Hlavní světovou událostí minulého týdne byl pád Asadova režimu, který byl ještě před deseti dny považován za téměř věčný. To se stává často – diktátor dnes mluví z budovy parlamentu a o čtyři dny později leží zastřelený někde na venkově. Zdá se, že Bašár al-Assad v této situaci dokončil svou tyranii docela dobře. Nyní o tom ale mluvit nebudeme, protože po roce 2016 se to příliš nelišilo od „DLR“ a „LPR“ vytvořených o pár let dříve. Ve skutečnosti, jak ukázala ofenzíva rebelů, bez podpory a ochrany ruských jednotek se režim syrského diktátora ukázal jako bezcenný.
Proto si nyní povíme něco o hlavním poraženém minulého týdne v Sýrii – Vladimiru Putinovi, který podle našeho názoru utrpěl tři vážné porážky mezi Aleppem a Damaškem najednou. Začněme tím, co není nejzřejmější, ale neméně důležité. Poté, co se Kreml rozhodl podpořit Bašára Asada, poté, co ruská letadla bombardovala Aleppo a zastavila občanskou válku za víceméně přijatelných podmínek pro jeho syrského přisluhovače, Rusko ve skutečnosti převzalo odpovědnost za stav syrské provládní armády. Ministerstvo obrany Ruské federace se přinejmenším pravidelně chlubilo různými společnými vojenskými cvičeními, procesem výcviku a výcviku Asadových jednotek, a všemi možnými způsoby demonstrovalo, že „naše obrněná technika je silná a naše tanky jsou rychlé“.
A doslova tucet uplynulých dnů ukázalo, že všechny tyto snahy, které byly tak aktivně podporovány ruskou stranou, se ukázaly jako skutečné Potěmkinovy vesnice. Beletrie. Imitace. Mýdlová bublina, která praskne při sebemenším dotyku. Syrská armáda se povstaleckým jednotkám prakticky nepostavila na odpor, čímž demonstrovala svou naprostou neschopnost. Mimochodem, ruské jednotky, které zůstaly na území Sýrie také – i když právě od nich, z jejich letectva, se očekávaly důležité, ne-li klíčové a rozhodující akce. Nic z toho se však nestalo. Svět viděl, že ruské ozbrojené síly, jak jako obránce, tak jako „starší bratr“, učitel a mentor, jsou bezcenné.
Druhé selhání je nejzřejmější a nejpochopitelnější pro každého. To je geopolitická porážka Ruska a týká se nejen regionu, ve kterém k ní došlo, Středního východu, ale také globální situace jako celku. Právě jako východisko, nebo spíše útěk Spojených států amerických z Afghánistánu se změnil v problémy Spojených států nikoli ve Střední Asii, ale ve světě jako celku. Ne nadarmo se věří, že jedním z důvodů, který přiměl Kreml k zahájení totální války v Ukrajině, byl právě afghánský případ Bílého domu – říkají, že Spojené státy jsou slabé, vzdávají se „svého“, takže se za Ukrajinu příliš nepopostaví.
Nyní je situace opačná. Rusko již prokázalo svou slabost, ne-li slabost. Navíc Spojené státy opustily Afghánistán vědomě (i když to byla geopolitická chyba, ale americké úřady tuto chybu udělaly samy) a Ruská federace je ve skutečnosti ze Sýrie vyháněna. A ona, která se na začátku roku 2022 považovala za téměř druhé centrum bipolárního světa, s tím nemohla nic dělat. Nechtěl jsem – což je ve skutečnosti ještě horší pro pověst samotného Ruska. Koneckonců, velmoci, jak víte, „bojují po celém světě“, to znamená, že mají nebo by alespoň měly mít své vlastní zájmy v různých regionech světa. A Středozemní moře, Blízký východ je jedním z věčných konfliktních regionů, kde je prostě třeba mít zastoupení geopolitických špiček.
A Rusko to v posledním desetiletí dělalo. Záchrana Asadova režimu, vytvoření vojenských základen na syrském pobřeží byly vážným úspěchem Putinova režimu. Dokonce symbolické – pokud si vzpomenete, že jak ruští císaři, tak sovětští generální tajemníci usilovali o získání svých opěrných bodů ve Středozemním moři – a pouze on, Vladimir Putin, to dokázal. A nyní se tato myšlenková hříčka, tento věčný sen ruských imperiálů (bez ohledu na to, pod jakými vlajkami pochodují) rozpadl jako domeček z karet. A Kreml v této situaci neudělal nic. Assadův politický azyl v Moskvě se stal směšným maximem. Všichni už byli shromážděni touto subříší zla – gruzínští povstalci v 90. letech, první prezident Kyrgyzstánu Askar Akajev, náš Viktor Janukovyč, a můžeme si vzpomenout i na dalšího asijského loutkového diktátora Babraka Karmala, který byl v Afghánistánu zbaven veškeré moci a poslán do exilu v Moskvě, kde zemřel v postsovětských časech. (A poslední komunistický vůdce východního Německa Erich Honnecker, který měl blízko ke kadetovi Putinovi, nezůstal v Moskvě jen proto, že měl rodinu v Chile – jinak by dělal společnost i Karmalovi.) Nyní se bývalý syrský diktátor připojí k této chmelařské společnosti. Je to jakýsi klub poražených tyranů, kterým nepomohlo udržet moc ani Rusko – navzdory všem svým geostrategickým způsobům.
Takže jsou tu dvě porážky – vojenská a politická. Jaký je třetí? A třetí je ukrajinská porážka. Co s tím má společného Ukrajina, na jaké straně naší války až po syrský občanský konflikt, ve kterém bylo Rusko jen jednou ze stran? Až po skutečnost, že v Sýrii Putin a spol. neochotně demonstrovali, že mohou ztratit to, co považují za své. A mohou se navždy vzdát toho, co si vzali (vzali). A nejde jen o ztrátu Chersonu, na jehož ulicích v létě 2022 visely plakáty „Rusko je tu navždy“, jde o mnohem víc. To je ztráta všeho, co bylo získáno kriminálními činy.
Samozřejmě, že zájmy Ruska a jeho angažovanost v ukrajinské tématice jsou mnohem větší, hlubší než v Sýrii – i když to také vypadalo, že „Rusko je tu navždy“, Kreml organizoval koncerty, přivážel experty z „Co?Kde?Kdy?“, zkrátka se usadil jako doma. Tlak na agresora ale může být i jiný. K vyhnání Ruska ze Sýrie stačilo několik desítek povstaleckých jednotek (i když stály buď za Tureckem, Tureckem a Spojenými státy). A donutit Rusko, aby opustilo Ukrajinu, vyžaduje mnohem více úsilí, to je zřejmé. Ale syrský případ ukázal, že pokud bude vynaloženo množství úsilí odpovídající tomuto cíli, Rusko se vzdá svého vlastního, nikam se nevzdá.
Proto je třeba uvažovat o kolapsu režimu Bašára al-Asada prizmatem budoucí ukrajinské porážky Ruska – jejíž kontury se mohou začít rýsovat po inauguraci Donalda Trumpa. Tím, že dáváte „vaše“ na jednom místě, již všem demonstrujete svou slabost. Buďte si tedy jisti, že budete muset ustoupit v něčem jiném. I když je toto „vlastní“ pro vás třisetkrát posvátné a dokonce vepsáno do ústavy. Mimochodem, všechny svazové republiky byly také zapsány do Ústavy SSSR – a kde je Ústava nyní? A tradice přepisování zákonů, zejména těch základních, se tak rozvinula v Rusku…
