bezpečnosti SSSR. V případě Talyše by to bylo zcela logické – Ázerbájdžán byl tehdy, na přelomu 80. a 90. let, otevřeně protimoskevský kvůli krvavému lednu 1990, kdy sovětská vojska zinscenovala skutečnou destrukci politické opozice v Baku, což se ve skutečnosti změnilo ve vraždění civilistů. Mimochodem, 20. leden v Ázerbajdžánu je oficiálním dnem národního smutku.
A v roce 1993, na vrcholu první karabašské války, se v Lankaranu objevila takzvaná Talyšsko-Muganská autonomní republika. Tehdejšímu úřadujícímu prezidentovi země Gejdaru Alijevovi, který se vrátil do Baku z Nachičevanu pouhé tři dny po vzniku této „autonomie“, se podařilo zjistit to pouze přesunem významné části vojsk z karabašské fronty. Ve skutečnosti se talyšský separatismus stal jedním z důvodů porážky Ázerbájdžánu ve válce o Karabach – výsledkem byl „Artsakh“, nezávislý na Baku, který na mnoho desetiletí zničil vyhlídky na usmíření v Ázerbájdžánu.Erbaijan a Arménie, a také zastavil vyhlídky na rozvoj Ázerbájdžánu, který byl neustále konfrontován s duchem Karabachu.
A syn tehdejší hlavy státu Ilham, který je nyní prezidentem Ázerbajdžánu, by na to neměl zapomínat. Neměli bychom zapomínat, že situační sbližování s Ruskem na pozadí úspěchů v Náhorním Karabachu (které se změnily v ochlazení turecko-ázerbájdžánských vztahů) neznamená, že Kreml začne se svým jižním sousedem zacházet normálně, humánně. Ne, pokud je nutné nějak smýt, zakrýt svůj vlastní zločin, Rusko se rádo pustí do vytvoření dalšího horkého místa. Navíc po vyřešení karabašské otázky je Ázerbájdžán připraven na širší integraci (zejména ropy a plynu) do západního světa, stejně jako na budování nových vztahů s Arménií.
Arménie, která se každým dnem vzdaluje od Ruska – a snaží se najít nové partnery na Západě. Představte si, co se stane, až Arménie zcela vytlačí Rusko ze svého politického obzoru, dohodne se na novém formátu vztahů s Ázerbájdžánem a zahájí spolupráci s Evropskou unií. Jak moc to zmírní napětí v oblasti jižního Kavkazu. Jak moc to zjednoduší život téhož Ázerbajdžánu, který už nebude mít po svém boku nesmiřitelného, „věčného“ nepřítele a problémy okupovaných území. To ve skutečnosti vytrhává region z ruského vlivu, ničí zájmy Kremlu na jižním Kavkaze.
Proto ázerbájdžánské úřady musí brát se vší vážností zdánlivě emotivní prohlášení propagandistů o možnosti tališského separatismu. Na Krymu a Donbasu také vše začalo okrajovými „sociálními hnutími“. A pak se najednou stalo to, co se stalo. Což trvá již více než deset let.
