Rusko, navzdory ekonomickým a vojenským obtížím, nadále realizuje své imperiální ambice a válka v Ukrajině se stává klíčovou zkouškou mezinárodní bezpečnosti. Ačkoliv se objevují mírové návrhy, každý z nich riskuje odměnu agresora a podkopání základů mezinárodního řádu.
Existují ve východní Evropě náznaky, které by naznačovaly blížící se mír? Na první pohled lze takto interpretovat řadu trendů poslední doby. Na jedné straně je Ukrajina pod obrovským tlakem – jak na bojišti, tak na mezinárodní úrovni. Ruské ozbrojené síly na Donbasu pomalu, ale jistě postupují a ruské útoky na ukrajinskou energetickou infrastrukturu jsou stále ničivější.
Ve Spojených státech nově zvolený prezident Donald Trump oznámil, že chce ukončit válku co nejdříve. V západní a středovýchodní Evropě se objevila falanga populistických stran, pro něž jsou mezinárodní právo, evropská solidarita a demokratické hodnoty – a tedy i osud Ukrajiny – přinejlepším druhořadé. Nejen radikální levice a pravice, ale i někteří centrističtí politici, včetně německého kancléře Olafa Scholze, vedou kampaň jako potenciální mírotvorci, jejichž zdravý rozum údajně brání eskalaci války.
Na druhou stranu Putinova vláda v Rusku je pod ekonomickým tlakem. Inflace stoupá a rubl klesá. Lidské a materiální ztráty Ruska na ukrajinské frontě jsou obrovské a Moskva je může kompenzovat jen částečně. Na Středním východě, na jižním Kavkaze a ve střední Asii je Rusko vytlačováno jako mocenský faktor, a s tím Putin ztrácí svou pověst geopolitického stratéga. v Ukrajině i v Rusku nedávné průzkumy ukazují, že většina obyvatelstva je pro brzké příměří na Donbasu.
Dává to Evropě konečně šanci ukončit válku navždy? Nepravděpodobné, protože většina dobrých úmyslů a návrhů v tomto směru vede do slepé uličky. Mnoho plánů na příměří a dalekosáhlejších nápadů na urovnání nebere v úvahu základní preference zúčastněných stran. Jsou v rozporu jak s ambiciózními aspiracemi Ruska na hegemonii, tak se základními bezpečnostními zájmy Ukrajiny. Formule „nic o Ukrajině bez Ukrajiny“ není jen vznešenou politickou zásadou, ale také zárukou přežití Kyjeva. Rusko se snaží nejen omezit ukrajinský národ, ale také jej eliminovat jako nezávislou kulturní komunitu a suverénní národní stát.
Mnoho mírových projektů je však vědomě či nevědomě založeno na strategii řešení konfliktů, která předpokládá, že ruská vojenská agrese bude odměněna a Ukrajina naopak potrestána za to, že se vzdá jaderných zbraní. Podobně jako v případě důsledků nedbalého přístupu současných generací k životnímu prostředí by mezinárodní uznání ruského vítězství v Ukrajině znamenalo tikající časovanou bombu pro mezinárodní bezpečnostní systém. Částečné příměří může být dnes na chvíli možné. Nicméně konsolidace ruských územních zisků a/nebo ztráta suverenity Ukrajiny přispěje k opakování a napodobování akcí následných ruských nebo jiných revizionistických vlád.
Navíc územní a/nebo politické okleštění ukrajinského národního státu zakotvené ve smlouvě by bylo varovným signálem pro ostatní země světa, které jsou ve vztahu ke svým sousedům relativně slabší. Ať už byly vlády zvoleny demokraticky, nebo se dostaly k moci nedemokratickým způsobem, mnohé z nich přehodnotí své strategie národní bezpečnosti. Pravděpodobnost regionálních závodů ve zbrojení se zvyšuje. Nové programy jaderných zbraní a ukončení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a Úmluvy o chemických a biologických zbraních se stanou reálnými scénáři.
Mnozí zastánci částečné kapitulace Ukrajiny se nyní vydávají za přátele míru a odpůrce války. Musí však říci nejen „A“, ale i „B“: cenou za vítězství Ruska, které je v současnosti jediným možným dočasným ukončením války, nebude jen do očí bijící nespravedlnost vůči Ukrajině. Bude to také znamenat podkopání mezinárodního systému států.
Lidstvo by vstoupilo do jakéhosi „nového starého světa“: silnější by opět začali odsouvat hranice, imperiální mocnosti by vojensky potlačovaly slabší a expanzivní vlády by beztrestně páchaly genocidu. Pouze ti, kteří jsou připraveni zaplatit tak vysokou cenu, mají právo požadovat zastavení dodávek zbraní na Ukrajinu, zrušení sankcí proti Rusku a převod ukrajinských trofejí do Moskvy – okupovaných území, deportovaných dětí, vyvlastněného majetku atd.
Mnozí údajní přátelé míru si nevšimnou, že svou rétorickou podporou povzbuzují ruské imperialisty a válečné štváče. Většina údajných odpůrců války v Evropě zapomíná nebo zamlčuje skutečnost, že jde o odměňování okupantůa tím zvyšují pravděpodobnost budoucích válek. Konec konců, nyní budeme uvažovat o tom, že umožníme agresorovi sklízet plody jeho agrese jako deeskalaci, a ne jako o falešné pacifistické strategii, která zvyšuje pravděpodobnost opakovaného použití síly.
Kromě neznalosti vysoké úrovně vedlejších škod na světě a jeho bezpečnostní politice, v případě ruského vítězství, trpí mnoho příznivců jednání politickým kretenismem ohledně ruských imperiálních záměrů. Dnešní moskevské vedení možná ještě nemá plně fašistické rysy, ale usiluje o mnohem víc než o omezování suverenity a zabírání území v Ukrajině. Konečným cílem není jen co největší eliminace nezávislého ukrajinského národního státu.
Ukrajina je také politickým testovacím prostorem, geostrategickým nástrojem, zónou vojenského nasazení a rezervoárem zdrojů pro Rusko k prosazování širších cílů ve východní Evropě i mimo ni. Od roku 2022 neustále roste jak nepřátelství Moskvy, tak její cíle vůči Západu. Dobytí Ukrajiny nyní není ani tak cenou, jako spíše prvním krokem v zásadní restrukturalizaci evropské a globální politiky, kterou Moskva uskutečňuje. To neznamená okamžité pokračování kinetické války mimo Ukrajinu. Opakované hrozby Moskvy použitím konvenčních zbraní a zbraní hromadného ničení proti Západu nejsou předzvěstí akce, ale součástí hybridní sady nástrojů pro zničení demokratických společností, států a organizací.
V určitých fázích je diplomacie pro Moskvu také vhodným podvratným nástrojem, spíše než alternativním přístupem k řešení konfliktu. Jak nedávno uvedla švédská politoložka Charlotte Rohdeová, „ruské vyjednávací divadlo“ má spíše performativní a manipulativní funkce než praktické. Minimálním cílem vyjednávání může být omezení vyjednávacího partnera a maximálním cílem může být získání ústupků, které by jinak musely být získány čistě vojensky. Zahraniční vyjednavači se dnes chovají jako „užiteční idioti“ Kremlu, kteří podporují hybridní válku Moskvy a nevědomky brání skutečnému a trvalému mírovému urovnání tím, že posilují Ukrajinu.
Ruský útok na Ukrajinu není jen agresivní válkou za vyhlazení, ale působí také jako klín pro Moskvu. Debatu o pomoci Ukrajině a ukončení války rozdělují západní strany, parlamenty, vlády a aliance. Příliv uprchlíků z Ukrajiny zesiluje protizápadní populistické strany, jako je Alternativa pro Německo a Unie Sarah Wagenknechtové ve Spolkové republice Německo. V neposlední řadě Rusko, které dobylo Ukrajinu vojensky, diplomaticky nebo kombinovanými prostředky, ji využije jako odrazový můstek a zdroj pro akce Moskvy na Západě – kinetické nebo hybridní.
Zejména evropské státy, stejně jako další západní i nezápadní země, musí mít řadu národních zájmů na spravedlivém míru, aby ukončily rusko-ukrajinskou válku. To však bude možné pouze tehdy, pokud budou prováděny nové úspěšné ukrajinské útočné operace založené na dobrém vybavení s moderními zbraněmi. Dokud nebude tato základní podmínka splněna, hledání rovnováhy a kompromisu s Moskvou bude jen živit už tak dobrodružné zahraničněpolitické ambice, místo aby je odstrašovalo.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Wynegocjowany rozejm z Rosją?
