Protiválečné shromáždění ruské exilové opozice, které se konalo den předtím v Berlíně, bylo ostře kritizováno zástupci ukrajinské vlády a společnosti. Když jsou protiválečná shromáždění kritizována, je to překvapivé. Ať už kdokoli a kdekoli pořádá pochody, shromáždění nebo stávkové hlídky požadující ukončení vojenské agrese, vždy to prospívá věci míru. Hledání nepřátel mezi přáteli a sympatizanty je zaměstnáním omezených a zaslepených lidí. Nebo skrytí komplicové agresora.
Samozřejmě, že v kontextu Putinovy ruské agresivní války proti suverénní Ukrajině jsou pocity mnoha ukrajinských občanů docela pochopitelné. Žádná nenávist však nemá a nemůže zatemnit opatrnost, pokud existuje.
Problém je v tom, že někteří lidé mají inteligenci, ale postrádají úsudek. Zdá se, že podobný mechanismus funguje v mysli Zelenského, který se stal prezidentem s pomocí oligarchických peněz.
Například jeho známá výzva, aby Rusové nepouštěli do západních zemí, naznačuje, že má rozum (byl schopen vnímat relevantní informace), ale zpochybňuje jeho zdravý rozum (nedokázal kriticky pochopit obdržené informace).
***
Pro informaci. Hlavní rozdíl mezi rozumem a obezřetností spočívá v tom, že rozum má funkci rozumu přijímat informace a rozumu o věci uvažovat. Mysl patří k duchovní hmotě, opatrnost je dána schopností racionálně myslet.
***
Vytváření potíží pro Rusy, kteří nesouhlasí s Putinovou politikou, při útěku ze země je tichou pomocí agresorovi. Koneckonců, čím více Rusů se nebude moci přesunout na Západ, tím více daňových poplatníků, kvalifikovaných specialistů a „kanónenfutru“ bude diktátor mít.
Ukrajinci často obviňují Rusy, že jsou příliš trpěliví s šaškárnami Putina a spol. Stejně tak by se ale dalo Ukrajince obvinit z přílišné tolerance vůči korupci, která prostupuje celým státním mechanismem. Je však důležité vzít v úvahu, že občanská odpovědnost má své meze, zejména tváří v tvář nevyváženým státním systémům.
V Rusku se nerovnováha státního systému formovala po desetiletí s tichým souhlasem Západu. Mimochodem, Ukrajinci také pomohli Putinovu režimu upevnit, poskytli mu možnost prodávat uhlovodíky na zahraničních trzích a získat tak obrovské množství peněz na budoucí války.
v Ukrajině existuje nerovnováha státního systému do značné míry jako sovětské dědictví. Během sovětské éry byly státní struktury využívány k osobnímu obohacení elit, což vytvářelo úrodnou půdu pro korupci. Ukrajinský prezident Kučma tuto praxi nejen nezničil, ale zásadně ji posílil. A všichni následující prezidenti se starali pouze o udržení statu quo. Zelenskyj není výjimkou.
Proto by ukrajinské společnosti nemělo být vyčítáno, že nedokázala vymýtit korupci. Protože v této mladé a perspektivní zemi, navzdory přítomnosti větší politické svobody než v čekistickém Rusku, neexistuje žádná infrastruktura pro rozsáhlé reformy. Boj proti korupci vyžaduje nejen vůli občanů, ale také existenci nezávislých soudů, transparentní systém správy a přísnou odpovědnost. Tyto prvky jsou stále (do značné míry záměrně) slabým místem ukrajinské státnosti.
Existuje mnoho faktorů, které naznačují, že jak ruská, tak ukrajinská společnost pravděpodobně nebudou v nadcházejících letech schopny samy změnit status quo. Mezinárodní společenství může hrát mnohem větší roli než nyní při podpoře protikorupčních reforem v Ukrajině a oslabování nelidského režimu v Rusku. K tomu se však musí jeho působení stát důslednějším.
V případě Ukrajiny byla klíčovými nástroji Západu v tomto směru finanční pomoc a technická podpora. Sankce proti ukrajinské zkorumpované elitě však nejsou uvaleny a úřadujícímu prezidentovi je odpuštěno to, co by v jakékoli civilizované zemi okamžitě vyletěl z velké politiky.
Souvisí taková „uvolnění“ s válkou? Ale, promiňte, korupce mír nepřibližuje, ale vzdaluje. Dnes má Západ páku, jak donutit ukrajinské úřady k provedení skutečných reforem – finanční závislosti země na vnějších dárcích. Pokud Západ tuto páku nevyužije, bude to stejná chyba, jakou udělal v 90. letech s Ruskem: pomáhal penězi a „nevšiml si“ napodobování reforem. Každý ví, co z toho vzešlo.
V případě Ruska Západ také nejedná zcela racionálně. Západní sankce oslabily ruskou ekonomiku, ale dosud nebyly schopny podkopat autoritářský režim. Podle historika a politologa Timothyho Snydera budou sankce účinné pouze tehdy, pokud budou zaměřeny nejen na elity, ale také na vytvoření alternativních zdrojů informací pro Občané. A to se nedodržuje.
Místo závěru
Ukrajina a Rusko jsou příklady toho, jak pokřivené státní mechanismy mohou brzdit rozvoj společnosti. V těchto zemích jsou však patrné i počátky změn: relativně vysoká občanská aktivita v Ukrajině a skrytá nespokojenost s režimem v Rusku, protesty opozice, i když vytlačené ze země.
Plně souhlasím s tím, že po zločinech Putina a spol. už Ukrajinci Rusové NIKDY nebudou bratři. No, možná za sto let.
To však neznamená, že by se Putinovi nepřátelé měli stát nepřáteli Ukrajinců. Můj zdravý rozum mi velí, že by to tak mělo být i nadále: nepřítel mého nepřítele je můj přítel.
