Nyní se hodně mluví o jednáních Ukrajiny s ruským agresorem, která mohou začít v blízké budoucnosti. V diplomatických kruzích a obklopeni politickými vůdci světa jsou vyjadřovány různé formáty pro dosažení dohody. A upřímně řečeno, některé z nich jsou velmi blízko k uspokojení velké části požadavků Kremlu. Zdá se, že svět ztratil orientaci a zapomněl, kdo je v rusko-ukrajinské válce agresor a kdo oběť. Ve vzduchu první poloviny XXI. století je opět cítit vůně Mnichova.
Mnichovské spiknutí v roce 1938 se stalo klasickým symbolem appeasementu agresorovi a strašlivým omylem v porovnání západních demokracií reprezentovaných Anglií a Francií. Oficiální Kyjev se na tuto historickou událost pravidelně odvolává a snaží se přesvědčit moderní svět, že uspokojování Putinových choutek na úkor Ukrajiny je velmi špatný nápad, který bude mít dramatické důsledky. Ne každý však zná jemné a někdy mimořádně cynické diplomatické nuance, které předcházely Mnichovské dohodě. Vůdci tehdejšího svobodného světa považovali za morálně přijatelnou a výnosnou variantu platit značnou částí území Československa za udržování míru v Evropě.
Poté, co Třetí říše provedla anšlus Rakouska v březnu 1938, Hitler obrátil svou pozornost na Československo. Československo vzniklo v roce 1918. Jednalo se o relativně ekonomicky vyspělý stát s efektivními demokratickými institucemi. Zahrnovala však i území obývaná různými etnickými menšinami. Jedním z nich byli sudetští Němci. Führer, který prosazoval myšlenku sjednocení všech Němců v rámci Říše, opovrhoval státními hranicemi v Evropě, které vznikly po první světové válce. A než se pustil do scény „rozšiřování životního prostoru“, stanovil si za každou cenu cíl začlenit území obývaná převážně německým obyvatelstvem do nacistického státu.
V listopadu 1937, během soukromého setkání mezi budoucím britským ministrem zahraničí lordem Halifaxem a německým říšským kancléřem Adolfem Hitlerem, britský politik naznačil, že Londýn by v zásadě nic nenamítal, pokud by Říše chtěla zahrnout Rakousko, Československo, Gdaňsk a polské Pomořansko. Ale za podmínky, že tyto územní změny proběhnou pokojně. Následně tento neveřejný postoj vytvořil základ politiky appeasementu.
Po připojení Rakouska k Říši v Československu se na pokyn z Berlína prudce zintenzivnily extremistické aktivity Sudetoněmecké strany, vedené Konradem Henleinem. Zpočátku tato politická síla obhajovala národní autonomii německé menšiny. Postupně však začala prosazovat stále radikálnější hesla, jejichž realizace ohrožovala základy existence samotné Československé republiky. Na územích obývaných Němci začaly nepokoje a pogromy. Henleinovci v úzké koordinaci s Říší vytvořili ve světových médiích zkreslené informační pozadí, jako by Němci byli v Československu pronásledováni a vražděni.
Praha v této situaci počítala s podporou západních spojenců. Především Francie, s níž měla spojeneckou a přátelskou smlouvu. Místo toho však na jaře 1938 obdržela z Londýna a Paříže důrazné doporučení: učinit co nejvíce ústupků sudetským Němcům. Jednání Henleina a jeho spolupracovníků s československou vládou bylo ve skutečnosti zinscenovaným představením. Hlavním cílem sudetoněmecké strany nebylo najít kompromisy, ale oddálit dobu a konečné připojení území k Třetí říši.
Diplomatická cesta k mnichovské ostudě začala v okamžiku, kdy se politické elity Velké Británie a Francie, i když s určitými výčitkami svědomí, vnitřně rozhodly, že darování části území obývaných převážně Němci Třetí říši je důstojnou možností odplaty za udržení míru. To znamenalo, že na vládu v Praze bylo třeba tlačit, aby se s německou menšinou za každou cenu dohodla. Při soukromých jednáních týkajících se událostí v Československu si Britové a Francouzi opakovaně stěžovali, že „Češi si za své problémy mohou sami, protože jsou příliš neústupní tváří v tvář německým požadavkům“.
Samozřejmě, někdy se svědomí politiků v západních demokraciích probudilo. O něco častěji trápila Francouze, protože ti byli s Prahou vázáni zvláštní smlouvou. Během francouzsko-britských jednání v Londýně 18. září byla diskutována otázka, jak reagovat na Hitlerovu přímou hrozbu zahájení války a násilným převzetím Sudet od Československa. Britský premiér Neville Chamberlain řekl, že československý prezident Beneš byl za krizi sám, protože byl vždy pozadu, a ne před vývojem. Francouzský premiér Edouard Daladier místo toho odpověděl: „Je to vždy velmi choulostivá záležitost nabídnout příteli a spojenci, aby mu amputoval nohu.“
Ani Francouzi však mnoho neměli.touha bojovat s Říší o „nějakou vzdálenou zemi“. A tak velmi brzy obě strany našly společnou řeč. A druhý den poslali do Československa společnou nótu, která důrazně doporučovala dát Hitlerovi všechna území obývaná sudetskými Němci. Jak bylo v nótě vysvětleno, republika to musela udělat pro své vlastní dobro. A aby Prahu alespoň trochu uklidnily, Francie a Velká Británie slíbily, že československému státu poskytnou bezpečnostní záruky na jeho nových hranicích. Do oficiálního podpisu Mnichovské dohody, který se uskutečnil 30. září v 1 hodinu ráno, zbývalo ještě jedenáct dní.
Po odsouhlasení konečného textu Mnichovské dohody navštívili Čechy, kteří v hotelovém pokoji čekali na rozhodnutí velmocí, členové britské delegace. Jednoznačně prohlásili, že pokud Praha nepřijme dohodu o dobrovolném postoupení části svého území, vyřeší si své vztahy s Němci samostatně. Po ratifikaci dokumentu se Češi ptali, zda signatáři Mnichovské dohody očekávají nějakou odpověď. Místo toho generální tajemník francouzského ministerstva zahraničí Alex Léger nemilosrdně prohlásil: „Supervelmoci považují za samozřejmé, že jejich diktát bude přijat.“
Po příjezdu do Londýna promluvil britský premiér Chamberlain k rozradostněnému davu. „Řešení československého problému, které je nyní vypracováno, je podle mého názoru jen předehrou k širší dohodě, která přinese mír celé Evropě,“ prohlásil sebevědomě britský politik. Odpovědí mu byly bouřlivé ovace a v Buckinghamském paláci se konala velkolepá recepce. Francouzský premiér Daladier se vrátil z Mnichova v horší náladě. Francouzská společnost ale také vnímala zradu svého spojence Československa naprosto pozitivně. Koneckonců, tímto způsobem, podle jeho názoru, bylo možné odvrátit strašlivou válku. Francouzi a Britové se však neměli dlouho radovat.
V dnešní době strašidla Mnichova straší také v duších a myslích mnoha politiků. Pokušení vyjednávat s Ruskem za cenu kapitulace Ukrajiny existuje, bez ohledu na to, co říkají. A iluze trvalého stabilního míru výměnou za území a další kritické ústupky agresorovi zatemňuje vědomí. Pokud se značná část světových politiků pečlivě vyhýbá slovům „válka“ a „ruská agrese“, znamená to, že odmítá přijmout pravdu. Vstoupit na cestu, která vedla k mnichovské ostudě, je vždy snadné. Radost z takových dohod s ďáblem však netrvá dlouho a vrcholí bolestivým návratem do reality.
