Jaký je tedy účel „speciální vojenské operace“? Taková otázka trápí duše mnoha Rusů, ptají se jeden druhého kdesi v kuchyních, tiše, tajně, protože ve skutečnosti nevěří v úkoly „demilitarizace“ a „denacifikace“ Ukrajiny, které vyhlásil jejich vůdce Vladimir Putin v únoru 2022.
Dobývat nová území? A to v době, kdy Rusko není ani částečně schopno se se svými miliony kilometrů čtverečních vyrovnat. Prolomit pozemní koridor na Krym a proměnit Azovské moře ve vnitřní moře Ruska? Možná, ale Rusko bohužel tohoto cíle dosáhlo již v květnu 2022 s pádem obrany Mariupolu. Po dosažení svého cíle by se proto Kreml měl uklidnit a zastavit nepřátelské akce, pokusit se uzavřít mír nebo alespoň posílit „Surovikinovu linii“, aby zajistil, že ozbrojené síly Ukrajiny již nebudou moci prorazit až k pobřeží Azova.
V posledních šesti měsících tedy Putin vyhlašuje „nové“ přání: dobýt čtyři regiony – Záporoží, Cherson, Luhansk a Doněck – v rámci svých administrativních hranic. Ale to je jakýsi naprostý nesmysl. Jak mohou velmi podmíněně narýsované administrativní hranice regionů korelovat s vojenskými plány, s hranicemi anexe, s nějakými kvazihranicemi? Je to tak, že pokud by Ukrajina provedla administrativně-územní reformu, jejíž plány byly vyhlášeny již v roce 2005, pak by Putin musel také upravit své vojenské choutky? No, předpokládejme, že demokraticko-vlastenecká Nejvyšší rada, zvolená na podzim 2014, překreslí všechny hranice regionů, nebo alespoň jen Luhanska a Doněcka. Charkov, Dněpr (tehdy Dněpropetrovsk) a Záporoží byly podřízeny územím Donbasu kontrolovaným Kyjevem a nekontrolovaná území byla ústavně formalizována jako oblast Donbasu.
Omlouvám se, že jsem se uchýlil k takovým makabrózním, čistě hypotetickým manipulacím, jen se snažím vysvětlit sobě i čtenářům absurditu Putinových územních nároků. I když je jasné, že hlavním cílem ruské invaze na Ukrajinu jsou neteritoriální zisky, přinejmenším zdaleka nejsou na prvním místě v žebříčku cílů Putinovy „speciální vojenské operace“.
K pochopení této problematiky nám může pomoci článek v ruském obchodním časopise „Profil“ s názvem „Čím by se měla stát Ukrajina po skončení ruské speciální operace“. Slibný titul, že? Autorem tohoto, dalo by se říci, programového textu je Dmitrij Trenin. A než přistoupíme k analýze samotných tezí uvedených v článku, stojí za to říci alespoň pár (nebo dokonce ne málo) slov o této osobě, která je docela zajímavá.
V článku se uvádí, že Dmitrij Trenin je profesorem, vědeckým vedoucím Ústavu ekonomiky a strategie světové války na Vysoké škole ekonomické a vedoucím výzkumným pracovníkem Ruské akademie věd. Z jeho životopisu víme, že byl vojákem z povolání, v roce 1977 absolvoval Vojenský institut Ministerstva obrany SSSR v Moskvě. Těšil se zvláštní důvěře vojenského a politického vedení SSSR, jinak by nezískal místo styčného důstojníka v oddělení zahraničních vztahů Skupiny sovětských vojsk v Německu. A co toto „použití zvláštní důvěry“ znamenalo? Pouze to, že byl agentem KGB – žádná možnost. Proto se později stal docentem na Vojenském institutu Ministerstva obrany SSSR. Důvěra v něj v Kremlu byla navíc tak velká, že byl přijat do delegace SSSR, která v letech 1985-1991 vedla v Ženevě epochální (bez nadsázky) jednání se Spojenými státy o jaderných a kosmických zbraních.
Zdálo by se, že s tváří Trininu je vše jasné jako denní světlo. Ale jak se ukázalo, ne pro každého. Protože nakonec se Sovětský svaz zhroutí a dojde k podivným metamorfózám. Ne, ne s Treninem, protože, jak víte, nejsou žádní bývalí členové kadetů. Změny nastávají s jeho vnímáním na Západě. Jakmile pronese několik liberálně-demokratických výroků, trochu předstírá, že je Zápaďan, okamžitě se zamiloval do západních odborných kruhů. Trenin byl pozván, aby učil nejprve na Válečné akademii NATO v Římě, poté na Svobodné univerzitě v Bruselu. Dále byl Trinin zapojen do tak slavné a vlivné „továrny na myšlenky“ po celém světě, jako je Carnegieho centrum. V roce 2008 se navíc Trenin stal ředitelem moskevské pobočky Centra a tuto pozici zastával až do totální invaze Ruska na Ukrajinu. Chápete to, že? Kadet Trenin byl jedním z těch, kteří formovali názor Západu na Rusko, ospravedlňovali jeho imperiální ambice, právo mít vlastní zóny vlivu, což samozřejmě zahrnovalo Ukrajinu. A to vše dělal za západní peníze, docela dobře, abych byl upřímný.
A nebyl zdaleka sám, byly tu desítky, ne-li stovky takových stážistů na různých odborných pozicích placených západními granty. Všichni nalili ruský imperiální jed do uší západní společnosti. Proto není nic překvapivého na tom, že Západ reagoval tak slabě na všechny hrozivé signály přicházející z Kremlu. K otevřené agresi v Moldavsku a Gruzie, hybridní invaze v pobaltských státech, případně přímá intervence v Ukrajině.
Ale pojďme konečně k samotnému článku. Hned na začátku autor radí čtenářům, aby zapomněli na Ukrajinu v hranicích 31. prosince 1991 ne méně než jednou provždy. Taková Ukrajina podle něj „dlouho neexistovala“.
Co bude dál? Následují nesmysly, které už známe z kremelské propagandy, že Ukrajina je součástí „ruského miru“. I ti vojáci Ozbrojených sil Ukrajiny, kteří odvážně bojují proti rasistickým okupantům, jsou podle Trenina „ve skutečnosti ruští lidé“. Co je to za zázrak – vyvstane rozumná otázka. Autor vysvětluje: protože „bojují rusky – horlivě, vynalézavě a urputně, navzdory obrovským ztrátám“. No, dobře.
Ale přesto, jaký je účel této „speciální vojenské operace“? V odpovědi na tuto otázku Trenin předkládá své tři pravděpodobné scénáře konce války. Podle prvního, nejradikálnějšího scénáře Rusko okupuje celé území Ukrajiny, včetně Lvova a „přístupu k hranicím se zeměmi NATO“. Dochází k jakémusi „druhému sjednocení Ukrajiny s Ruskem“. A ukrajinská státnost je de facto zrušena a není obnovena ani ve formě nějaké pseudorepubliky nebo autonomie. To je vše, Ukrajina už tam není – zapomeňte na to!
Autor sám však chápe absurditu takového vývoje událostí. Ne, ne ve způsobu, jakým chápeme tuto absurditu. Koneckonců, víme jistě, že rusisté nikdy nedobudou celou Ukrajinu, leda ve svých vlhkých snech. Trénin na druhou stranu vidí nevýhodu takového plánu jiným způsobem: „Existují důvodné pochybnosti o schopnosti udržet celou Ukrajinu pod kontrolou Moskvy a poté ji zcela integrovat do Ruské federace, stejně jako o materiálních nákladech pro Rusko na takové řešení problému.“ To znamená, že by bylo hezké spolknout celou Ukrajinu, ale sám autor chápe, že agresor se takovým přemrštěným kusem udusí.
Druhým scénářem, který Trenin považuje za nejméně přijatelný a pro Rusko nejnebezpečnější, je zastavit válku přibližně na těchto současných pozicích a nakreslit hranice podél demarkačních linií. „Jedná se o zahořklou banderovskou prozápadní Ukrajinu v mírně omezených hranicích ve srovnání s rokem 2022. Je to silně protiruský stát, nástroj Západu k neustálému vyvíjení tlaku na Rusko a jeho provokace, a pak, ve vhodnou chvíli, odrazový můstek pro novou válku za „osvobození okupovaných území“. Hlavní myšlenkou této „neporažené“ Ukrajiny bude pomsta,“ hodnotí autor tuto možnost.
Existuje také třetí scénář – skutečně opustit Ukrajinu, která ještě nebyla dobyta, i když se sama ohne. Nechť se promění ve velké „gulai-pole“, opuštěné jak Západem, tak Ruskem. Z nějakého důvodu je autor přesvědčen, že stejně jako v roce 1920 bude Ukrajině vládnout různí otcové a strýcové, jako Machno, Zelený Grigorev, Angel atd., kteří roztrhají zemi na kusy. A Rusko bude tento chaos chytře manipulovat prostřednictvím svých vlivů. Ukrajina se tak promění v bezpečný nárazník pro Rusko se zeměmi NATO.
V tomto ohledu však autor formuluje dvě významné pochybnosti: „Za prvé, že Západ „ustoupí“ z ukrajinského „guljajpolství“ a nevyužije své „hrdiny“ k boji proti Rusku, které se po skončení bojů v Ukrajině nezastaví. Za druhé, že Moskva bude schopna tuto machnovščinu zvládnout.“ S takovými výhradami nelze než souhlasit.
A tak se dostáváme ke čtvrtému scénáři, pro který byl tento článek napsán. Stojí za to zde uvést větší citaci, aby nás nikdo neobviňoval z vytrhávání slov z kontextu:
„Nejlepší a ne zcela fantastickou možností by pro nás bylo vyhnat protiruské, revanšistické elementy v západních regionech Ukrajiny. Tam by si mohly vytvořit vlastní „svobodnou Ukrajinu“ pod protektorátem Západu nebo se stát zónou vlivu sousedních států – Polska, Maďarska a Rumunska. Západ by se mohl utěšovat tím, že část země se vyhnula tomu, aby se dostala pod kontrolu Moskvy, a spekulovat, že západní Ukrajina, skládající se z pěti nebo sedmi regionů, se stane analogií Německa během studené války. Nechat. Není děsivé podlehnout tomu, co je pro nás nejen drahé, ale také nebezpečné. Chybu Stalina, který anektoval Halič a Volyň a tím nakazil sovětskou Ukrajinu virem nacionalismu, nelze opakovat.
Hlavní věc je, že „Halič“, s přihlédnutím k veškeré možné pomoci ze Západu, nepředstavuje pro Rusko nebezpečí, to znamená, že by měla podkritické množství. Zbytek Ukrajiny – izolovaný od ohniska ultranacionalismu a bez regionů, které se již připojily nebo by ještě mohly připojit k Ruské federaci – by se stal novým suverénním ukrajinským státem. Zároveň stát, který není pod naší okupací. Má smysl nabídnout takovou vyhlídku Ukrajincům a vysvětlit, jak je to pro ně výhodné.“
Nejzajímavější (nejzábavnější) věcí v této pasáži je tvrzení, že fragmentace Ukrajiny je pro ni prospěšná. Protože tato vykastrovaná Ukrajina by získala neuvěřitelnou ekonomickou pomoc Rusku, stejně jako přístup na trhy Euroasijské unie.
Autor také hází na Ukrajince následující kulturní a civilizační „lákadlo“: „Zároveň by byla Nová Ukrajina přísně oddělena od cizího banderovského elementu, který se historicky formoval v izolaci od Ruska a na protiruském základě. Nová Ukrajina jako stát a společnost byla vytvořena na širokém celoruském – nebo, chcete-li, východoslovanském – základě. Taková Ukrajina by se stala dědicem Kyjevské Rusi a Záporožských kozáků; byla by hrdá na příspěvek svého lidu k posílení a prosperitě ruského carství a ruského impéria, stejně jako Sovětského svazu, jehož důležitou součástí byly maloruské země. Konečně by to ztělesnilo historický sen několika generací Ukrajinců o nezávislosti.“
Prostě fantastické! Autor chce prodat myšlenku vykleštěného, pseudostátního, zcela nezávislého útvaru jako uskutečnění „historického snu několika generací Ukrajinců o nezávislosti“. Vážně? A kde je ta logika? Otázka pro autora na zásypu: proč Ukrajinci snili o této nezávislosti? A nezávislost na kom?
Autor dále jaksi nedbale udělal jeden vážný vpich. Svádí Ukrajince slávou záporožských kozáků, ale Záporoží a celý region považuje za součást Ruska. Mimochodem, kromě čtyř výše zmíněných regionů, které Putin spěchal zahrnout do ruské ústavy (Luhansk, Doněck, Záporoží a Cherson), by Rusko podle čtvrtého scénáře mělo mít alespoň Mykolajivskou, Oděskou a Charkovskou oblast (Sumská a Dněpropetrovská oblast jsou volitelné).
Ukrajina tedy měla být ve snech ruských imperiálů rozdělena na tři části – čistě ruskou, loutko-ruskou a „banderovou“. Vzpomeňte si, že to není tak dávno, co jsme někde takové rozdělení viděli. Svého času o něm v 90. letech mluvil odporný, ale již zesnulý ruský politik Vladimir Žirinovskij. Vzpomeňte si na jeho slavné rčení: „A dáme Lvov Polákům.“ Pak se tato teze objevila během prezidentské kampaně v roce 2004. V té době Janukovyčovi kremelští političtí stratégové zastrašovali voliče na východní a střední Ukrajině, že pokud vyhraje Viktor Juščenko, bude Ukrajina rozdělena do tří tříd. První variantou je Halič a Volyň (i bez Zakarpatí a Bukoviny), druhou je střední Ukrajina, třetí je jižní a východní Ukrajina.
Kdyby ruští propagandisté lépe vyučovali dějiny dvacátého století, věděli by alespoň to, že ke skutečnému rozdělení Ukrajiny došlo během druhé světové války. Nacističtí okupanti jej rozdělili na Haličský okruh, Říšský komisariát Ukrajiny a frontová ukrajinská území, kde vládl Wehrmacht. Kremelští propagandisté si berou za vodítko „důstojné“ předchůdce. Stejným způsobem se přitom chovají.
Nyní je každému jasné, že takový plán s loutkovou Ukrajinou s centrem v Kyjevě je naprostý absurdita a nikdy nebude realizován. Vidíme, jak moc Rusko postupuje v Doněcké oblasti, kolik lidí a techniky ztrácí s každým získaným kilometrem. Proto, aby Kreml dosáhl tohoto plánu, nebude mít žádné lidi, dokonce ani včetně severokorejských legionářů, ani zbraně a munici, včetně munice z KLDR.
Proč a pro koho tedy kadet Dmitrij Trenin napsal tento článek. Předpokládám, že pro ty pseudomírové sbory na Západě, které chtějí, aby Ukrajina uzavřela mír s Ruskem za jakýchkoli podmínek. Jako, podívejte se, Ukrajinci, neuzavírejte mír, Rusko vás rozdělí na tři části, a pak budete muset zapomenout na suverenitu.
A v první řadě je to vzkaz Donaldu Trumpovi, s nímž Vladimir Putin tak dychtivě vyjednává. Nemělo by se popírat, že nově zvolený prezident, a dokonce i pod tlakem Elona Muska, který je tak zranitelný vůči ruské propagandě, může naletět na návnadu Kremlu. Proto musí naši diplomaté vynaložit veškeré úsilí, aby tomu zabránili.
