V polovině října ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj donutil mezinárodní experty (ukrajinské i zahraniční), aby horečně diskutovali o otázce jaderného statusu Ukrajiny. Existovaly pro to nějaké skutečné důvody? Těžko říct, jde jen o to, že ukrajinský vůdce zmínil jaderné zbraně jen tak mimochodem. Udělal to záměrně, měl určitou představu? Možná. Nebo mohl prostě bez přemýšlení vyhrknout – náš prezident má takovou chybu.
Připomeňme si, co přesně řekl Volodymyr Zelenskyj na tiskové konferenci v Bruselu, když se dotkl tématu Budapešťského memoranda: „Bavíme se o tom, že kdyby se Ukrajina nevzdala jaderných zbraní, byla by deštníkem. Nebo bychom měli mít nějakou alianci… Vybíráme si NATO. Ne jaderné zbraně, my jsme si vybrali NATO.“
Nyní uplynulo 30 let od podepsání tohoto nechvalně známého Budapešťského memoranda. Problém, i když Zelenskij trochu neobratně formulovaný, však nezmizel, ale spíše se zhoršil.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na svou první cestu do „kapitalistického světa“. Bylo to v únoru 1994. V té době jsem byl ještě studentem fakulty žurnalistiky a měl jsem šťastnou příležitost navštívit belgickou Lovaň jako součást delegace „Studentského bratrstva“. Jedná se o báječný univerzitní kampus nedaleko Bruselu. Pozvali nás tam aktivisté studentské organizace Katolické univerzity v Lovani. Mezi akcemi, které pro nás byly organizovány, byl diskusní panel, kde jsme my, ukrajinští studenti, byli hlavními diskutujícími. A přišli si nás poslechnout nejen Spudovi a místní ukrajinská diaspora, ale také univerzitní profesoři, kteří měli zájem slyšet z první ruky informace o relativně nové, stále neznámé zemi.
Stojí za zmínku, že tehdy se světový zájem o Ukrajinu opět zvýšil. Bylo to kvůli našim jaderným zbraním, kterých jsme se dobrovolně a vlastně hloupě vzdali. V té době tedy ještě nebylo podepsáno nechvalně známé Budapešťské memorandum. Tato otázka však již byla zásadně vyřešena mezi Leonidem Kravčukem, Borisem Jelcinem a Billem Clintonem. Kromě toho již byly podepsány ostudné dohody z Massandry a v nich byla kromě naprosto nespravedlivého rozdělení Černomořské flotily také klauzule o „likvidaci jaderných hlavic strategických jaderných sil umístěných v Ukrajině“. To znamená, že v době výše zmíněné debaty v Lovani byla ztráta jaderných zbraní a jaderného statusu Ukrajiny takříkajíc lékařským faktem.
V té době byly zprávy o dobrovolném odmítnutí jaderných zbraní Ukrajinců v západním světě přijímány s velkým nadšením. A to je pochopitelné: nějaký temný nový stát, inklinující k nacionalismu (protože touha po národní suverenitě není ničím jiným než formou nacionalismu), opouští takový faktor globálního nebezpečí, jakým jsou jaderné zbraně. A jak strategické, tak taktické, a navíc – z bombardérů schopných nést takové zbraně.
Není tedy překvapivé, že nám v této panelové diskusi byla položena „řečnická“ otázka: jsme stejně jako celý západní svět potěšeni rozhodnutím naší vlády vzdát se atomových zbraní? Jak veliké bylo překvapení a zklamání obecenstva, když jsme odpověděli záporně. Já, jako nejstarší zástupce delegace, jsem se snažil vysvětlit zmateným Belgičanům, že prý obecně jsme stále proti jaderným zbraním a pro jaderné odzbrojení na celém světě, ale… Ale ztrácíme poměrně silný odstrašující prostředek na pozadí agresivních záměrů Ruska, které nám právě vzalo většinu Černomořské flotily a základnu v Sevastopolu.
Později, na improvizovaném bufetu po debatě, ke mně přišel student z Lovaně a s hořkým úsměvem na tváři se mě buď zeptal, nebo mi vyčetl: „No, jak to, že jsme byli tak rádi, že jste se vzdal jaderných zbraní, a vy to říkáte tady?“ Snažil jsem se mu nejprve popsat bezpečnostní situaci v Ukrajině, její nejistotu vůči ruské agresi. Uvedl mu příklady takové agrese v Gruzii, Moldavsku, provokace proti pobaltským státům. Připomněl mu slova jednoho z nejpopulárnějších ruských politiků té doby, Vladimira Žirinovského, který vyhrožoval Ukrajině válkou a okupací. „Ne, to není vážné, kdo je ten Žirinovskij? Politicky okrajové. Nemá žádný vliv na politiku Kremlu,“ oponoval mi můj protějšek, který se ukázal být studentem politologie a velmi se zajímal o východoevropské záležitosti.
Západ byl tedy přesvědčen, že Rusko je pevně na cestě demokracie a spolupráce s civilizovaným světem. Že tamní situaci má zcela pod kontrolou prezident Boris Jelcin – demokrat, i když nedokonalý, ne bez zvláštností a špatných návyků. Ale přesto je sám sebou.
V této souvislosti jsou mimoděk připomenuta slova Gerharda Schrödera. Když se poprvé setkal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem jako německý kancléř, nazval ho „křišťálově čistým demokratem“. Chci tím říct, že když západní politici nazývají někoho v Rusku „demokratem“, pak by se k tomu mělo přistupovat s jistou dávkou skepticismu. Dokonce poměrně velký podíl.
V únoru 1994 tedy téměř nikdo na Západě nevnímal Rusko jako hrozbu. Euforie z míru, která začala pádem Berlínské zdi, ještě nepominula. Samozřejmě existovalo určité podezření, že války v Podněstří, Abcházii, Jižní Osetii atd. byly vedeny na rozkazy Kremlu prostřednictvím různých „zástupců“. Ale v zájmu všeobecné dobré myšlenky míru na celém světě se na takové maličkosti může pohlížet svrchu. Dokonce i po vystřílení ruského parlamentu tanky na podzim roku 1993 a po změně ústavy Ruské federace.
Lituji, že jsem sám, stejně jako drtivá většina Ukrajinců, před 30 lety neměl ani představu o situaci, kdy se Rusko změní natolik, že půjde do otevřené války proti Ukrajině. Různé skryté zásahy – plně jsem si představoval. Jako například aktivní ruská pomoc Leonidovi Kučmovi během volební kampaně v roce 1994. Byl tehdy jednoznačně považován za proruského kandidáta, tak proč nepomoci. A byl to Kučma, kdo dal poslední stopku zrušení jaderného statusu Ukrajiny podpisem nechvalně známého Budapešťského memoranda.
I když, přiznávám se upřímně, i já, aktivní kritik memoranda, jsem doufal, že dohody v Budapešti, navzdory své absolutní formálnosti a podmíněnosti, budou stále realizovány. Existovala naděje na „všemocnou Ameriku“, která by nám v takovém případě nedovolila, abychom se urazili, a na její místo by dosadila drzé Rusko. Ano, je jasné, že samotné memorandum bylo právní fikcí, nemělo sebemenší právní sílu, nijak nechránilo Ukrajinu, nenutilo signatářské země, aby nám přispěchaly na pomoc v případě vnější agrese. Nicméně dokument byl podepsán v procesu předání celého jaderného arzenálu Ukrajině a dokonce i zřeknutí se jaderného statusu. Na základě této okolnosti jsem například uvažoval následovně. Ukrajina se stala prvním státem, který se dobrovolně vzdal svých stávajících jaderných zbraní. Členové jaderného klubu jsou velmi závislí na tom, aby co nejméně zemí vlastnilo jaderné zbraně. Proto udělají vše pro to, aby přesvědčili zbytek světa: v žádném případě nevyrábějte atomové zbraně, ale pokud jste je již vytvořili, můžete nám je bezpečně předat pod našimi železnými bezpečnostními zárukami. To vás neznesníží, naopak, nyní budeme vystupovat jako garanti vaší bezpečnosti a v případě útoku na vás budeme chránit všemi našimi silami a prostředky.
Proto, i když se Rusko jednoho dne pokusí porušit své slovo a půjde proti nám do války, Spojené státy vynaloží veškeré úsilí, včetně přímé vojenské konfrontace, aby nás ochránily. Protože pokud se Spojené státy (a nejlépe ve spojenectví s Francií a Velkou Británií) nestanou horou v naší obraně, pak se v budoucnu nikdo nebude chtít znovu vzdát jaderného arzenálu. Naopak, rozhodne se, že stojí za to ji vybudovat. To znamená, že celá globální politika nešíření jaderných zbraní, zaměřená na zabránění získání jaderného statusu státům, které jej před rokem 1967 neměly, létá pod kočičím ocasem.
Tyto mé naděje byly rychle rozptýleny takzvaným „ruským jarem“ roku 2014. A Rusko po totální invazi udělalo kontrolní výstřel do hlavy naděje, když vydíralo Ukrajinu a celý svět svými jadernými zbraněmi. Zejména se zbraněmi, které jsme jí dobrovolně předali před 30 lety.
