Před několika dny americký poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan řekl, že nedávné problémy Ukrajiny na frontě nevznikly kvůli nedostatku zbraní, ale kvůli nedostatku pracovních sil. Mnoho ukrajinských politiků, úředníků a novinářů s tímto prohlášením nesouhlasilo. V ukrajinských médiích se objevila řada publikací, které připomínaly zpoždění v dodávkách zbraní slíbených Západem a jeho příliš dlouhé váhání ohledně ukrajinských úderů hluboko na území agresora. Tato kritika je do značné míry oprávněná, ale ani myšlenka slabého personálního obsazení ozbrojených sil Ukrajiny nevznikla z ničeho.
Nyní nemá smysl uvádět konkrétní počet lidí, které ukrajinská armáda potřebuje. Když tajemník Rady národní bezpečnosti a obrany Oleksandr Lytvyněnko nedávno oznámil číslo 160 tisíc, prezident mu to okamžitě vyčetl.
„Nesouhlasím s čísly,“ řekl Volodymyr Zelenskyj. – O přesném čísle nemůžeme hovořit, protože je zde otázka úkolu. Vidíte-li, že na frontě není dost lidí, je to odpověď pro vás, ať už byly mobilizovány statisíce lidí nebo ne. Když řeknu upřímně, kolik jich bylo mobilizováno po tomto zákoně… Vím to? Ano. Stačí to? Ne. Protože nejdůležitější jsou lidé.“
Personální obsazení mnoha jednotek ozbrojených sil Ukrajiny není zdaleka stoprocentní. Někdy je to velmi daleko. Na internetu je mnoho videí, ve kterých ukrajinští vojáci hořce hovoří o neuvěřitelné únavě lidí na frontě. Nikdo nepláče, ne. Jde jen o to, že všichni obránci země doufají, že tempo vyhlášené mobilizace se nejen nesníží, ale dokonce zvýší. Zda jsou tyto naděje předurčeny k tomu, aby se naplnily, je bohužel otevřenou otázkou.
Soudě podle pravidelných mediálních zpráv o skandálech v TCC a zadržování mladých mužů, kteří se snažili nelegálně opustit zemi, na hranicích, dosáhl problém vyhýbání se brancům před mobilizací v Ukrajině epidemických rozměrů. K překonání této nemoci země je zapotřebí úsilí nejen úřadů, ale i celé společnosti. Tuto situaci sleduji velmi pozorně od roku 2022. Zpočátku si dokonce všímal incidentů spojených s nákupem osvědčení o nezpůsobilosti k výkonu služby a dokladů pro vycestování do zahraničí. Pak s touto okupací přestal, protože si uvědomil, že vyhýbání se mobilizaci, soudě podle médií a sociálních sítí, není v ukrajinské společnosti považováno za velký morální hřích.
Ukrajinské informační zdroje jsou totiž plné poznámek o tom, jaké tresty hrozí těm, kteří se nepřihlásí k vojenské službě, neaktualizují své údaje nebo ignorují předvolání. Na problematiku je nahlíženo pouze z pohledu legislativy. Morální aspekt je obvykle ve stínu.
Mezitím je vyhýbání se mobilizaci tváří v tvář vnější invazi nejtěžším morálním hříchem. Tak tomu bylo vždy a ve všech zemích světa. Zdraví lidé musí bránit území svého rodného státu, své domovy, své ženy, sestry, děti a staré rodiče. Útěk práceschopných mužů do ciziny, když v jejich rodné zemi vládne nenáviděný okupant, je totéž jako zrada. Proto by ukrajinská média měla kromě výčtu pokut a represivních opatření neustále, den za dnem, připomínat občanům, že útěk před mobilizací v době války je jedním z největších morálních prohřešků člověka. Pošpiní ji na celý život.
Problém má však i druhou stránku. Stát, který své občany zavázal ke službě, jim k tomu musí poskytnout vhodné podmínky. Navíc by se to mělo dít, jak se říká, a priori, a ne jen pod tlakem rozhořčené veřejnosti.
Zde je typický příklad. V poslední době se v Ukrajině výrazně zvýšil počet případů neoprávněného opuštění jednotky. Upřímně řečeno, oznámil to na konci října předseda Nejvyššího soudu země Stanislav Kravčenko. „Zatím jsme neanalyzovali, nemohu jmenovat čísla, ale je zde významný trend směrem k nárůstu neoprávněného opouštění vojenských jednotek,“ řekl hlavní právník země.
Hlavní důvod však z velké části ležel na povrchu. Mobilizovaní byli často posíláni do horkých míst války bez řádného výcviku. Po dobu jednoho měsíce (donedávna to bylo období základního výcviku) lidé, často zatížení nemocemi souvisejícími s věkem, kteří ztratili vojenské dovednosti, prostě neměli čas stát se kvalifikovanými a fyzicky připravenými vojáky. Jejich šance na rychlou smrt byla příliš velká. Právě proti tomu občané „hlasovali nohama“. Teď to začali opravovat. Onehdy byla doba základního výcviku mobilizovaných prodloužena jeden a půl krát. Nemohla však být tato otázka promyšlena od samého počátku? A byla dostatečně zvýšena?
Samozřejmě, že problém častého vyhýbání se mobilizaci leží mnohem hlouběji než jen v omezenosti jednotlivých generálů, kteří sedí vzadu v kalhotách. Po celou dobu své nezávislosti se Ukrajina potýkala s problémy, které podkopávaly důvěru mezi státními institucemi a lidmi. Nepokoje v letech 2004 a 2013 jasně ukázaly: požadavky lidu PrSpravedlnost a respekt k jejich právům byly ignorovány, takže lidé museli jít na Majdan.
Mnoho občanů se dnes obává, že boj proti korupci je příliš pomalý. Ještě větším problémem je však sociální nespravedlnost, která se stala nevyřčenou „normou“. Ano, kosmické platy mnoha státních zaměstnanců natolik kontrastují s chudobou většiny populace, že se člověk jen diví: jak to všechno snáší Volodymyr Zelenskyj, když se během volební kampaně postavil do pozice horlivého zastánce sociální spravedlnosti? Kam se to všechno podělo?
Mnohem větší sociální propast mezi obyvatelstvem než v mnoha západních zemích byla Ukrajině vlastní ještě před začátkem totální války. Ale tehdy to nebylo tak destruktivní jako dnes. Ve válečných podmínkách korupce, která vůbec neklesá, neúměrně vysoké platy státních zaměstnanců a poslanců pomalu vytvářejí atmosféru nespokojenosti a vyvolávají touhu distancovat se od svých občanských povinností.
Sociální nerovnost mimo jiné vede k tomu, že břemena války zpravidla padají na bedra obyčejných lidí. Příbuzní a děti „elity“, kteří se vyhýbají mobilizaci, často vykazují dvojí metr a chlubí se svým krásným životem v západních zemích. To také velmi dráždí společnost.
Navíc je třeba dodat, že prohlášení ukrajinských úřadů často neodpovídala skutečnosti. Tak tomu bylo například před zahájením totální ruské invaze: západní zpravodajské služby bily na poplach a prezident Zelenskyj ujistil obyvatelstvo, že žádné takové nebezpečí nehrozí… K podobnému incidentu došlo v předvečer ruského odpálení rakety, kterou diktátor Putin později nazval „Hazel“. Tváří v tvář takovému nebezpečí řada zahraničních ambasád v Kyjevě dočasně pozastavila svou práci, a to bylo docela rozumné. Ministerstvo zahraničních věcí Ukrajiny však tento krok ambasád označilo za „čerpání informací“. Takové dobrovolné nebo nedobrovolné „propíchnutí“ zvyšuje nedůvěru občanů k domácí vládnoucí elitě. Její zástupci by měli ještě pečlivěji sledovat, co jim vylétá z úst. Vždyť slovo v ústech úředníka, politik je také byznys.
Samozřejmě, aby lidé byli připraveni bránit svou zemi, potřebujeme nejen slova, ale také skutečné činy, které potvrzují péči státu o každého občana. Zvláštní pozornost by měla být věnována migrantům z válečných zón – ti již zaplatili velmi vysokou cenu za chyby těch, kteří jsou u moci. Úřady by také měly projevit zvýšenou péči o velké rodiny, seniory, děti a postižené. Tak by tomu mělo být vždy v každém normálním stavu. V době války se však cena za takovou pozornost mnohonásobně zvyšuje: kdo by chtěl za takového stavu věcí vzdát černý nevděk své rodné zemi?
Bohužel, nyní je v Ukrajině úplně jiný obrázek. Bez řádné podpory státu jsou lidé nuceni se vracet i na okupovaná území. To zejména den předtím oznámil lidový poslanec ze „služebníka lidu“ Maksym Tkačenko. Takových „navrátilců“ je podle něj už asi 150 tisíc. Zejména asi třetina obyvatel se vrátila do Mariupolu okupovaného nepřítelem. Ale je to hrozné. To může naznačovat, že ukrajinské úřady se nestarají o své občany… Chci věřit, že tomu tak není, jinak Ukrajinu čekají ještě těžší zkoušky.
