Asi před rokem mě moji polští kolegové požádali, abych vyjádřil prognózy budoucích ukrajinsko-ruských mírových rozhovorů. Z nějakého důvodu mnozí ve světě doufali, že Putinova válka skončí v roce 2024. Musel jsem zklamat optimisty tím, že jsem je ujistil, že je zbytečné doufat nejen v mír, ale dokonce i v příměří v tomto roce. Dokonce i dočasné.
Proč? Vysvětlení je zde překvapivě jednoduché. Kvůli problémům s dodávkami zbraní a munice způsobeným spory v Kongresu Spojených států se ozbrojené síly Ukrajiny během poměrně napjatého období války ocitly na vyhladovělých vojenských přídělech. Ruská okupační armáda toho velmi dobře využila a podařilo se jí dobýt tak silný bod odporu ozbrojených sil Ukrajiny, jako je Avdijivka. Dále se okupantům podařilo rozvinout iniciativu a rozšířit útočnou zónu, a tak obsadit ještě více ukrajinského území. Rusové neměli žádný důvod zastavit nepřátelství a usilovat o příměří v takové situaci.
Naděje ale byla i na ukrajinské straně. Doufá se, že američtí kongresmani konečně dospějí k dohodě, přijmou bezprecedentní balíček pomoci pro Ukrajinu. Že konečně dostaneme své sny F-16, americké rakety ATACMSNěmčina BÝK. Doufalo se, že vlády partnerských zemí dovolí svým raketám zasáhnout hluboko ruské území a zničit nepřátelská velitelství, sklady a letiště. A tímto způsobem bude možné zvrátit průběh války, přejít do protiútoku a osvobodit rozsáhlá území až po Azovské moře. Ukrajinská strana proto se zahájením jednání nespěchala.
Nemusel jsem být ani Vanga, ani Nostradamus, ba dokonce, Bůh mi odpusť, Globa, abych předpověděl nedostatečný pokrok v mírových iniciativách až do začátku roku 2025. A ve skutečnosti, až do inaugurace nového prezidenta Spojených států, kdokoli se jím stane. Protože pokud byl někdo schopen za současných podmínek iniciovat proces usmíření, byla to pouze hlava Bílého domu. Ale v žádném případě ne děda Biden, který se příliš bál náhlých pohybů. A bez ostrosti nemůže být tato hmota pohnuta.
Kdyby se mě nyní někdo zeptal na vyhlídky na usmíření, řekl bych, že se tyto šance výrazně zvýšily. I když zdaleka ne na sto procent. Ruská ekonomika je co nejvíce přehřátá a je na pokraji kolapsu. Inflace roste, směnný kurz rublu a solventnost ruské populace klesají. Kvůli „masovým útokům“ se Rusům sice daří postupovat vpřed, dobývají ukrajinská území, ale extrémně pomalu a za cenu neuvěřitelných lidských ztrát. Je stále obtížnější rekrutovat nové „maso“ pro válku a my musíme neuvěřitelně zvyšovat platby rekrutům.
Ani situace v Ukrajině není duová. Frontu se zatím nepodařilo stabilizovat. Zbraně a munice jsou údajně stále k dispozici, ale vydrží sotva šest měsíců, pokud Trumpova Amerika neobnoví vojenské dodávky. Zdá se, že mobilizace probíhá, ale je nesmírně obtížná, nikdo „busifikaci“ nezrušil.
A pak se objevil „únik“ z Budanova. Šéf Hlavního zpravodajského ředitelství údajně řekl: „Pokud do léta nedojde k vážným jednáním, pak mohou být dále zahájeny velmi nebezpečné procesy pro samotnou existenci Ukrajiny.“ Pak přišlo vyvrácení, ale jak se říká, sediment zůstal.
V každém případě jsou dnes obě válčící strany mnohem více nakloněny nějakému druhu usmíření než před rokem. A nový americký prezident zde může hrát roli klavíru v křoví.
To znamená, že Trump se stal, jak by se řeklo v matematice, nutnou podmínkou, i když ne postačující. Tým nově zvoleného prezidenta začal totiž pokládat mosty pro ukrajinsko-ruská jednání na začátku ledna, tedy ještě před inaugurací. Všichni očekávali, že Trump ve svém inauguračním projevu na tuto strašlivou válku určitě vzpomene, a co je nejdůležitější, potvrdí své sliby o ukončení konfliktu. Zde nás však čekalo zklamání. Nový šéf Bílého domu mluvil o všem – o Kanadě, Grónsku a Panamě – ale z nějakého důvodu se vyhnul válce v Ukrajině.
A existuje pro to logické vysvětlení: jedna věc je házet bravurní sliby, dokud jste ještě takříkajíc ve volném pohybu, a zcela jiná je být v zodpovědné pozici. Zde je nutné vzít v úvahu všechny okolnosti, všechny detaily a nuance. Je zřejmé, že poté, co vyslechl všechny své poradce, byl Trump nakonec přesvědčen, že nebude možné urovnat konflikty ve slíbených „24 hodinách“. Nikdo ze střízlivě smýšlejících lidí v to nakonec nedoufal.
Díky Bohu nový americký prezident kompenzoval „ukrajinské mlčení“ při inauguraci následujícími prohlášeními, čímž ukázal, že k této záležitosti nebyl v žádném případě chladný. Hned druhý den po nástupu do úřadu Trump v Oválné pracovně v odpovědi na otázky novinářů ohledně nadcházející mírové dohody mezi Ukrajinou a Ruskem řekl: „Zelenskyj chce dohodu, Putin – nejsem si tím tak jistý. Musí to uzavřít. Mysletže Rusko bude mít velké problémy!“.
Následně Trump nastínil své úvahy poněkud šířeji na své vlastní sociální síti Truth Social. Pokud odhodíme úklony vůči Rusku a Putinovi na začátku statusu a začneme číst s podmínkovým „ale“, co se stane? A skutečnost, že šéf Bílého domu ve skutečnosti dává ultimátum šéfovi Kremlu.
„Udělám velmi velkou laskavost Rusku, jehož ekonomika selhává, a prezidentu Putinovi. Vyjednávejte nyní a zastavte tuto nesmyslnou válku! V BUDOUCNU SE TO BUDE JEN ZHORŠOVAT. Pokud brzy neuzavřeme „dohodu“, nebudu mít jinou možnost, než uvalit vysoké daně, cla a sankce na vše, co Rusko prodává Spojeným státům a dalším zúčastněným zemím. Ukončeme tuto válku, která by nikdy nezačala, kdybych byl prezidentem! Můžeme to udělat snadným nebo obtížným způsobem – a snadný způsob je vždy lepší. Je čas „UZAVŘÍT DOHODU“. NEMĚLY BY BÝT ZTRACENY ŽÁDNÉ DALŠÍ ŽIVOTY!, napsal americký prezident.
No, toto prohlášení je pro Ukrajince docela povzbudivé. Zejména v kontextu toho, jak Kreml očekával Trumpův návrat do Bílého domu. Právě s novým americkým prezidentem plánoval ruský diktátor Putin téměř podepsat Jaltu 2.0, která rozdělí svět do sfér vlivu. Trumpovy výroky v současné době nedávají žádný důvod, aby kremelští štamgasti doufali v vytouženou „ukrajinskou oběť“. Namísto očekávaného ultimáta Zelenskému Trump naznačuje předběžnou koordinaci pozic se svým ukrajinským protějškem. A ultimátum, jak již bylo zmíněno, předkládá Putin.
Má Washington páky na Moskvu? Většina odborníků se shoduje, že ano. Především v ropném a bankovním sektoru. Rusko může být pod tlakem docela bolestivě, ale bohužel ne zardoušeno, jak opět říká názor odborníků.
V tlaku na Kreml však existují „dvě rovnocenná křídla“: sankce a vojenská pomoc Ukrajině. To je naše „krásné a užitečné“. Bez ohledu na to, jak moc celý svět vyvíjí tlak na Rusko, bude stále schopno bojovat po dlouhou dobu. A to, že se sociální situace Rusů bude zhoršovat, tomu Kreml nikdy nevěnoval velkou pozornost. Ruské vedení ví, že je nepravděpodobné, že dojde k barevné revoluci.
Nyní Trump, ve svém chápání Ruska, musí udělat další krok, udělat další krok. Musí si uvědomit jednu prostou pravdu: většinu světových geopolitických problémů vytváří nejméně z 50 procent Kreml. Zintenzivnění Hamásu a Hizballáhu na Blízkém východě, agresivita Severní Koreje, diktátorský režim Madura ve Venezuele, posílení antidemokratického režimu „gruzínského snu“, zakrytá ramena Číny při jejích zásazích na Tchaj-wanu, síla režimu ajatolláhů v Íránu, nemluvě o Lukašenkově Bělorusku. A mnoho menších „horkých míst“, která mohou čas od času vzplanout nepříjemnými problémy pro světové společenství, jako jsou raketové útoky Houthiů v Rudém moři. Všechny jsou do té či oné míry poháněny „rukou Moskvy“, tedy rukou Putina.
Proto, dokud bude Rusko pod vládou Putinova režimu, bude řešením těchto problémů ztrátou času a úsilí. Nanejvýš bude možné problém na krátkou dobu zmrazit, jako tomu bylo ve válce na Donbasu.
Jak sám kremelský vůdce rád opakuje, „musíme odstranit základní příčinu“. A hlavní příčina leží v Kremlu. A Donald Trump si to musí uvědomit. Nebo spíše v první řadě – kompetentní lidé v jeho týmu, kteří již budou schopni přesvědčit svého šéfa, že neexistuje žádná alternativa ke svržení současného ruského režimu. To znamená, že existuje – je to dupání na místě a boj s následky kremelských provokací – věčný boj. A dokud bude trvat, neměl by Trump doufat ve své milované Udělejme Ameriku znovu velkou.
