Začátek dvacátého století. Malá skupina ukrajinských osobností v Kyjevě se rozhodla vydávat první ukrajinský deník – „Rada“. Jeho potřeba v realitě Ruského impéria je zřejmá, protože takový časopis přispěje k šíření ukrajinského jazyka a povědomí mezi převážně stále národně netečnou masou Ukrajinců. Projekt Rada se potýkal s mnoha problémy. A ne všechny byly výsledkem ruské autokracie, i když hrozba uzavření ze strany úřadů, pokuty, konfiskace a soudní procesy byly v redakci běžné.
Zdrojem potíží byli samotní Ukrajinci. Některé národně uvědomělé osobnosti nepřijaly liberálně-demokratickou „Radu“ kvůli svým vlastním socialistickým názorům. Někteří spisovatelé a publicisté byli novinami uraženi, protože se odvážily publikovat kritiku jejich díla. Největší hrozbou však byly finance. Předplatitelů bylo tak málo (2-3 tisíce pro celé Ruské impérium s desítkami milionů Ukrajinců), že upisovací fondy nepokryly ani polovinu ročního rozpočtu Rady. Byl by to další neúspěšný pokus v dlouhé řadě svého druhu v tehdejším ukrajinském životě. Nebýt postavy vydavatele.
Jevhen Čykalenko, jako bohatý statkář, nasměroval všechny své finanční a lidské zdroje ve prospěch ukrajinské věci. On, podle svého vlastního, již okřídleného projevu, miloval Ukrajinu „až do hloubky kapsy“, zatímco většina ji milovala slovy, ale nebyla připravena slova proměnit ve finanční podporu. Rok co rok, když se Čykalenko zadlužoval kvůli pokračování vydávání „Rady“, a to jak kvůli ruské politice, tak kvůli pasivitě Ukrajinců, by rozhodně neodmítl dobrý grant, který by poskytl alespoň určitou stabilitu tak důležité iniciativě pro Ukrajince.
Píše se rok 2025. Nově zvolený americký prezident Donald Trump na 90 dní pozastavil vládní financování projektů v rámci Agentury Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID). Účelem je audit, který by měl zjistit proveditelnost použití finančních prostředků amerických daňových poplatníků. Program USAID pokrývají mnoho zemí. V rámci této iniciativy obdržela Ukrajina jen od začátku totální invaze finanční podporu v různých oblastech ve výši více než 37 miliard dolarů.
Takové kroky amerického prezidenta vedly k polárním reakcím mezi Ukrajinci. Někteří toto rozhodnutí podporují, protože závislost četných, zejména veřejných, iniciativ na grantové podpoře považují za škodlivou, a dokonce za takovou, která funguje více v zájmu poskytovatelů než v zájmu Ukrajiny. Jiní se radují, že nyní bude méně propagována tzv. „agenda“ se snahou prosazovat témata genderu a různých tolerancí, a to i tam, kde je to otevřeně přitažené za vlasy. Jsou i jiné motivy – rozumné a absurdní.
Na druhou stranu je těžké nesouhlasit s těmi, kteří poukazují na důležitost amerických fondů nejen pro pochybné projekty, ale i pro projekty kritické. Obnova poškozené infrastruktury, pomoc vnitřně vysídleným osobám, velké výdaje na vzdělávání a léky – to je jen několik položek z dlouhého seznamu oblastí, kde se nachází USAID Minimálně dojde k okamžitému nedostatku a hrozí zastavení potřebných projektů.
Bohužel opět dominuje černobílý přístup – buď velmi dobrý, nebo velmi špatný. První možnost: Trump bojuje proti šíření pseudovědeckých teorií založených na pohlaví – hurá na něj! Nezáleží na tom, že kromě toho jeho činy ohrožují další – opravdu důležité – iniciativy pro Ukrajince. A obecně, tak pro ně, pro ty pojídače grantů a Sorosovy děti. Na druhé straně jde pochopení skutečných problémů pozastavení americké finanční podpory jen zřídka ruku v ruce s uznáním, že určitá část podpory byla ve skutečnosti vynaložena na nepříliš důležité věci, což může způsobit nespokojenost v samotných Spojených státech. A některé grantové projekty opravdu nejednou působily dojmem, že pilně vypracovávají konkrétní agendu. Okamžitě mě napadne, jak zdánlivě veselá a kreativní „torontská televize“ důsledně démonizovala nejen Trumpa, ale například Borise Johnsona. Říkali mu „ukrajinský Ljaško“, vytrhávali mu vlasy – velmi důstojné chování pro bojovníky proti diskriminaci. Události po 24. únoru 2022 však ukázaly, že Hu a pan Johnson. A neozvala se žádná omluva od kreativců torontské televize, kteří existují z grantových fondů. O „levicových“ tendencích Hromadského není třeba mluvit.
Za tím vším se ztrácí několik opravdu důležitých otázek. A jak se stalo, že mnoho důležitých infrastrukturních projektů nemůže existovat bez amerických fondů? Proč na nich závisí spousta opravdu skvělých kulturních iniciativ? Proč jsou klíčem ke vzniku kvalitních ukrajinských filmů? Proč nakladatelství často zapojují zahraniční partnery, aby vydávali světovou klasiku nebo aktuální literaturu faktu v ukrajinštině, a stát není schopen udržitelně a promyšleně podpořit knižní vydavatelský průmysl? Proč fondy pro Ukrajinský institut knihy nebo Ukrajinská kulturní nadace vždy v rozpočtu jako by plakala kočka, zatímco nikdo, kromě jejích tvůrců a úřadů, nemá na zbytečném telethonu mnohem větší množství peněz? A nebude možné vše zatlačit do války, protože situace nebyla o nic lepší před rokem 2022 a ještě více před rokem 2014. A často i horší. Protože doba není tak stará, kdy se ukrajinské knihy (až na pár výjimek) choulily v nejtemnějším koutě knihkupectví plných ruskojazyčných produktů a sledování filmu v ukrajinštině v kině znělo jako sen. Je falešné považovat všechny tyto otázky za řečnické, protože v tomto případě se nic nezmění.
Pasivita ukrajinské státní mašinérie je tak známá, že nás nutí položit si další otázku: proč se mnoho iniciativ nedokázalo za ta léta grantové podpory stát alespoň soběstačnými? Nemluvíme o specializovaných projektech, kde je to jen stěží možné. Je však překvapivé, že tak rozsáhlé struktury jako Hromadske nebo Ukrajinská pravda – se svou mediální přítomností a pokrytím publika – nejsou schopny normálně fungovat bez dolarů amerických daňových poplatníků. Minimálně 90 dní. Pro takové případy jsou následující tři měsíce šancí přehodnotit své vlastní zásady a přístupy. Pokud se jim podaří se s touto výzvou vyrovnat, bude pro tyto organizace vše v pořádku.
Kromě toho existuje spousta příležitostí, jak získat finanční podporu komunity. Patreon, By Me a Coffe, monobanky, atd. – všechny tyto nástroje dávají lidem šanci finančně podpořit projekty, které mají rádi. To vyžaduje pečlivou práci, interakci s publikem a kreativitu. Samozřejmě je snazší se o to příliš nestarat, když máte stabilní grantové financování. Nic v tomto světě však není věčné.
Výše popsaný scénář je skutečný. Z osvětových iniciativ můžeme zmínit „Poslední kapitalistu“. Projektovému týmu se podařilo vytvořit komunikační platformy na sociálních sítích s aktivní komunitou účastníků; vytvořit kanál YouTube s videi o ekonomických, politických, historických a souvisejících tématech, která mají desítky a stovky tisíc zhlédnutí (a nejsou překroucená); Vytvořit vlastní vzdělávací programy, kde se všichni učí finanční gramotnosti. A to vše bez podpory Spojených států nebo jiných dárců. Začátek filmu „Poslední kapitalista“ proto nebyl rychlý. Ale postupnost, potřeba jasné strategie a závislost pouze na vlastních a podobně smýšlejících zdrojích umožnily vytvořit pevný základ. A rozšíření publika projektu vám umožní vytvořit vlastní aktivní komunitu, která dobrovolně finančně pomůže důležitému a zajímavému projektu. To je normální schéma, které klidně existuje v mnoha rozvinutých demokratických společnostech.
Lze uvést i další příklady úspěšných a negrantových iniciativ. Jejich seznam však bude omezený. Nejen kvůli neochotě tvůrců některých projektů jít touto delší a obtížnější cestou. Ale také proto, že v moderní ukrajinské společnosti stále není dostatek lidí, kteří chápou důležitost individuálních nebo veřejných iniciativ (a nejen čekání na státní pomoc). Stále chybí ti, kteří mají dostatečné finanční možnosti k udržitelné podpoře dobrých iniciativ. Kanál YouTube samozřejmě může existovat na úkor malých, ale četných darů. Ale mnoho dalších věcí není. Odtud třetí problém – potřebujeme lidi, kteří jsou finančně schopní a zároveň si uvědomují roli veřejných iniciativ a svou vlastní roli v nich. Jako býval Jevhen Čykalenko.
Bez toho nebude existovat žádná trvalá občanská společnost. Koneckonců, nemůže stabilně existovat bez sítě horizontálních spojení, sociální interakce jejích účastníků a dostatečného počtu uvědomělých, proaktivních lidí. Britský filozof Edmund Burke kdysi nazval „malé oddíly“: rodina, místní komunita, malá iniciativa, společenská aktivita ve prospěch alespoň vlastní malé vlasti. To vše jsou malé cihly, z nichž se formuje společnost schopná samostatného přežití a rozvoje. Může se objevit pouze prostřednictvím iniciativ a organizací „zdola“. Protože žádné sociální inženýrství „shora“ nevede k dobru – sovětská zkušenost nám pomůže. Navíc tyto procesy nemohou být vytvářeny pouze na úkor vnější pomoci.
Současná situace s pozastavením amerického programu USAID to dobře ukazuje. Bez grantů by nebylo mnoho skutečně potřebných iniciativ. Jejich používání není ani projevem méněcennosti, ani zejména formou zrady vlastní země, jak s oblibou říkají nositelé ruských narativů. Spoléhat se pouze na granty je přitom krátkozraká strategie, která je nyní velmi patrná. Proto je jejich vlastní iniciativa, komunikace a osvěta ve společnosti nevyhnutelnými kroky pro ty, kteří chtějí vytvořit něco skutečně hodnotného a trvalého. Kvalitativní změna ve společnosti samotné je nevyhnutelným předpokladem pro změny k lepšímu u politických elit, které utvářejí státní politiku.
Sám Donald Trump na to sice při pozastavení finanční pomoci rozhodně nemyslel, ale je to o tomTutsia je pro Ukrajince výzvou a zároveň šancí udělat krok vpřed správným směrem.
Koneckonců, nejlepším scénářem je, když existují granty, programy státní podpory a bohatí Ukrajinci, kteří pomáhají důležitým iniciativám, a obyčejní Ukrajinci, kteří se, pokud je to možné, zapojí do rozvoje užitečných projektů. Aby bylo více nových Chykalenko. Aby měli podporu své vlastní uvědomělé společnosti a státu a nemuseli hrát roli Sisyfa a měli životní krédo „Doufám bez naděje!“.
