Začátek zimy ve světě byl poznamenán dvěma událostmi, které se zdají být nesouvisející. Skutečně, co může mít společného protesty gruzínské opozice a občanské společnosti proti zastavení evropského integračního procesu a ofenzívě protureckých ozbrojených skupin, které se staví proti Asadovu režimu v severní Sýrii? Mezitím zde existuje souvislost – a ta souvislost je velmi zajímavá. Zejména pro nás.
Není žádným tajemstvím, že syrský diktátor Bašár al-Assad byl zachráněn před porážkou Vladimirem Putinem. Do této blízkovýchodní země poslal nejen pravidelné jednotky, jejichž hlavní hodnotu hrálo letectvo, ale také jednotky soukromé vojenské společnosti „Wagner“ (která, jak jsme se později dozvěděli od samotného Putina, nebyla zcela soukromá – nebo vůbec ne soukromá). Byl to právě tento krok Ruska, který pomohl Asadovi zůstat v Damašku a prodloužil občanskou válku, která v té době trvala tři roky, téměř o dalších deset let.
Ale i za současnou gruzínskou vládou, přiznejme si to, ruské uši vystrčené. A jak by to mohlo být jinak, když skutečným vlastníkem této jihokavkazské země je ruský podnikatel Boris Ivanišvili – který si teprve po návratu do vlasti vzpomněl, že je ve skutečnosti Bidzin. Myslíte si, že by se Federální bezpečnostní služba mohla zajímat o podnikatele, který v Rusku téměř dvě desetiletí vydělával slušné peníze? Žádám vás, abyste tuto otázku považoval za rétorickou.
A k tomu není třeba hledat žádné záhadné souvislosti – stačí se podívat na akce gruzínských úřadů pod přímým nebo nepřímým vedením Ivanišviliho. Tímto posledním krokem, který je všem Ukrajincům velmi dobře známý, je odmítnutí evropské integrace země. Toto je čistý cosplay Viktora Janukovyče. Stejně jako vše, co se v těchto dnech děje v ulicích Tbilisi – jak protesty disidentů, tak akce úřadů. (Samostatně by zde mohly být vyčleněny akce reformované gruzínské policie, která se nijak neliší od ukrajinské policie z let 2013-1, ale to není tématem tohoto článku.)
Takže jak v Sýrii, tak v Gruzii, tak či onak, otevřeně nebo skrytě, máme geopolitické zájmy Ruska. A nyní tyto zájmy Kremlu dostaly vážnou ránu. A tato rána není náhodná. Na jižním Kavkaze Ivanišvili přivedl situaci k bodu varu jednáním svých loutek u moci během parlamentních voleb. V tom mu však nechuť některých Gruzínců k bývalému prezidentovi Michailu Saakašvilimu a jeho straně jaksi hrála do karet. A v případě evropské integrace – stejně jako v Ukrajině před 11 lety – gruzínská společnost již není schopna řídit se úzkými stranickými zájmy. Ve skutečnosti nyní v Tbilisi máme, obrazně řečeno, bod rozdvojení – a nyní, poprvé za poslední roky, není Ivanišviliho pozice tak silná, jak by si přál.
V Sýrii je situace ještě zajímavější. Protože zde byl samotný syrský konflikt překryt válkou v jižním Libanonu, kde Izrael ve skutečnosti porazil Hizballáh. A tito teroristé, které izraelští vojenští experti přímo nazývají íránskými zástupnými silami, byli partnery Assadova režimu v regionu. Syrský diktátor ztratil podporu těchto partnerů – kteří nyní nejsou v Damašku, rádi by zde přežili sami – čehož okamžitě využili jeho strategičtí oponenti. Mluvíme o tureckém prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoganovi, který stojí za rebely, kteří dobyli Aleppo a šli dále na východ, a o Spojených státech, které podporují další, umírněnější opoziční postavy, a v regionu také došlo k některým hnutím kontrolovaným americkými jednotkami spolu s těmito opozičníky.
A co je to jižní Kavkaz a Blízký východ? Balkán byl kdysi nazýván „prachárnou Evropy“. Takže tyto oblasti jsou také takovými zásobníky střelného prachu. Za hranicemi Kavkazu Rusko neustále vytvářelo různé problémy – počínaje karabašským problémem, který ne bez účasti sovětského vedení přerostl v totální válku. Důsledky toho umožnily Kremlu kontrolovat nejen Arménii (kde byla kontrola téměř úplná, až po vojenskou základnu v Gjumri), ale také Ázerbájdžán – kdo by chtěl jednat se zemí, která má nevyřešený územní konflikt a kdykoli se může znovu vrhnout do plamenů války? Není třeba mluvit o Gruzii s okupovanou Abcházií a Jižní Osetií.
Ale i po porážce Saakašviliho byl Bidzina-Boris Ivanišvili nucen hrát podle určitých pravidel Západu. Neochotně, ale přece, a nyní situace dospěla do bodu, kdy už to není možné ani pro vás, ani pro nás. Karty jsou konečně odhaleny, takže buď se Gruzie zcela vrátí na oběžnou dráhu Ruské federace, nebo Kreml nakonec ztratí i tuto zemi.
Blízký východ je prachárnou pro celý svět. Zde je pásmo Gazy a jih Libanonu, Hútíové a Sýrie. Ale s palestinskou enklávou a Hizballáhem okupovanou částí Libanonu se Izrael ve skutečnosti již vypořádal. Ruce mocných se ještě k Houthiům nedostaly, ale není pochyb o tom, že se tak stane. Bab-eMandebská úžina je velmi důležitou logistickou trasou pro celou světovou ekonomiku, takže tato otázka zůstává nevyřešena.
Rusko však nebylo přímo zapojeno do všech těchto konfliktů. A v Sýrii jsem to udělal. Porážka Asadova režimu proto není jen ranou geopolitickým plánům a ambicím zestárlého kremelského diktátora. Je to také rána přímo Rusku, jeho „omezenému kontingentu“. Úder, na který Rusko celkem vzato nemá co odpovědět.
Ano, nic. Protože Wagnerova SVS byla ve skutečnosti zničena po mlýnku na maso v Bachmutu a Prigožinově povstání. Letectvo ruského letectva, které hrálo důležitou roli při záchraně Asada v roce 2015, si již nemůže dovolit tak rozsáhlé akce – protože válka v Ukrajině je v popředí. Ukrajinská válka nejenže ukázala misantropickou povahu Putinova režimu, ale po třech letech svázala Rusku ruce i v jiných regionech světa. Protože Vladimir Putin prostě nemá dost zdrojů pro všechny své rozmary, pro všechny své diktátorské přátele. Co mohu říci – pro své vlastní potřeby Donbasu krade ze Severní Koreje granáty a rakety, kterých si Rusko předtím prostě nevšimlo.
Nemůžeme nyní vědět, jaký bude výsledek událostí v Gruzii, Rusku, co se stane s Hizballáhem, Hútíi a nakonec, jak dlouho bude válka v Ukrajině trvat (zda ji ovlivní návrat Donalda Trumpa k moci). Ale nyní to vypadá, že se ve světě postupně začíná odvíjet „protiruská zima“, na rozdíl od „ruského jara“ v roce 2014 v Ukrajině.
