Toxická nostalgie po sovětské minulosti, víra ve vlastní jedinečnost, glorifikace války a popírání existence ukrajinského národa jsou rysy ruské kinematografie, která se po roce 2022 stala nesporným nástrojem propagandy. Ukázkovým příkladem je ruský film Svědek z roku 2023, který vypráví příběh „ukronacistů“ a války na Donbasu. Stereotypy o různých národech byly používány sovětskou a ruskou kinematografií od jejího počátku v různých kontextech, ale obecný princip zůstal stejný: neruské národy byly vždy podřízeny „velkému ruskému lidu“. Ruská kinematografie pomáhá elitě zůstat u moci, vymývat mozky občanům a bohužel si také udržuje své postavení prostřednictvím promítání na mezinárodních filmových festivalech.
V souvislosti se sovětskou kinematografií je často citován výrok Vladimira Lenina, že „kinematografie je nejdůležitějším uměním“. Dnešní ruská filmová propaganda pochází ze sovětské kinematografie. Během občanské války v letech 1918-1921 byla bolševická strana téměř jedinou politickou silou, která chápala potenciál kinematografie při utváření veřejného mínění a učinila z ní součást své politické strategie. Bylo to mimořádně dobré rozhodnutí. Po uchopení moci bolševici znárodnili filmové vybavení soukromých producentů a začali budovat mocný průmysl filmové propagandy.
„Lenin chápal kinematografii doslova jako součást politické propagandy. Moderní ruští kritici to ignorují, stále se dívají na ruskou kinematografii jako na umění, i když ve skutečnosti je to propaganda pod rouškou umění,“ říká Julia Chazagajevová, novinářka narozená v Burjati, která v posledních letech žije ve Spojených státech a analyzuje ruskou propagandu. Když sama žila v Rusku, pracovala šest let pro největší zpravodajskou agenturu v zemi, TASS.
„Od profesionálních ruských filmových kritiků se liším v tom, že se nikdy nesnažili dívat na historii sovětské a ruské kinematografie z pohledu člověka, který je neruského původu. A my se na tento film musíme dívat jako na zrcadlo koloniálního myšlení, skrze které ruské imperiální narativy zakořeňují v masovém vědomí lidí,“ tvrdí.
Počátky: Stalin a sladká idyla s „divochy“
Obrazy neruských národů v sovětské kinematografii lze vysledovat až do 20. let 20. století. Ve slavném filmu Sergeje Ejzenštejna „Křižník Potěmkin“ (1925) umírá ukrajinský námořník Vakulenčuk.
„Největší propagandistické projekty začaly za Stalina, na jeho pokyn,“ říká Chazagajevová. „Hlavním cílem těchto projektů bylo vytvořit představu o velikosti národa. Jako například ve filmu „Kutuzov“, kde se hloupý, chamtivý a ambiciózní Napoleon snaží zaútočit na neporazitelný ruský národ. V roce 1941 byla uvedena hudební komedie „Chovatel prasat a pastýř“, která byla velmi zábavná a sovětskými diváky si ji oblíbili. Hlavními postavami jsou skromná chovatelka prasat z Vologdy Glasha Novikovová a vášnivý dagestánský ovčák Musaib Gatuev. Vzniká mezi nimi intimita a vzájemný zájem. Pokud je však Glasha „naše sovětská dívka“, zjevně Ruska, která ve svém kolchozu staví chlívky a používá nové vyspělé technologie, pak pastýř Musaib bojuje ve své vesnici s vlky! To znamená, že je takovým zástupcem „divočiny“. Takové stereotypní obrazy zobrazené v tomto nebo podobných filmech jsou reprodukovány a zvěčněny po celém světě.“
V sovětské kinematografii je „přátelství národů“ zobrazováno jako přátelství rozvinutého Slovana s méně vyvinutým „divochem“. Tak to vylíčil dokumentarista Dziga Vertov ve svém filmu Šestá část světa z roku 1926 (eufemismus pro SSSR). Tato propagandistická malba, navržená tak, aby oslavovala exportní schopnosti Sovětského svazu, také zobrazuje patos „globálního bratrství“.
„Ty, který koupeš ovce ve vlnách. A ty, který koupeš ovce v potoce. V sibiřské tajze. V tundře. V blízkosti řeky Pečory. A vás, kteří jste v říjnu svrhli kapitalistický režim. Otevírá cestu k novému životu pro dříve utlačované národy! Jste Tataři. Jste Burjati, Uzbekové, Kalmykové, Khakasové. Jste Komi a pocházíte ze vzdálené vesnice. Zúčastníte se sobího závodu. Vy všichni jste pány sovětské země. Šestina světa je ve vašich rukou,“ stojí v závěrečných titulcích filmu.
„Ve skutečnosti naprosto ve všech sovětských filmech, když se objeví zástupce neruské národnosti, nutně patří k ‚divokému proudu‘, nevzdělaný, ale zároveň téměř vždy pozitivní: Asiat, rodák z Kavkazu nebo někdo ze severních národů, nutně patří k ‚divokému proudu‘, nevzdělaný, ale zároveň téměř vždy pozitivní. Tak vzniká obraz ‚ušlechtilého divocha‘,“ zdůrazňuje Chazagajevová.
Alternativní realita
Sovětská kinematografie vytvořila alternativní realitu: když miliony lidí v Ukrajině hladověly,Soudobé komedie ukazovaly „veselý“ a „bohatý“ život rolníků. Tak je tomu i s obrazy jiných národů.
Jak vznikl obraz Čukotů? V ruských anekdotách na toto téma jsou lidé vždy hloupí, tak infantilní, zranitelní, polodivocí.
„A v XVIII. století Čukotové bojovali za nezávislost na ruských dobyvatelích. A to byli velmi silní válečníci, které Rusové nemohli porazit. Jediní takoví lidé, kteří nebyli poraženi. Nakonec vše skončilo tím, že carevna Kateřina II. jednoduše anektovala Čukotku „na papíře“. Čukotové o tom ani nevěděli,“ řekla Chazagajevová.
Z tohoto období pochází pravidlo, že ty národy, které kladly největší odpor impériu, jsou v ruské popkultuře reprezentovány ponižujícím způsobem: Estonci, Ukrajinci, Moldavané.
„V sovětské a ruské kinematografii lze rozlišit tři skupiny ‚cizích národů‘. První jsou ti, kteří vypadají jako Rusové – jsou to Ukrajinci a někdy Kazaňští Tataři, tedy „bílí“. Druhou skupinou jsou vzbouřené národy Kavkazu, zejména Čečenci, Gruzínci a Arméni, tj. „černí“. A třetí skupinou jsou všichni ostatní Asiaté; Nezáleží na tom, zda jsou to Burjati, Jakuti nebo Uzbekové. V sovětské kinematografii bylo bělochům dovoleno nosit vlastní oblečení, mohli se fotografovat na Kavkaze a procházet se se stády ovcí. Nicméně nikdy nebyl prokázán žádný náznak sebeurčení těchto národů nebo toho, že Kavkaz byl ve skutečnosti brutálně dobyt Rusy.“
Další manipulace se odehrála s Ukrajinci. V sovětské kinematografii jsou prezentovány ve dvojroli. Na jedné straně byli někdy zobrazováni jako „bílí“, tj. téměř srovnatelní s Rusy, a na druhé straně jako „buržoazní nacionalisté“, a pak byl jejich obraz přirovnáván k národům Kavkazu. Film Zvenyhora ukrajinského sovětského režiséra Oleksandra Dovženka ukazuje dva Ukrajince: jeden, neustále nervózní, podporuje ukrajinskou nezávislost; Druhý je umírněný sovětský komunista.
„Ukrajinec může být zobrazen jako bolševik nebo sovětský voják, v takovém případě mu může být dokonce dána hlavní role, jako v populárním filmu Jen staří muži jdou do boje (1974). A pokud se objeví ve velmi národní roli, pokud prokáže národní sebeuvědomění, je okamžitě redukován na komediální postavu, šaška, který nezná nic jiného než vodku a zpěv. Během přestávek tančí a je připraven ‚pokácet Moskvany‘,“ řekla Chazagajevová.
Polští režiséři a herci také zaujímali zvláštní místo v sovětské kinematografii. Byli velmi populární, Poláci byli zobrazováni jako „jedni ze svých“, kterým bylo dovoleno více. Například film „Sexuální mise“ měl v Sovětském svazu velký úspěch, ale na sovětském území je těžké najít podobnou produkci.
„Polští herci mohli hrát Američany nebo jiné lidi ze Západu. Ale – stejně jako ostatním – Polákům nebylo dovoleno vzdát se svého obrazu poddaných velkého ruského národa. Například před několika lety se herečka Barbara Brylskaya, která hrála hlavní roli ve slavném filmu „Ironie osudu“, postavila za ruskou herečku Liu Akhedzhakovou, která podporuje Ukrajinu. Barbara Brylska jednoduše řekla: pouze Moskva a Petrohrad si v Rusku žijí dobře a všichni ostatní žijí ve strašlivé chudobě. Brylska řekla pravdu, ale urazila Rusy natolik, že Státní duma požadovala, aby byla na Silvestra vystřižena z tohoto nejdůležitějšího filmu,“ řekla Chazagajevová.
Dodává, že Brylska je krásná žena, která svou roli skvěle zahrála, ale v myslích ruských diváků to nebyla ona, kdo svým výkonem přinášel radost a estetické potěšení milionům diváků, ale byli to oni, kdo milostivě umožnili polské herečce přitahovat pozornost „v ruské kultuře“. „Jsme to my, Rusové, kdo vás jemně vtahuje do velkého formátu, dlužíte nám to, bez nás nejste nic,“ řekla Chazagajevová.
Ruská kinematografie: Rozhodně agresivnější než sovětská kinematografie
V devadesátých letech přestává být hrdina ruské kinematografie, stále neotesaný a ignorantský, laskavý a mění se v divokého banditu. Tento obrázek vyvolává mnohem větší hrůzu než obraz hloupého Čukčiho, který se ohřívá v lednici, jak řekl jeden sovětský vtip. Zástupci neruských národů získali rysy zlého lidu, který si zaslouží odsouzení a musí se proti němu bojovat.
„Rozdíl mezi sovětskou a ruskou kinematografií je v tom, že v prvním případě je divoch vždy vtipný a vtipný, vyvolává lítost, soucit, chcete se mu smát, protože je tak „zaostalý“, obecně bez nás nepřežije a Rus mu vždy podá pomocnou ruku. Od 90. let až do současnosti se však ruská kinematografie zaměřila na používání obrazu cizího národa jako nepřítele. Jsou to již bandité, nemají žádné čisté úmysly. A oni vždy plánují něco proti Rusku, proti ruskému lidu,“ zdůrazňuje Chazagajevová.
Fenoménem ruské kinematografie byl film „Bratr“ (1997) a později „Brother 2“ (2000) režiséra Alexeje Balabanova, který vypráví příběh chlapa, který po návratu z války v Čečensku bojuje za spravedlnost.
Hlavní postava, Danila Bagrov, se stal národním hrdinou nového Ruska. Režisér dokázal nahlédnout do ruského myšlení a promlouvat jeho slovy. Kritici tehdy napsali: film „Bratr“ osvobodil naše ruské motivy. Proč mě osvobodil? Protože devadesátá léta, velká krize, beznaděj, rozkvět banditismu. A pak se objeví prostý Rus z války, který působí jako obhájce, právník. Bratr se stal zdrojem mnoha citátů v moderním Rusku. Vladimir Putin ve svém projevu 24. února 2022, v den totální ruské invaze na Ukrajinu, parafrázoval slova Danily Bagrova z filmu Bratr 2 a řekl, že „skutečná síla je ve spravedlnosti a pravdě“.
Na první pohled není Bratr vůbec propagandistickým filmem, ale kriminálním thrillerem, ale postupem času je toto dílo mnohými vnímáno jako kvintesence ruské ultranacionalistické ideologie, plné nepřátelství a nenávisti vůči Ukrajincům, Američanům, Židům a Západu jako celku.
„Je tam velmi charakteristická scéna: hlavní postava nastoupí do tramvaje a vidí dva domorodce z Kavkazu, kteří se chovají agresivně a vybírají si dívku. Když k nim přijde velmi inteligentní průvodčí a řekne: „Prosím, zaplaťte jízdné,“ běloši to odmítnou udělat. V tu chvíli Danila vytáhne zbraň a běloch začne prosit o milost: „Nestřílej, bratře!“ Co mu Rus odpovídá? „‚Nejsi můj bratr, ty černoši!'“ říká Chazagajevová.
Tato fráze se rozšířila po celém Rusku a stala se nejen sloganem, ale i způsobem myšlení. I když ve skutečnosti si v tomto filmu oběť a agresor vyměnili místa. Co přesně udělalo tento film s jeho citáty tak populárním? Že ruský lid je nakonec vykreslován jako oběť jiných.
„Když bratr hlavního hrdiny přesvědčí, aby zabil čečenského drogového dealera, čečenský drogový dealer mu řekne: ‚No, víš, teď jsme na kolenou, teď jsme slabí jako národ.‘ Film legitimizuje postavení ruského národa jako oběti pro všechny. Říká, že válečný stav je pro ruský lid organický. Pouze ve válečném stavu se cítí pohodlně, zdá se mu, že se mu před očima odehrává proces obnovy spravedlnosti. „Spravedlnost“ v chápání hlavního hrdiny se neodehrává podle mravních zákonů, ale podle práva silných, podle hranice „přítel a nepřítel“. Můžete být prostitutka, narkomanka, ale pokud jste jedna z nás, pokud vypadáte jako Ruska, stále vás budu chránit. Tak přemýšlí hlavní postava filmu „Bratr“,“ zdůrazňuje Khazagayeva.
Ve skutečnosti hlavní hrdina použil násilí, aby se domohl spravedlnosti. A pokud se to týká cizích lidí, pak je to o to oprávněnější. Nyní vidíme, že mnoho Rusů vysílá tuto myšlenku o válce v Ukrajině také.
Jen na YouTube sledovalo Bratra 85 milionů diváků a ještě více jich ho sledovalo v kinech a na videokazetách. O tom, jak důležitý byl film pro Rusy, svědčí vzpomínky herečky, která hrála milenku hlavní postavy, Světlanu Pysmičenkovou. Vzpomíná: „Muži za mnou neustále přicházeli a ptali se: proč jsi ty, nešťastná, odmítla naši Danilu?“ Jednou jeden muž, který se vrátil z Čečenska, řekl, že se na bratra díval osmadvacetkrát!
Koloniální myšlení je stále živé
„Ruská kultura, která zahrnuje literaturu a film, stejně jako do určité míry balet, je ideologickou zbraní a jako taková by měla být vnímána,“ říká Julia Chazagajevová. S ruskou kinematografií by se mělo zacházet stejně jako s Russia Today, které bylo zakázáno vysílat na Západě. Pokud takový obsah vysíláte svému publiku, měli byste do něj zahrnout prohlášení, že se jedná o ruskou propagandu. Většina ruských filmařů, kteří dnes prezentují svůj produkt na Západě, si ani neuvědomuje, že jsou propagandisty xenofobního, koloniálního imperiálního myšlení. Mohou dokonce chtít natočit něco dobrého, ale není jim to dovoleno. Ruská inteligence stále věří, že pouhé prožívání pacifistických nálad během bombardování ukrajinských měst stačí k tomu, aby zůstal normálním člověkem.“
Chazagajevová se domnívá, že ruská společnost, zejména filmová a literární kritika, čelí potřebě počítat s imperiálním myšlením a přepracovávat minulost, včetně kulturního dědictví.
„V mnoha oblastech, zejména v ruské popkultuře, vidíme typické koloniální myšlení: glorifikaci sebe sama jako metropole, jako národa, který od narození, kvůli své barvě pleti, kvůli svému fenotypu, má technologii, civilizaci, vzdělání a tak dále,“ uzavírá Khazagajevová. “ Tento druh uvažování byl ve všech říších, ale na Západě, po skončení druhé světové války, se reflexe odehrává přímo v kinematografii, režisérech Začínají se ptát sami sebe: byli jsme tak tvrdí v Africe, v Jižní Americe? Po zhlédnutí filmu si i obyčejný člověk přizná myšlenku bezpráví spáchaného na jeho předcích, ale jeho psychiku to nezlomí. Naopak, chce něco napravit, něco udělat. Na druhou stranu, nic takového se v myslích rusky mluvících lidí neděje. Ruská kultura stále masivně vštěpuje Rusům postoj nadřazenosti a dělá z ostatních lidi druhé kategorie.“
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Stan wojny dla narodu rosyjskiego jest organiczny
