Jednou z hlavních zahraničněpolitických událostí na diplomatické frontě rusko-ukrajinské války byl telefonát německého kancléře Olafa Scholze ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Tento telefonát měl údajně informovat kremelského diktátora, že všechny jeho naděje na konec západní – především evropské – podpory Ukrajiny jsou marné.
„Především proto, že, jak se později ukázalo, za touto výzvou stál i kanadský premiér Justin Trudeau. A média tvrdila, že sám Joe Biden údajně žehnal Scholzovým telefonickým rozhovorům s Putinem. No, už jsme viděli, jak agresor reagoval na zprávu od Scholze – mohutným (už dlouho nic takového nebylo) raketovým a dronovým útokem na území Ukrajiny. Opět se potýkáme s problémem možného výpadku proudu – i když si samozřejmě Rusové nedovolí zasáhnout výrobní zařízení, protože se v tomto ročním období jedná především o jaderné elektrárny. Kromě výroby je však stále potřeba elektřinu dopravovat ke konečným spotřebitelům. A to je místo, kde vznikají problémy (pro nás) a šance (pro okupanty).
Proč Scholz volal Putinovi – a proč mnoho Ukrajinců očekávalo od tohoto telefonátu nějaké vážné důsledky? Troufám si předpokládat, že je to dáno zejména tím, že Ukrajinci na sociálních sítích nečtou knihy, ale různé šarlatány a „odborníky“ (rozdíl mezi těmito dvěma kategoriemi se rychle blíží nule). A je třeba číst knihy. I když jsou napsány v jazyce agresorské země.
V roce 2015 vydal ruský novinář Michail Zygar knihu s výmluvným názvem „Všichni kremelští muži. Stručné dějiny moderního Ruska“. Západní média tuto publikaci většinou kritizovala, a to především pro nedostatek zdrojů, na které autor v určitých situacích odkazuje. Na druhou stranu ruští recenzenti – zejména Boris Akunin nebo Světlana Alexijevičová, hypotetická běloruská nositelka Nobelovy ceny za literaturu – hodnotili Všech kremelských mužů naopak poměrně vysoko a označili ji za možná nejserióznější a nejinformativnější studii o Putinově předválečné době.
Samozřejmě, že můžeme dlouho diskutovat o realismu všeho, co je zde popsáno. Ale alespoň stojí za to naslouchat člověku, který znal téma, o kterém píše, zevnitř. A to je to, co si můžete přečíst v Zygarově knize. Tento příběh se týká George W. Bushe a jeho doprovodu, zejména americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové. Condoleezza Riceová byla nucena ponižujícím způsobem čekat v moskevském hotelu a pak ji s dalším americkým úředníkem přivezli nikoli na ruské ministerstvo zahraničí, ale na jakýsi moderní „hrad“ na legendární Rublevce, kde kremelští bonzové seděli u stolů s vínem a jídlem. A tehdejší tajemník Bezpečnostní rady Ruské federace Sergej Ivanov bezostyšně oslovil Riceovou jménem – Condi a řekl: Posaďte se, dejte si s námi drink.
Proč si Putinovo okolí Kremlu dovolilo takový postoj k představitelům nejmocnější země světa? Důvodem bylo, že Bush končil své druhé prezidentské období – byl takzvanou „chromou kachnou“. V takové situaci již nemají stejnou autoritu a vliv, jako když jsou na vrcholu své moci. Navíc Putin zacházel s Bushem mladším v roce 2001, píše Zygar, jako s „vojenským císařem světa“. A už v roce 2006, před volbami do Kongresu – a zejména po nich, kdy republikáni utrpěli těžkou porážku – se svému někdejšímu idolu otevřeně vysmíval. Mimochodem, právě poté se v únoru 2007 objevil Putinův slavný mnichovský projev – skutečné vyhlášení války Západem, války, kterou svět viděl nejprve v Gruzii a poté v Ukrajině.
Podobná situace byla v roce 2000, kdy Putin na Valném shromáždění OSN nečekaně ostře reagoval na Clintonovou, která měla za několik měsíců odejít do politického důchodu. Tyto příklady ukazují, že Putin respektuje ty politiky, kteří ztělesňují sílu, moc a plnost moci, nebo s nimi přinejmenším jedná jako se sobě rovnými. A co vidíme v příběhu se Scholzem a nejen s ním?
Sám německý kancléř – to je každému zřejmé – odchází v únoru po předčasných volbách do důchodu. Zástupci Křesťanskodemokratické unie, která suverénně vede ve všech průzkumech veřejného mínění, již prohlásili, že nejsou proti budoucí „velké koalici“ se sociálními demokraty, ale pokud v ní nebude ani jeden člověk. Olaf Scholz. Je tedy zcela zřejmé, že současná kancléřka nemá žádnou politickou budoucnost.
Kanadský premiér Justin Trudeau zůstane v úřadu do října příštího roku. Už teď je ale jasné, že jeho Liberální strana volby s konzervativci prohrává. Hodnocení navíc ukazuje, že vzdálenost mezi liberály a Konzervativní stranou Kanady je větší než od třetí politické síly v zemi, Nových demokratů, středolevicových stran, které v současné době nejsou v Senátu vůbec zastoupeny, a v Dolní sněmovně (dolní komora kanadské federální vlády), které mají celkem 25 mandátů z celkových 338 křesel.
S Bidenem je vše jasné. On sám byl po dlouhou dobu „chromou kachnou“, v každém smyslu toho slova, a Demokratická strana katastrofálně prohrála listopadové volby, čímž dala plnou moc republikánům a osobně Donaldu Trumpovi. Otázka tedy zní: o čem bude Putin mluvit, o čem bude vyjednávat, co slíbí politickým důchodcům bez pěti minut? Zítřkem kolektivního Západu je pravicová moc ve Spojených státech, Kanadě a Německu (v Itálii je pravice již u moci, ve Španělsku jsou ještě téměř tři roky před volbami, ale i tam už více než rok vede středopravicová strana z Lidové strany). Právě s tímto kolektivním Západem, který se již dostal k moci nebo se k ní chystá dostat, bude Kreml hovořit, jak je přesvědčen, na stejné úrovni.
Proč tedy Scholz Putinovi vůbec volal? Nečte knihy, které vysvětlují logiku Putinových činů? S největší pravděpodobností ano, i když „Všichni muži Kremlu“ bylo přeloženo do němčiny. Ale je tu ještě jedna věc. Vzpomeňte si, jak jiný politik, Recep Tayyip Erdogan, před svými vlastními volbami, kde byly jeho šance poprvé po mnoha letech vážně podkopány opozicí, aktivně hrál na mírotvorce, když deklaroval své přání dostat Rusko a Ukrajinu k jednacímu stolu. Volby skončily – a kam se podělo toto diplomatické nadšení Erdogana?
A Scholz má jedinečnou situaci. Dnešní Německo s vlastním politickým systémem se vyvinulo po druhé světové válce. První volby v demokratickém, postnacistickém Německu se konaly v roce 1949. Od té doby až do dneška – a už proběhly přesně dvě desítky voleb do Spolkového sněmu – obsadily první dvě místa v žebříčku preferencí německé společnosti bez výjimky dvě „lidové“ strany: Křesťansko-demokratická unie (její výsledky se tradičně počítají společně se spřízněnou Křesťansko-sociální unií, která působí pouze v Bavorsku) a Sociálně demokratická strana. Dlouhou dobu existovala jen jedna třetinová síla – objevili se svobodní demokraté, později se objevili Zelení, sjednocení Německa přidalo nové hráče, v roce 1900 se objevila proruská Alternativa pro Německo… Ale 1-2 místa vždy patřila CDU/CSU a SPD.
Co ale vidíme v sociologii během současného volebního cyklu? Již v létě 2022 vedla nerozhodná pozice Esdecs v situaci s válkou v Ukrajině (nejen v tomto, ale ukrajinský faktor hraje pro Evropu mnohem větší roli než pro Spojené státy) k jejímu propadu na třetí místo – SPD předběhli mnohem odhodlanější Zelení v čele s Annalenou Baerbock. Do nového roku 2023 Scholz a spol. situaci poněkud napravili, ale další léto přineslo dalšího soupeře – Alternativu pro Německo. A zde je obraz mnohem smutnější.
Hodnocení Esdecs se propadlo natolik, že na začátku roku 2024 se náskok AfD před SPD měřil téměř dvoucifernými čísly – to znamená, že se přiblížil 10 %. O CDU nebylo třeba mluvit – středopravicové strany, které se konečně zbavily merkelismu a posunuly se na rozhodující pozici Friedricha Merze (tento klasický konzervativec jako Helmut Kohl si konečně počkal na svůj čas a po ostudě ve volbách v roce 2021 získal ve straně moc), měly před sociálními demokraty náskok téměř 20 %.
Nyní není situace pro vládnoucí stranu tak katastrofální, ale SPD je stále na třetím místě – a nemůže dohnat Alternativu. Zelení už samozřejmě neohrožují hodnocení svých partnerů v současné koalici, protože se vrátili do role druhořadých politických hráčů – ale…
Představte si však, že Olaf Scholz, který se od roku 2005 stal prvním německým kancléřem za SPD, se zapíše do politických dějin země tím, že právě za jeho vlády skončili Esdecs ve volbách poprvé v historii pod druhým místem. A nejpamátnější, jak víte, je to druhé. Je to místo na stránkách učebnic, které si rodák z dolnosaského Osnabrücku přeje pro sebe?
Takže se musí otáčet jako veverka v kole, jako Erdogan krátce předtím, aby demonstroval své mírové pokusy, aby měl tři měsíce zbývající do voleb čas, aby vytáhl svou stranu na druhé místo, alespoň s minimální výhodou nad krajně pravicovými nováčky z východu země. Takže tento telefonát Putinovi – nebyl pro Putina, ani pro Ukrajinu. To vše, můžeme předpokládat, bylo pro Scholze nezbytné
