Téma možných budoucích jednání mezi Ukrajinou a Ruskem se stále častěji objevuje v informačním prostoru. Je zřejmé, že veřejné mínění na Západě má sklon ukončit válku vyjednáváním, a ne porážkou agresora. Bylo by pošetilé odmítnout takovou objektivní skutečnost. Ale i když proces vyjednávání začne, může probíhat podle různých scénářů. A obsahuje mnoho nebezpečí a pastí pro budoucnost Ukrajiny.
Stojí za zmínku: nyní Ukrajina není v nejlepší vyjednávací pozici. Místo toho se Rusko chopilo strategické iniciativy a pokračuje ve své plíživé, i když pomalé a krvavé ofenzívě. Neexistují žádné jasné signály, které by naznačovaly, že Putin je odhodlán vést seriózní jednání a dělat ústupky. Naopak věří, že jeho armáda bude schopna obsadit ještě více ukrajinského území. A při určité vzácné shodě okolností dokonce donutit Kyjev ke kapitulaci. Jediné, co může radikálně změnit názor ruského diktátora, je výskyt značného počtu zbraní dlouhého doletu (ukrajinské nebo zahraniční výroby) v Ukrajině, úplné zastavení ruské ofenzívy nebo jiné nepředvídané okolnosti, které mohou otřást stabilitou Putinovy vlády ve vlastní zemi.
Vyjednávací pozice vyjádřené Ukrajinou v hranicích z roku 1991 jsou nyní bohužel nedosažitelné. Nutit agresora platit reparace také vypadá jako nerealistický scénář. Pokud tyto reparace nebudou zaplaceny z ruských aktiv zabavených na Západě. Je však také nemožné brát vážně ruské plány na rozdělení Ukrajiny na tři podmíněné části nebo návrhy na předání celého území Chersonské, Záporožské a Doněcké oblasti pod ruskou kontrolu jako základ pro příměří. Pokud se jednání uskuteční v příštích několika měsících, budou se točit kolem několika základních otázek: kontroly území, bezpečnostních záruk, práva Ukrajiny na členství v mezinárodních organizacích (NATO, EU).
Už teď ale lze tvrdit, že Rusko udělá vše pro to, aby se pokusilo tyto meze překročit a uměle rozšířit škálu vyjednávacích pozic. Hlavním úkolem Kremlu ve fázi hypotetických jednání bude položit maximální počet min pod ukrajinskou suverenitou a právní subjektivitou. A k tomu je třeba, aby Ruská federace zasahovala do vnitřních záležitostí Ukrajiny na diplomatické úrovni a učinila ze základních principů fungování našeho státu vyjednávací trumf.
Moskva vynaloží velké úsilí, aby při jednáních prosadila taková témata, jako je status ruského jazyka, oficiální odmítnutí Ukrajiny z NATO s příslušnými dodatky k ústavě. Kreml bude trvat na omezení počtu ozbrojených sil Ukrajiny, počtu a typů povolených zbraní a maximálního doletu raket dostupných v Ukrajině. Putin se určitě pokusí nastolit otázku ruské církve a aktivit proruských stran. Bude se zajímat o zákaz vojenských cvičení za účasti cizích států na území Ukrajiny. Nemělo by se zavrhovat, že Kreml bude usilovat o vzkříšení istanbulských fantazií z jara 2022, nazvat je základem pro dosažení mírové dohody a implementovat je do mezinárodní smlouvy. To nelze v žádném případě připustit.
V procesu vyjednávání musí Kyjev splnit řadu hlavních úkolů: co nejvíce zachovat území, zachovat Ukrajince a minimalizovat opakování ruské agrese v budoucnu, nebo učinit cenu za novou invazi pro Moskvu extrémně vysokou. Je nereálné dosáhnout takových cílů na vlastní pěst, bez podpory vnějších sil. Je otevřenou otázkou, do jaké míry jsou západní partneři připraveni diskutovat o skutečných, nikoli falešných bezpečnostních zárukách. A chápou nepřípustnost přechodu Ukrajiny do sféry ruského vlivu?
Je zřejmé, že i za příznivého scénáře budoucích jednání bude Ruská federace schopna udržet kontrolu alespoň nad částí okupovaného území Ukrajiny. V nejhorším případě se tak stane nad celým okupovaným územím. V současné době se jeví jako nepravděpodobné možnosti, které donutí Ruskou federaci ustoupit alespoň k demarkační linii od 23. února 2022. V tomto případě je důležité, aby svět uznal pouze hranice Ukrajiny v hranicích z roku 1991 a pokračoval v sankčním tlaku na agresora.
Je velmi žádoucí, aby se členství v NATO stalo zárukou bezpečnosti Ukrajiny. Pokud by nám v důsledku neochoty Západu učinit takový krok bylo neformálně odepřeno právo vstoupit do Aliance v příštích 10 nebo 20 letech, Ukrajina potřebuje skutečné bezpečnostní záruky. Členství v Alianci může být částečně kompenzováno řadou bilaterálních bezpečnostních dohod. Pouze již podepsané bezpečnostní dohody Ukrajiny s řadou zemí světa lze jen stěží považovat za důstojnou alternativu členství v NATO. Jsou to spíše prohlášení o dobrých úmyslech, která se příliš nevzdálila od Budapešťského memoranda. Potřebujeme smlouvy o vzájemné pomoci a zvláštním spojeneckém statusu, které budou ratifikovány parlamenty signatářských státůTiv. Pak se můžete spolehnout minimálně na pravidelnou dodávku pokročilých typů zbraní a proveditelnou podporu v případě nové invaze do Ruské federace.
Lze uvažovat o možnosti rozmístění mírových sil na demarkační linii za předpokladu, že se bude jednat především o jednotky západních spojenců. Je jasné, že Moskva takovou myšlenku kategoricky nepřijme. Nebo se to pokusí obrátit v absurditu tím, že navrhne rozmístění jednotek z KLDR, Íránu nebo jiných zemí v Africe a Asii jako mírové jednotky. Další možností ochrany před novou agresí Moskvy v případě, že Ukrajina odmítne přijmout Ukrajinu do NATO, by mohlo být rozmístění vojenských základen spřátelených států na našem území.
Je jasné, že se jedná o předběžné teoretické úvahy. Mnoho vstupů zůstává neznámých. Nevíme přesně, jaký bude postoj Trumpovy administrativy, pokud se pokusí zajistit vyjednávací dráhu mezi Moskvou a Kyjevem. Budou pro Bílý dům existovat „červené čáry“? A co udělá Trump, pokud se mu nepodaří zajistit zahájení vyjednávacího procesu, nebo pokud bude čelit podmínkám Kremlu, které považuje za nepřijatelné.
Když Putin tvrdí, že Rusko je odhodláno ke skutečné, spravedlivé a trvalé mírové dohodě, cynicky lže. Kreml chce mírovou dohodu, která otevře cestu ke zničení ukrajinské státnosti. Nebude možné přesvědčit diktátora, aby změnil svůj postoj jedním laskavým slovem. Ale zbraň a laskavé slovo vám umožní dosáhnout více.
