„Nemůže nastat situace, kdy Američané jednají a Evropané pouze reagují. Musíme nést odpovědnost sami,“ řekl vysoký představitel Evropské unie pro bezpečnost a zahraniční věci Josep Borrell na tiskové konferenci ve Varšavě po setkání s polským ministrem zahraničí Radoslawem Sikorskim.
Šéf evropské diplomacie měl na mysli především Ukrajinu, kde se podle jeho vlastních slov „nyní tvoří dějiny“. A Evropa musí vyřešit existenční otázku: držet krok s během dějin, nebo je arogantně ignorovat. A nezáleží na tom, kdo se usadil v Oválné pracovně Bílého domu: Joe Biden, Donald Trump nebo Kamala Harrisová. Nikdo z nich koneckonců neodvede práci za Evropu, nad níž skutečně visí stín hluboké politické krize, ne-li třetí světové války.
A je to všechno způsobeno ruskou agresí? Nebo to byl jen katalyzátor? Péče. Protože to není to, na čem záleží. Dokud budou Evropané pokračovat v rituálním tanci a snažit se usmířit buď Putina, nebo boha smrti Amenteta, místo toho, aby se skutečně ujali věci odražení agresora, bude tato hrozba existovat a růst. I když, jak by se zdálo, je vše jasné, řešení leží na povrchu. Klíč, který otevírá dveře ke světlé budoucnosti a Grálu, který ničí zlé duchy, leží v Ukrajině. V posílení své bojové schopnosti západními zbraněmi, které by mohly být použity bez omezení.
„Musíme ujistit Ukrajinu, že naše podpora bude pokračovat, ale to vyžaduje správné zdroje a odhodlání. To vyžaduje politickou vůli a především finanční zdroje. Mou rolí a rolí ministrů zahraničních věcí a obrany, kteří se sejdou v pondělí a úterý (zasedání Rady EU na úrovni ministrů zahraničí a obrany se bude konat v Bruselu ve dnech 17. – 18. listopadu – pozn. red.), je studovat situaci a rozhodovat se na základě vlastních schopností, a také demonstrovat vůli rozšířit podporu Ukrajině za takových okolností, že bude nový prezident Spojených států. která má podle všeho jiný přístup k americké podpoře Ukrajiny,“ varuje a naléhá Borrell.
Člověk nemůže než souhlasit s obavou Josepa Borrella, že „nikdo neví, co se pan Trump chystá udělat“. Nelze nesouhlasit s jeho druhou tezí: „Vím ale, že Evropané musí jasně rozumět tomu, co chtějí za všech okolností dělat.“
Není divu, že tato slova šéfa evropské diplomacie zazněla ve Varšavě. Zopakovali tak prohlášení polského premiéra Donalda Tuska bezprostředně po amerických volbách: „Někteří říkají, že budoucnost Evropy závisí na amerických volbách, ale závisí to především na nás. Evropa musí konečně věřit ve svou vlastní sílu.“
Není žádným tajemstvím, že většina lídrů EU – s výjimkou maďarského premiéra Viktora Orbána a možná i jeho protějšků Roberta Fica na Slovensku a Giorgie Meloniové v Itálii – doufala ve vítězství viceprezidentky Kamaly Harrisové. Jejich obavy z Trumpa spadají do čtyř dimenzí. Prvním je možné vystoupení Spojených států z NATO a ukončení závazků k bezpečnosti Evropy. Druhým je jednostranné vyhlášení příměří a mírové dohody mezi Ruskem a Ukrajinou, která je v rozporu se zájmy Kyjeva a Bruselu. Třetím je katastrofální obchodní válka mezi Evropou a Amerikou. Čtvrtým je Trumpův inspirativní vliv na krajní pravici v Evropě.
Po čtyřech letech stability a předvídatelnosti pod vedením Joea Bidena by se Evropa a svět měly v Oválné pracovně připravovat na novou dávku chaosu a impulzivity. Pokud má Trump vůbec nějakou zahraničněpolitickou doktrínu, její slogan zní: „Očekávejte neočekávané!“
Největší obavy v EU se týkají Ukrajiny a NATO. V sázce pro Evropu je tentokrát více než během Trumpova prvního funkčního období, a to právě kvůli totální válce a strachu, že Spojené státy přestanou Ukrajině pomáhat a umožní Putinovi dosáhnout vítězství, které Rusko v současné době na bojišti vyhrát nemůže. Koneckonců, evropská hlavní města si velmi dobře uvědomují, že pokud bude Ukrajina poražena, pak bude východní křídlo Evropy a NATO pod velkou a skutečnou hrozbou. A i když Trump nestáhne Ameriku z NATO, mohl by alianci fatálně oslabit tím, že bude dál říkat, že Spojené státy nebudou automaticky chránit evropské spojence, zejména ty, kteří neplní své závazky vydávat dvě procenta HDP na obranu.
Hlavním problémem Evropy je však to, že navzdory ohnivým filipikám politiků ve stylu Zůstaňte s Ukrajinou, v této fázi nepanuje mezi evropskými zeměmi shoda na tom, jak Ukrajině pomoci. To je první věc. Za druhé, země Evropské unie dosud nedospěly ke konsensu o tom, zda stojí za to obětovat „sociální stát“ pěstovaný v posledních desetiletích kvůli rychlému růstu ekonomiky.(a) V rozsahu povoleném ustanoveními této Úmluvy, tajemník: Konec konců, bude to vyžadovat utrácení miliard a miliard, přezbrojení armády, obnovení obranného komplexu na plnou kapacitu, obnovení branné povinnosti a tak dále. Stručně řečeno, bude nutné vybudovat komplexní, komplexní systém mezinárodní bezpečnosti.
Ačkoliv mnozí v Evropě stále doufají, že to přejde, nějak se to vyřeší samo. Protože se doufalo, že Rusko bude schopno zaútočit jen na malou Gruzii, pak se omezí na Krym, no, určitě by nešlo dál než na Donbas. Takže možná se teď nedostane za hranice Ukrajiny? Jak naivní musí být člověk, když tomu věří, aby události posledního desetiletí nevymýtily tuto infantilní iluzi.
Ve skutečnosti mají vůdci starého kontinentu pouze dvě možnosti, ze kterých mohou vybírat, tváří v tvář změně moci ve Washingtonu. Jednou z nich je pevně se uzamknout ve svých křišťálových zámcích a doufat, že mu v příštích čtyřech letech projde co nejméně krve, dokud bude v Bílém domě vládnout Donald Trump a soustředí ve svých rukou neuvěřitelnou moc s republikánskou většinou v Senátu a Sněmovně reprezentantů, s konzervativní většinou v Nejvyšším soudu. Druhou možností je jednat. Jednat aktivně a vzdorně, snažit se ovlivnit Trumpa a jeho rozhodnutí – na jedné straně. A na druhé straně vynaložit všechny síly a zdroje, aby pomohly Ukrajině v jejím odporu proti ruské agresi a daly tak Spojeným státům vhodný příklad.
