Válka skončila. Bohužel ne naše, ale Blízký východ, válka Izraele proti… Vlastně, proti komu? Dohoda, podle které bylo vyhlášeno příměří na izraelsko-libanonské hranici, se týká Izraele a Libanonu. Libanonské úřady jsou však už dlouho nesubjektivní, přinejmenším na části svého území, kde jedna z největších teroristických organizací na světě, Hizballáh, v podstatě vytvořila svůj vlastní paralelní stát. Samozřejmě, že to nikdo neuznal – a nijak zvlášť o to neusilovali, oni, stejně jako jejich íránští páni, mají úplně jiný cíl – ne svůj vlastní rozvoj, ale zničení Izraele. Nemluvíme však o nich a do značné míry ani o Izraeli. A o těch, kteří tuto dohodu prosadili. O administrativě současného amerického prezidenta Joea Bidena.
Proč to všechno Izrael a Spojené státy potřebují? S Izraelem je to jasné – ať už člověk říká cokoli, je závislý na svém zámořském spojenci. A demokraté zůstávají u moci – i když bez kontroly nad Kongresem – další dva měsíce. Zajímavé je, že tato dohoda, za kterou byl izraelský premiér Benjamin Netanjahu již kritizován částí místní společnosti (v Izraeli se to však děje pravidelně, jeden z Bibiho předchůdců byl dokonce zastřelen za to, že uzavřel dohodu s Araby), uvádí, že izraelská armáda má právo zůstat v jižním Libanonu po dobu dvou měsíců. Právě včas na inauguraci a inauguraci Donalda Trumpa, který, stejně jako celá Republikánská strana, má, na rozdíl od Demokratické strany, jasný proizraelský postoj. Mimochodem, nelze nezmínit, že Kamala Harrisová si za kandidáta na viceprezidenta nezvolila guvernéra Pensylvánie s výmluvným příjmením Shapiro – za což ve skutečnosti zaplatila cenu, alespoň v tomto vratkém státě.
Bílý dům si v současné době pohrává s touto dohodou dvou geopolitických stran najednou. Za prvé, demonstruje své schopnosti jako světové mírové sbory – mohly, zastavily a nedovolily, aby konflikt vzplanul v regionální (nebo dokonce globální, jak se obávali někteří obzvláště drzí analytici a média) válku. Za druhé, pokračuje ve flirtování se svými voliči, kteří po 7. říjnu 2023 plně projevili svou podporu arabskému terorismu (bez ohledu na to, do jakých verbálních obalů to tito lidé zabalí, podstata zůstává podstatou). Proč to Biden neudělal v Ukrajině? A proč Ukrajina nemusí věnovat pozornost izraelskému případu?
Za prvé je jasné, že aby zastavil válku v jižním Libanonu, musel Bílý dům zastavit Izrael. Zastavit válku v Ukrajině – Rusko. První je mnohem snazší, Izrael je závislý na americké vojenské pomoci (a také na americkém vetu v Radě bezpečnosti OSN, na to by se nikdy nemělo zapomínat). Rusko není závislé na Spojených státech, přinejmenším ne do té míry, aby výzva administrativy jednoho prezidenta k administrativě jiného mohla mít tak rozsáhlé důsledky.
Za druhé, Izrael se usadil na cizím území. Ukrajina samozřejmě také kontroluje část území někoho jiného, ale mnohem více nekontroluje své vlastní. Izrael neztratil a neztratí svou půdu v důsledku této dohody, s výjimkou kontroly nad územím někoho jiného. Což samozřejmě může vyústit v údery z této země na izraelská města a kibucy. Nemusí se to ale otočit. V každém případě, zastavte naši válku hned, zůstaneme bez našich regionů. Což je ještě třeba nějak vrátit, protože žádný prezident ani premiér Ukrajiny nebude souhlasit s oficiálním zřeknutím se dokonce ani Krymu – takový krok bude začátkem konce jeho politické kariéry. (A se vší pravděpodobností začátek nového Majdanu.)
Takže, jakkoli bychom chtěli, izraelský příklad je v naší historii zcela irelevantní. Naši válku nelze takto zastavit. Na to prostě neexistují žádné mechanismy. Mám podezření, že ani Bidenův přímý telefonát Putinovi s jadernou hrozbou nebude fungovat. Mimochodem, takto byla vyřešena kubánská raketová krize. John F. Kennedy však v té době Sovětský svaz jadernými zbraněmi přímo neohrožoval, ale všichni chápali, co se děje. Kromě toho v té době stál v čele země s centrem v Moskvě ideologický komunista, člověk, který na vlastní oči viděl, co je válka, a ne šílený diktátor, který byl připraven zničit i svou vlastní zemi, aby vymazal povrch země a pak se zmocnil těchto trosek jiného osídlení na Donbasu.
Faktor šíleného diktátora hraje důležitou roli v dalším případě, který někteří protiputinovští Rusové nyní začali propagovat jako pravděpodobnou budoucnost – v případě korejské války v letech 1950-1953. Faktem je, že bez ohledu na to, jak moc chtěl někdo tahat konec této války za uši, zastavilo se to – ano, samozřejmě, a kvůli přání sovětské strany – až když ten samý šílený paranoidní diktátor, který nyní vládne této zemi, zemřel v Kremlu. Teprve po Stalinově smrti předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, hlavní kolegiální autorita v komunistické straně (a tedy v celém Sovětském svazu), hlasovalo pro ukončení války.
Pravděpodobně pokud Putin nyní zemře, současné „předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu“, tato ruská Rada bezpečnosti, bude také hlasovat o ukončení války v Ukrajině. Možná i za cenu vzájemných územních ústupků – řekněme Kurské oblasti výměnou za část Záporoží (od ZNPP) a Chersonské oblasti, bez pobřeží, protože Rusko, dokonce i po Putinovi, si bude chtít ponechat pozemní koridor na Krym. Možná. Je tu však důležitý faktor – smrt vůdce. Jen to otevírá cestu k příměří. Mimochodem, paradoxně přesně to se stalo v jižním Libanonu – i když vůdce, nebo spíše vůdci Hizballáhu tam nezemřeli, ale byli zabiti izraelskou armádou.
Nedělejte žádné paralely. Nečekejte, že se v naší historii budou opakovat kroky někoho jiného. Možná to není úplně unikátní, ale rozhodně to nepřipomíná válku mezi Izraelem a Hizballáhem a výrazně se to liší od korejské verze. Protože i přes formální „nezávislost“ „DLR“ a „LLR“ nebyly stále ničím jiným než loutkami v rukou Kremlu – zatímco dynastie Kimů si udržuje kontrolu nad KLDR zcela nezávisle. Ne bez pomoci Číny a také Ruska, ale nezávisle.
Všechno výše uvedené neznamená, že v naší válce nemůže být alespoň příměří. Za prvé, diktátor opravdu není věčný – a nikdo v Kremlu jeho mrtvolu nepohřbí a nezakryje ji dvojníkem, jak říkají někteří rádoby odborníci. Nanejvýš do chvíle, kdy dojde k rozdělení moci. To byl mimochodem případ Stalina – zasedání předsednictva, na kterém byl Georgij Malenkov jmenován předsedou vlády (a další posty byly rozděleny těm, které se postarší vůdce již připravoval potlačit), proběhlo formálně ještě za jeho života, ale ve skutečnosti již v situaci, kdy nemohl nijak ovlivnit dění ve vládě a v zemi.
Za druhé, ano, Putina nelze zastavit telefonátem. Ale možná i jiné věci. Řekněme, směnný kurz rublu. Nebo cena barelu ropy. Na prvním z nich vidíme, co se děje v posledních dnech a jak zoufale se lídři finančního sektoru snaží ani nevrátit kurz na přijatelnou úroveň, ale alespoň zpomalit jeho pokles. Vidíme, že šéfce Centrální banky Nabiullině nezbyly prakticky žádné páky, kterými by mohla zachránit národní měnu a ekonomiku. Kromě toho se proti němu postavily takové těžké váhy, jako je šéf společnosti Rostec Sergej Čemezov (stejně jako Putin, z generace 70+), které navrhují, aby se situace velmi zjednodušila, přeměnit Rusko 20. let na Rusko 90. let, kde malá finanční a průmyslová skupina vydělávala seriózní kapitál a všichni ostatní, absolutní, naprostá většina Rusů se ocitla na pokraji chudoby nebo za ní. A v 90. letech Rusko nebylo připraveno na totální války – s výjimkou svého vlastního území, a dokonce i tehdy první čečenský Kreml prohrál podepsáním Chasavjurtské dohody, na jejímž pozadí ta současná izraelská vypadá jen jako superúspěch Netanjahuova kabinetu.
Putin není věčný. A Rusko, to, které jsme viděli 24. února 202, také není věčné. Jen se neoddávejte zbytečným iluzím. Navíc, jak vidíme, samotní Izraelci nejsou se svou dohodou příliš spokojeni. Po Trumpově inauguraci však pravděpodobně zahájí nové, mnohem pozitivnější období – alespoň v kontextu spolupráce se Spojenými státy – v kontextu spolupráce. I když, kdo řekl, že to nebudeme mít? Jen nevíme, jaký postoj bude mít nový Bílý dům, nový Kongres (kde je většina v rukou nejen trumpistů, ale i skutečných republikánů Reaganova stylu) k Rusku po 20. lednu. Budeme čekat. A bojovat. To je to jediné, co nám zbývá.
