Poté, co okupační ruské jednotky prolomily pozice ukrajinské armády na jihu a východě země, která trpěla bolestným nedostatkem munice a živé síly, opět zamířila ke svému hlavnímu cíli – dobytí Kyjeva. I když to trvalo déle než dva nebo tři dny, tentokrát byla „speciální operace“ „demilitarizace a denacifikace“ provedena úspěšně.
Prezident Zelenskyj a jeho vláda byli svrženi. V nejlepším případě se ukrajinským vůdcům podařilo evakuovat se na Západ. V nejhorším případě byli chyceni a zajati nebo eliminováni speciálními jednotkami z Kadyrovovy armády. Na jejich místo, z milosti Moskvy, byl jmenován autoritářský loutkový vládce.
Ale ani po vítězství nad Ukrajinou ruský stát neplánuje usnout na vavřínech, připravuje se na další vítězství. Ekonomika a společnost nadále přecházejí do válečného stavu. Již bojem zocelená ruská armáda dokončuje své závěrečné přípravy. Mobilizace a nábor pokračují. Velikost ruských ozbrojených sil roste na několik milionů. Její řady byly také doplněny ukrajinskými kolaboranty.
A generální štáb Ruské federace vyvodil všechny potřebné závěry ze svých chyb učiněných v rané fázi „speciální vojenské operace“ v Ukrajině. Kromě toho Čína, Írán a Severní Korea pokračují ve vyzbrojování svých ruských spojenců.
Současně s tím Američané, jak slíbil Donald Trump, z velké části stahují své jednotky z Evropy. Washington se již nezajímá o Starý svět. Bílý dům soustředí všechny své síly na válku s Čínou, a to nejen v souvislosti se záměry Pekingu okupovat Tchaj-wan, ale také v boji o nadvládu v asijsko-pacifickém regionu obecně. Je také nutné vstoupit do stále ostřejší bitvy s KLDR, která se inspirována vítězstvím nad Ukrajinou jako spojencem Ruska rozhodla, že může snadno realizovat svůj starý sen o obsazení celého Korejského poloostrova.
Německu a Francii se nepodařilo vytvořit silnou evropskou bezpečnostní alianci. Velká Británie se noří do svých vlastních problémů a doufá, že její ostrovní poloha ji opět zachrání před všemi vojenskými otřesy na kontinentu.
A pak jednoho přátelského březnového rána, například v roce 2028, ruské tanky, útočné letouny a bombardéry, podporované masivní raketovou palbou, překročí hranice pobaltských států. Lukašenkovo Bělorusko již nebude moci „zamrznout“, bude muset jít do války proti Litvě.
V ústředí NATO v Bruselu zavládla panika. Nikdo vlastně neví, jak se zachovat, jaké rozhodnutí učinit…
Tento apokalyptický hypotetický scénář popisuje Carlo Masala, profesor politologie na Univerzitě Bundeswehru v Mnichově a jeden z nejlepších vojenských expertů v Německu, ve své knize „If Russia Wins: A Scenario“ (Wenn Russland gewinnt: Ein Szenario).
Pan profesor si je jasně vědom toho, co je dnes v sázce. Chápe, že budoucnost Evropy závisí na tom, jak se vyvinou události na ukrajinských bojištích. „Čím dále bude Rusko v Ukrajině postupovat, tím pravděpodobnější je, že evropský požár zachvátí Německo a Evropu jako celek,“ varuje. A proto je nyní jediným východiskem pomoci Ukrajině a její armádě, jak jen to jde. Pomáhat nikoli na zbytkové bázi, ale jako by šlo o vlastní ozbrojené síly každé země NATO. Neměli bychom vyloučit možnost, že v určité fázi budou muset západní armády vstoupit do války přímo.
Karla Masalu připomněl nedávný pořad německo-italského novináře Markuse Lanze na německém sociálním kanálu ZDF. Politická talk show se zabývala otázkou rusko-ukrajinské války, vojenské pomoci Ukrajině a únavy západní společnosti z obojího. Proti mnichovskému profesorovi se postavili mírové sbory a Putinversteers. Tvrdili, že Německo už Ukrajině příliš pomohlo, utratilo za ni miliardy eur a nikdo v Evropě tak masivní pomoc neposkytl. „Jak dlouho ještě mohu dělat?“ ptali se řečnicky.
„Tolik, kolik je potřeba pro vítězství Ukrajiny,“ odpověděl pan Masala opatrně. A vysvětlil, že to ani nebylo o Ukrajině, bez ohledu na to, jak drahé to bylo německému srdci. Je to o bezpečnosti v Evropě, o globální bezpečnosti. Koneckonců, evropské společenství tuto otázku v posledních desetiletích zcela zanedbávalo. A zejména západoevropské země, které upínaly všechny své naděje k vojenské síle Spojených států.
Jak se stalo, že Západ, který donedávna držel Rusko pevně na příčinných místech, si s ním nyní skutečně vyměnil role? Zde je to, co řekl Carlo Masala, když vysvětloval současný špatný stav věcí v oblasti globální bezpečnosti na pozadí rusko-ukrajinské války: „Kdybych byl teolog, řekl bych, že jsme na sebe vzali velký hřích Jako politolog řeknu, že je to velký nevysvětlitelný skandál. Že jsme s těmito ekonomickými kapacitami, které máme, umožnily tuto válku, která, buďme realističtí, představuje hrozbu pro celý evropský systém bezpečnosti a stability. O otázce ukrajinského území a zničení Ukrajiny se už dlouho nemluví. Konec konců je to o tom, že Rusko a jeho současné vedení zcela ničí evropskou bezpečnostní architekturu vybudovanou po roce 1990. Nebyli jsme schopni zmobilizovat naši ekonomickou sílu takovým způsobem, abychom vytvořili průmyslovou základnu pro trvalou podporu Ukrajiny. Nebyli jsme schopni vytvořit strategii, která by nepředpokládala, že Ukrajinu začneme podporovat pouze tehdy, když jí hrozí kolaps. Proto mi to všechno připadá jako nevysvětlitelný skandál nejen Německa, ale celého západního světa. Nedokázali jsme to zvládnout a nemůžeme se s tím vypořádat ani teď.“
To je výtka západnímu světu. Jarmark? Z pohledu Ukrajince dokonce velmi. Nezapomněli jsme, jak bylo Moskvě odpuštěno za invazi do Gruzie v roce 2008, anexi Krymu a hybridní válku na Donbasu. A dříve, během prezidentství Borise Jelcina, abcházská válka, válka v Moldavsku, Ičkeria, vyvolaná Ruskem… Západ obecně lhostejně sleduje, jak Kreml prosazuje kontrolu nad sousedními státy vytvářením „vzbouřených“ enkláv. A ti politologové, kteří varovali před zničením helsinského bezpečnostního systému, byli vystaveni pouze posměchu.
Teprve po Putinově „krymské operaci“ začal Západ tušit, že něco není v pořádku. Většina však zůstala toho názoru, že se neděje nic hrozného – vše je v rámci tradičního pojetí sfér vlivu. Poněkud cynickou moderní verzi tohoto konceptu formuloval v roce 2015 britský politolog, spisovatel a profesor na univerzitě v Cambridge Anatole Lieven: „V roce 2014 jsme za Ukrajinu nebojovali (stejně jako za Gruzii), ale Rusko zcela neobsadilo jih a východ Ukrajiny, i když to snadno mohlo udělat. Byla potají uzavřena velmi pohodlná nevyslovená dohoda: nechráníme ty, kteří jsou napadeni Ruskem, a Rusko neútočí na ty, které budeme chránit.“
Vskutku, takový koncept je pro cynického západního laika docela vhodný. I když ne, už to není „je“ – bylo. Deactualized. Je nepravděpodobné, že by si nějací rozumní lidé, dokonce i hazardní hráči, vsadili v kanceláři sázkové kanceláře, že se Rusko omezí na Ukrajinu a nepůjde dál. Nyní už všichni chápou, že Evropská unie a NATO jsou v nebezpečí.
Proto je kniha Carla Masaly, vydaná v březnu, stále překvapivě populární. Proto musel být tento koncept rychle a radikálně přeformulován. Jak to zní teď? Odpověď na tuto otázku nám umožní již zmíněná talk show Markuse Lantze, kde tato koncepce opakovaně zaznívala z úst „mírotvorců“. Obecně to lze formulovat takto: Rusko je nebezpečné, nemusí se omezovat jen na Ukrajinu a postsovětský prostor obecně, takže je lepší ho nerozčilovat. A neměli bychom appeasement agresora nazývat „novým mnichovským spiknutím“. Vždyť Hitler v té době ještě neměl zbraň, která by byla schopna zničit celou Zemi. A Putin takové zbraně má. Proto je třeba mít trpělivost s jeho přáními, dělat mu ústupky, kde je to možné. Ano, pravděpodobně blafuje, protože si uvědomuje, že on sám může zemřít v jaderné apokalypse. Nebo možná ne. Nechceme to testovat.
Proto takové jaderné vydírání Kremlu skutečně funguje a bude fungovat i nadále. Dosud nebyl realizován ani jeden z těchto dvou scénářů. Buď Putin konečně ohne celý Západ a konečně nad ním bude moci vyhlásit své vítězství, nebo Západ konečně plivne na vydírání a bude hrát ostře proti Kremlu.
