Připomeňme si, jak jsme si představovali vývoj událostí ve Spojených státech ráno 5. listopadu. Kamala Harrisová a Donald Trump jdou, podle té nejpečlivější sociologie, nos na nos. Boj bude velmi urputný, nebude možné najít vítěze najednou, pomůže pouze „fotofiniš“, tedy ruční přepočítání hlasovacích lístků v těch „vratkých“ státech, kde se počet hlasů odevzdaných pro každého kandidáta nebude lišit o více než tisíc. A takové státy jsou předpovídány, pokud ne všech sedm (Arizona, Nevada, Michigan, Wisconsin, Georgia, Severní Karolína a Pensylvánie), pak nejméně tři z nich. To by mohlo vést k soudním sporům a možná i k lidovým nepokojům, které by přerostly v nepokoje, jako byly ty, které se odehrály 6. ledna 2020 během útoku na Kapitol. Protože Trump nikdy nepřijme druhou porážku v řadě…
Proč jsme si takové scénáře ve své fantazii kreslili? Protože tak nám většina politologů promítala průběh volebního procesu. Spoléhali se na výsledky průzkumů veřejného mínění, na terénní výzkum (ne na ukrajinské pohlaví, i když to mohli udělat stejně), na analýzy, rozhovory, vědecké studie z oblasti voleb atd. atd. Musíme přiznat, že předpovědi naší publikace se ukázaly být, mírně řečeno, nepřesné. Kdo však měl pravdu, jak se ukázalo, byly sázkové kanceláře. Od druhé poloviny září tvrdí, že šance na Trumpovo vítězství nejsou několik procent, ale dvakrát vyšší než šance Harrisové, a proto nabízejí odpovídající sazby.
Nyní lze tvrdit, že ve Spojených státech nedošlo k ničemu jinému než k „volební revoluci“. Všechny dosavadní představy o stranicko-politických preferencích jednotlivých sociálních vrstev americké společnosti se ukázaly jako mylné. A tato situace nenastala náhle, ne kvůli nějaké hlouposti, kterou řekli Joe Biden nebo Kamala Harrisová, ani kvůli nějakému úspěšnému tahu Donalda Trumpa v závěrečné fázi závodu. Jde jen o to, že Amerika už není stejná jako v roce 2008 nebo 2012, kdy demokrat Barack Obama mohl snadno porazit republikánského soupeře, ať už jím byl vysoce respektovaný senátor John McCain nebo vysoce respektovaný (i když ne tolik) senátor Meat Romney. A i když byl Obama, jak už můžeme s určitým časovým odstupem posoudit jeho zásluhy, ve skutečnosti politik, sice bystrý, ale prázdný (nechť mi jeho upřímní příznivci prominou), věděl přesně, co od něj jeho příznivci chtějí slyšet. Nepochyboval o tom, že černoši, Latinoameričané, mladí voliči a vysoce vzdělané bílé ženy by pro něj určitě hlasovali. A konkurentovi můžete dát většinu bílých voličů bez vyššího vzdělání, protože statisticky nebudou schopni zajistit vítězství.
Na základě údajů z průzkumů veřejného mínění provedených 5. listopadu ve Spojených státech, analyzovaných různými články, můžeme s jistotou říci, že „Obamova metoda“ již nefunguje. Dříve zaručené volební podpůrné skupiny pro prezidentského kandidáta z Demokratické strany již nejsou tak poslušné jako kdysi, mohou se snadno rozšířit ke konkurenci.
Například přistěhovalci z Latinské Ameriky, z nichž většina soustavně volila demokraty, náhle změnili své volební preference. A nezáleží na tom, že je Trump urazil, považoval je za občany druhé kategorie, vyhrožoval, že je připraví o určitá práva. Ale zároveň je koupil se slibem… aby nepustili žádné další Latinoameričany do Spojených států. Paradox? Na první pohled ano. Ve skutečnosti se však již legalizovaným migrantům tato nekonkurenční vyhlídka zamlouvala. Koneckonců, nově příchozí bývalí krajané se mohou ucházet o práci, sociální pomoc, sociální bydlení atd. Ať si tedy Trump nadává, pokud nevytvoří zbytečnou konkurenci.
Harrisová vkládala velké naděje do podpory žen tím, že obhajovala právo na potrat. Ale i zde se přepočítala. Ano, toto téma je stále aktuální, ve Spojených státech stále probíhají protesty proti zákazu potratů. Pro vzdělanou bílou ženu však toto téma už dávno ztratilo svou naléhavost. Přinejmenším proto, že dobře ví, jak zabránit nechtěnému těhotenství. Není to nějaký puberťák, který by „přiletěl“. Jasně rozumí tomu, jak a kdy, co použít, čím se chránit. To je důvod, proč se naděje demokratického kandidáta na „potrat“ nezaprodaly
Plamenné projevy Kamaly Harrisové a mládeže nebyly uchváceny. Mnozí z jejích představitelů jsou dnes dezorientovaní. Potřebujete získat poměrně drahé vysokoškolské vzdělání? Nebo možná bude stačit vysoká škola? Nebo se bez ní obejdeme? Bývalo to tak, že jste si mohli plánovat svou budoucí specializaci na roky, vzít si půjčku na vzdělání a mít jistotu, že se z vás najednou nestane člověk navíc. A teď si nemůžete být jisti, že se z vašeho diplomu kvůli dominanci umělé inteligence, automatizace a robotiky nestane zbytečný cár papíru. Je vám líto, že jste dlouho studovali na automobilového inženýra a továrna, ve kteréa plánoval jste jít pracovat do Detroitu, zavřel jste. Buď zkrachovala, nebo přesunula výrobu na asijský kontinent s levnou pracovní silou. Závistivě se díváte na své vrstevníky, kteří studovali programování a nyní jsou schopni vydělat neuvěřitelné jmění. Rekvalifikovat se na IT specialistu? Jak dlouho ale bude tento boom trvat, nedopadne tak, že tato profese, na jejíž zvládnutí strávíte ještě pár let a desítky tisíc dolarů, bude na okraji trhu práce? „Tyhle zatracené otázky mě mučí“ – tak může být Les Podervyansky cenzurován, aby formuloval náladu americké mládeže. A podle toho i postoj k vládnoucí elitě.
Trump však navrhuje to vše radikálně změnit. Co přesně? Ale jaký je v tom rozdíl – horší to nebude. Koneckonců, Trump navrhuje napravit ekonomiku, kterou Bidenova administrativa zanedbávala, sníží daně, překoná inflaci, a tím i sníží ceny.
Ne tolik Američanů se chce ponořit hluboko do podstaty ekonomických procesů, a to ani ve své vlastní zemi. Protože pak by pochopili, že za poslední čtyři roky se ekonomika vyvíjela možná nejlépe od krize v roce 2008. Určité negativní procesy vyvolané stejnou krizí, covidem, válkou v Ukrajině a Blízkém východě a rostoucími cenami ropy, tak vyvolaly inflační mechanismy a ceny vzrostly. Ale vůbec to není Bidenova chyba. Celková ekonomická situace se zlepšuje, ale nebude to brzy pociťováno v kapse každého pracujícího. Američan vidí pouze to, že ceny jeho oblíbených housek nebo darů se za poslední dva roky zvýšily o 30%, že galon benzínu zdražil a že musí platit více za služby.
„Biden za to všechno může,“ jsou si jisti obyčejní Američané, „protože se nezabýval domácími problémy, ale rozděloval peníze na pochybné mezinárodní projekty. A především pomoci Ukrajině, která nás nečiní ani chladnými, ani teplými.“ Žádná z nich nebude analyzovat úroveň výdajů, výhody, které tyto výdaje přinášejí samotným Spojeným státům, a celkovou bezpečnostní situaci ve světě. Jsou přesvědčeni, že to všechno je marné. Ale až přijde Trump, dá věci do pořádku, udělá Ameriku znovu velkou.
Ale měli bychom si my, Ukrajinci, dělat legraci z „hloupých Američanů“? Vůbec ne, když si vzpomenete, že před pěti lety jsme sami provedli stejnou „volební revoluci“ pod heslem: „Horší už to nebude, ale aspoň se zasmějeme!“ Ano, v té době už měli mnozí plné zuby starých politiků s jejich obžerstvím, korupcí a arogancí. Ten samý Petro Porošenko, pro kterého bylo během prezidentské kadence hlavním úkolem otevřít více prodejen Roshen v ukrajinských městech („Roshen“ bereme podmíněně jako nejvýraznější příklad, samozřejmě, že obchodní impérium pátého prezidenta se neomezovalo jen na tuto značku).
Ano, samozřejmě, něco se muselo změnit. Ale my jsme se rozhodli jít tou nejjednodušší cestou s tím, že všichni politici jsou sračky. Mohou se od sebe lišit, ale proč potřebujeme „rozumět typům sraček“. A tak vznikl takový nesystémový kandidát-komik Volodymyr Zelenskyj. Diváky zaujal vytvořením atraktivního obrazu prezidenta v televizním seriálu „Sluha lidu“. A to nám lidem, Ukrajincům, stačilo k tomu, abychom ho drtivou většinou hlasovali.
Z nějakého důvodu jsme se nenechali zastrašit jeho ekonomickými a zahraničněpolitickými vizemi. Například záměr zvýšit platy všech učitelů na čtyři tisíce dolarů. To jasně ukázalo, že muž vůbec nevěděl o ekonomické situaci v zemi, protože v té době by i 400 dolarů pro většinu učitelů znamenalo neuvěřitelné štěstí. Nebo prohlášení jeho ústředí o jejich záměru snížit tarify za služby, i když bylo zcela jasné, že byly již uměle udržovány na nejnižší možné úrovni.
Zelenského přesvědčení, že k ukončení války „stačí přestat střílet“ a „sbíhat se někam uprostřed“, mělo okamžitě odradit jak ty, kteří usilovali o mír, tak ty, kteří byli připraveni bojovat až do hořkého konce, aby pro něj hlasovali.
A vzpomeňme si, jak úřadující prezident před svým zvolením hovořil o evropské a euroatlantické integraci. Velmi jednoduše a jednoznačně: „Tam na nás nikdo nečeká.“ Takový postoj by měl rozhodně odvést pozornost všech zastánců vstupu do Evropské unie a NATO od ní. Koneckonců, jakákoli touha volit Zelenského by musela zmizet po jeho frázi hozené na adresu novinářů, kteří od něj požadovali vysvětlení ohledně offshorových účtů: „Nic vám nedlužím.“
Uvědomte si, že neříkám, jakým prezidentem se Zelenskyj skutečně stal, nehodnotím jeho skutečné úspěchy a chybné odhady, protože tehdy, na začátku roku 2019, jsme to ani nemohli vědět. Analyzuji pouze jeho volební poselství a snažím se pochopit, co naše občany v té době zaujalo, co je přimělo dát si značku vedle jeho jména.
Většina Ukrajinců byla tehdy fascinována myšlenkou „dát je dohromady“. Ukázalo se, že přitažlivost Kuzmy Skrjabina vůči politikům byla těsná: „Všechna ta p-dota, která sedí v Nejvyšší radě, pak by se mělo všechno střílet a ne střílet.“ A Zelenskij v jedné z epizod „Sluhy lidu“ střílí na poslance Nejvyšší rady kulomety Uzi ze dvou rukou. Bylo mi potěšením se na to dívat.
Mnohem jednodušší je totiž neanalyzovat činy politiků, nesledovat, kdo co udělal, zda připravují legislativní akty, nebo jen sedí v zasedací síni a píší si jehlami na svých chytrých telefonech, nebo vůbec nechodí do práce, ale užívají si přímořských letovisek v Dubaji nebo na Bali, za peníze získané z kufrů sponzorů.
Protože proč „rozumět takovým sračkám“ jak v Ukrajině, tak v Americe. Můžete jednoduše provést „volební revoluci“.
