5. prosince si připomínáme 30. výročí podpisu nechvalně známého Budapešťského memoranda. Tento dokument byl velkou chybou ukrajinských úřadů a měl fatální důsledky pro budoucí bezpečnost Ukrajiny. Se zaměřením na diplomatické neúspěchy Kyjeva, který souhlasil s výměnou silného jaderného arzenálu za formální kus papíru, by však bylo nesprávné hodnotit memorandum jako výhradně ukrajinské fiasko. Budapešťské memorandum bylo také globálně chybným odhadem celého kolektivního Západu. Je to důsledek neschopnosti západních politických elit správně pochopit tehdejší geopolitickou situaci a extrémně slabé úrovně předpovědí. Stejně jako velmi zkreslené a naivní vnímání Ruska.
V ukrajinském informačním prostoru bylo Budapešťské memorandum před ruskou anexí Krymu v roce 2014 jen zřídka v centru pozornosti médií. Proto o něm měla většina ukrajinské společnosti poněkud vágní představu. Pokud byla Budapešť 1994 zmiňována sporadicky, většinou se jednalo o pozitivní hodnocení akcí ukrajinských úřadů a absenci skutečných alternativ. Ale poté, co se na území Krymu objevili „zelení mužíčci“, si všichni najednou vzpomněli na tento dokument a bezpečnostní záruky v něm uvedené. Jak se ukázalo, byla to fikce.
Během posledních deseti let bylo o Budapešťském memorandu publikováno mnoho článků a studií. Hovořili o tom téměř všichni ukrajinští politici, politologové a diplomaté. Tento mezinárodní počin se stal tématem diskusí nejen v odborné komunitě, ale také v kuchyni a v rekreačních zařízeních. Hlavní důraz však byl vždy kladen na to, jak naivní a nezodpovědná byla ukrajinská vláda v první polovině 90. let, kdy rozdávala atomové zbraně a nedostala za to nic.
Kravčuk, Kučma a další ukrajinští politici, kteří učinili klíčová rozhodnutí o úplném odzbrojení našeho státu, mají skutečně co vinit. Nesmíme však zapomínat ani na druhou stranu mince. Koneckonců, nebýt kolektivního postoje západních elit, kterým vítězství ve studené válce a mýty o „konci dějin“ zatemnily mysl, Budapešťské memorandum by se možná neuskutečnilo.
I když to zní divně, na počátku 90. let se Západ mnohem více zajímal o jaderné arzenály Ukrajiny, Běloruska a Kazachstánu. A vůbec nepovažoval za nutné znepokojovat se přítomností obrovského počtu jaderných zbraní a jejich nosičů v ruské rozvaze. Proto se v tehdejším západním tisku dalo číst články o hrozbě, kterou pro svět představuje nezávislá jaderná Ukrajina. O podobné hrozbě ze strany Ruské federace se však objevily jen velmi zřídka publikace, které se rázem staly téměř majákem demokracie a příkladem spolehlivého předvídatelného partnera. Západní politici se vyjádřili v podobném duchu.
Dne 25. listopadu 1991 promluvil senátor Joe Biden, který se o mnoho let později stal čtyřicátým šestým americkým prezidentem, tehdejšího amerického prezidenta George H. W. Bushe. A předložil své argumenty, proč by měla být Ukrajina zbavena jaderných zbraní co nejdříve:
„Touha Ruska získat americkou podporu ke zničení těchto zbraní není způsobena pouze skutečností, že (Rusové, – pozn. red.) se obává, že bude použita proti Spojeným státům. Obávají se, že to bude použito proti nim (Rusům – pozn. red.).
Na území Ukrajiny se nachází značné množství jaderných hlavic. Zítra vyhlásí nezávislost, pane prezidente. Ve skutečnosti znárodní všechny zbraně, které jsou v současné době na jejich území. Okamžitě se stanou jadernou mocností, pane prezidente. S vládou, o které nic nevíme, za okolností, které si nedokážeme představit, a pro Ruskou republiku je to nová dimenze, se kterou se musí vypořádat.“
Projev Joea Bidena má mimořádně zajímavou, i když zásadně chybnou logiku. Vyjadřuje názor, že Rusko má všechny důvody cítit se ohroženo existencí jaderné Ukrajiny poblíž. Většina západních politiků bohužel uvažovala v podobném duchu. Mohli by vidět hrozbu ze strany Ukrajiny, která vlastní jaderné zbraně. Z nějakého důvodu si ale podobné hrozby ze strany Ruské federace, jejíž arzenál byl mnohem silnější, nevšimli. A ani se neobtěžovali se alespoň povrchně seznámit s historií vztahů mezi Moskvou a Kyjevem. Zdá se, že západní politici zažili náhlou amnézii, která vymazala vzpomínky na ruský imperialismus a jeho zločinnou podstatu.
Když byl Sovětský svaz jen krok od kolapsu, administrativa amerického prezidenta George H. W. Bushe začala mít politický románek s Michailem Gorbačovem. Další prezident, Bill Clinton, pokračoval v této tradici a vybudoval si obzvláště přátelské vztahy s ruským prezidentem Borisem Jelcinem. Vedlejším efektem těchto vztahů byla tendence vidět situaci na území bývalého SSSR očima Moskvy. Proto Moskva neustále šeptá o potřebě co nejdříve odzbrojit UkrajinuAinové našli vděčné posluchače na Západě.
Moskevské myšlení Washingtonu se odrazilo v interním memorandu amerického ministerstva zahraničí z dubna 1992: „V tomto procesu není nic důležitějšího než konsolidace jaderných zbraní v demokratizujícím se Rusku.“ Administrativa Billa Clintona zároveň vyvíjela systematický tlak na Kyjev. Jak poznamenal Eugene Fishel, emeritní člen Centra George Masona pro studium bezpečnostní politiky: „Americká vláda vnímá veškeré chování Ukrajiny zaměřené na demonstraci, obranu a obranu vlastních národních zájmů jako marné, provokativní a dokonce hodné výsměchu a otevřeného zastrašování.“
Když kolektivní Západ (a zejména Spojené státy) vyvíjel tlak na Ukrajinu, aby se rozloučila s jadernými zbraněmi, skutečně upřímně věřil, že přítomnost takových zbraní v Rusku není problém. Protože Moskva byla v bizarní představivosti amerických a mnoha západoevropských politiků považována za spolehlivého partnera, kterému lze důvěřovat. Jaderné zbraně v Ukrajině přitom představují hrozbu nejen pro Západ, ale i pro samotné Rusko. Z vysoce postavených amerických představitelů v té době pouze ministr obrany v Bushově administrativě, Dick Cheney, zastával opačný názor a nevěřil v demokratické Rusko. Ale jeho varování nebyla vyslyšena.
Stojí za zmínku, že prezident Bill Clinton, který nese velkou část odpovědnosti za zbavení Ukrajiny jaderných zbraní, během rozhovoru v dubnu 2023 řekl, že nyní své role v tomto procesu lituje. Naznačil však, že Rusko by se nemuselo odvážit invaze, pokud by Ukrajina stále měla svůj jaderný odstrašující prostředek. Ale další američtí a západní politici obecně veřejně nepřiznali svůj díl odpovědnosti za Budapešťské memorandum a svůj souhlas s rychlou denuklearizací Ukrajiny.
Na počátku 90. let Západ odmítl rozumnou myšlenku, že silná a vyzbrojená Ukrajina je nejlepší zárukou udržení rovnováhy sil v Evropě a boje proti ruskému imperialismu. Jsme zvyklí být kritičtí k ukrajinským politickým elitám a jejich rozhodnutím. Západní politici jsou však také schopni epických selhání a předpojatého myšlení. A bohužel tuto vlastnost neztratili dodnes.
