Na začátku roku 2024 mě oslovili polští novináři s prosbou předpovědět budoucí ukrajinsko-ruská jednání o míru, příměří nebo alespoň příměří. Okamžitě jsem jim řekl, že nejsem Vanga, dokonce ani Nostradamus, ale nemohl jsem odolat „zmizení“ – koneckonců, ptali se mě mí spojenci. Svou prognózu jsem tedy formuloval asi takto: „Soutěž o iniciativu ve válce potrvá přibližně do konce tohoto roku. Do té doby byste neměli doufat v žádná seriózní jednání. Tedy, pokud se na jedné nebo druhé straně neobjeví nějaká neočekávaná ‚černá labuť‘.“
Je Trump „černá labuť“?
„Černá labuť“, jak již můžeme říci téměř s jistotou, nedorazila. Do konce roku zbývá ještě něco málo přes měsíc, ale moje intuice mi říká, že během této doby se nic dramaticky nezmění, nedojde k žádnému převratnému rozhodnutí. Vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách ve Spojených státech nepovažuji za „labuť“, ani černou, ani bílou. Jeho inaugurace se navíc uskuteční až na konci ledna příštího roku. A do té doby nebude mít významný dopad na mírový proces. Jeho slib zastavit válku „do 24 hodin“, a dokonce ještě před nástupem do úřadu, měl být od samého začátku ceněn jako pouhá volební kachna (nikoli labuť).
Změní se něco s Trumpovým přesunem do Bílého domu? Zde jsou možnosti již možné. Od nejhoršího, které předpokládá, že ruský diktátor Vladimir Putin bude schopen propašovat myšlenku „druhé Jalty“ do Trumpova „přítele“, ho bude nazývat „druhým Rooseveltem“. To znamená, že scénář zahrnuje návrat do nechvalně známých „zón vlivu“, ve kterých má každý „světový vládce“ právo dělat, co chce. A ještě jsme nezapomněli, jak během jejich setkání v Helsinkách v roce 2018 Trump náhle vyhrkl, že svému ruskému protějšku důvěřuje více než svým vlastním zpravodajským službám.
Nicméně může nastat nejlepší scénář, ve kterém Trump začne interpretovat svůj slogan (nebo ve skutečnosti slogan Ronalda Reagana) – „Make America Great Again“ (Učiňme Ameriku opět velkou) zejména jako návrat k roli hlavního „světového četníka“, který na jejich místo dosadí arogantní a potrestá narušitele globálního míru. Tak proč by nová americká administrativa nebyla schopna poskytnout Ukrajině všechny zbraně, které potřebuje k zasazení tak ničivého úderu Rusku, že by se z toho dlouho nedokázalo vzpamatovat? Poté už Trump nemohl dělat nic jiného, protože by mu byla zaručena věčná sláva vítěze nad „říší zla“.
Proč si myslím, že první, nejhorší scénář je nepravděpodobný? Protože když ne Trump sám, tak alespoň moudré hlavy v jeho administrativě si jasně uvědomují, že je prostě nepřijatelné dávat Putinovi Ukrajinu, která je jednou z nejspolehlivějších a, jak dokazují desetileté nepřátelské akce, a zejména téměř tři roky po totální invazi, jedním z nejefektivnějších vojenských spojenců. Ani čistě z hlediska reputace a politických ambicí, ani z hlediska praktických výhod. No, protože proč? Pokud se naskytne příležitost s malou krví (ve srovnání s afghánskými, iráckými a syrskými kampaněmi) udržet si svůj vliv ve strategicky důležitém regionu, eliminovat nebezpečí pro spojence a eliminovat hlavní hrozbu pro globální bezpečnostní architekturu.
Proč si myslím, že je tento nejlepší scénář nepravděpodobný? Protože je příliš laskavý. Jak říkají skeptici, ne s naším štěstím. Navíc se to v Trumpově týmu nějak stalo, shromáždilo se příliš mnoho našich nepřátel. Někteří z nich jsou trnem v oku za pomoc Ukrajině, jiní se strašně bojí vypuknutí třetí světové války, která podle jejich názoru určitě začne, pokud bude Rusko příliš podrážděné, a další prostě chtějí vyškrtnout vše, co jejich předchůdci udělali, a to i v oblasti ukrajinské politiky.
Proto, jak řekl jeden nesystémový ukrajinský politik, budeme muset konvergovat někam uprostřed. S největší pravděpodobností půjde o zmrazení konfliktu podél linie dotyku. Pokud se ozbrojeným silám Ukrajiny podaří do té doby udržet kurské předmostí, pak by mohlo být možné provést ekvivalentní výměnu území. Ukrajina by mohla vyjednávat o Kurské oblasti, s největší pravděpodobností o Kinburnské kose, která je součástí Mykolajivské oblasti, a také získat zpět dočasně okupovaná území Charkovské oblasti.
Budeme se tedy muset smířit s tím, že ukrajinská území budou pod ruskou okupací na dobu neurčitou. A co víc, je v praktické anexi. Moskva je bude považovat za své pozemky zapsané v ústavě, a proto bude provádět odpovídající politiku v oblasti kultury a vzdělání, jakož i na svých ostatních územích. Je to smutné, je to hořké, je to dokonce duchovně nesnesitelné, ale to je to, co kremelští politici rádi říkají, „realita na zemi“. Naše vojenské a politické vedení připustilo, že v současné době neexistují ani síly, ani prostředky k deokupaci těchto území.
Jak dlouho bude mít Rusko dost?
Dá-li Bůh, alespoň udržet ta území, která jsou stále pod kontrolou Kyjeva, a to je již ten nejtěžší úkol. Koneckonců, ruské jednotky stále postupují a zvyšují tempo postupu. Jak dlouho budou trvat? Otázky, jak se říká, s hvězdičkou. V současné době je v ruské armádě dostatek rekrutů, i když je nutné neustále zvyšovat jejich jednorázové výplaty a měsíční platy na pro průměrného Rusa do nebetyčných výšin.
Vydrží ruská ekonomika rostoucí finanční zátěž války? To je také poměrně obtížná otázka. V poslední době relativně nezávislí experti publikovali články, které tvrdí, že Rusko je stále finančně schopno vydržet roky a vést válku. Tvrdí, že západní sankce způsobily Rusku malou nebo žádnou významnou škodu, že se Rusko dokázalo přizpůsobit a dokonce použít represivní opatření ve svůj prospěch.
Jiní ekonomičtí experti tvrdí, že Rusko dlouho nevydrží, že pozitivní ekonomické statistiky jsou bluf a výplach očí. Ve skutečnosti je však ruská ekonomika přehřátá, země je již na pokraji socioekonomické katastrofy. Svědčí o tom vysoká reálná inflace, rekordní diskontní sazba centrální banky, oslabení rublu, osekání sociálních programů atd.
Který z nich je správný – zjistíme později. Samozřejmě bych chtěl, aby to druhé mělo pravdu…
Kde je mírotvorce Arakhamia?
Asi před rokem vyšel televizní seriál rozhovor šéfa provládní frakce „Sluha lidu“ v Nejvyšší radě Davyda Arakhamii, kterou předal televizní moderátorce Natalii Moseychuk. A v tomto případě fráze „zveřejněno“ není jen mediálním klišé, ale konstatováním faktu. Tento rozhovor byl skutečně citován po celém světě, a zejména v Rusku. Především jeho část, která se týkala ukrajinsko-ruských jednání, která se konala v Istanbulu v březnu 2022. A tento rozhovor nebyl citován v příznivém světle pro Ukrajinu.
V tomto rozhovoru tedy Arakhamia všechny ohromila zprávou, že krvavá rusko-ukrajinská válka mohla skončit téměř dříve, než začala, v březnu 2022. Cena za mír pro Ukrajinu je podle něj prakticky nulová: slíbit, že nevstoupí do NATO. A s přijetím do Severoatlantické aliance, mírně řečeno, jsme nespěchali.
To je, pokud věříte slovům Arakhamie. A jak mu můžete nevěřit, protože vedl ukrajinskou vyjednávací delegaci jménem prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského? Pro přesnost práce doslovně citujeme to, co sám Arakhamia řekl, když odpovídal na otázku tazatele o cíli ruské delegace na jednáních:
„Cílem ruské delegace je podle mého názoru… Ve skutečnosti téměř do poslední chvíle doufali, že na nás vyvinou nátlak, abychom takovou dohodu podepsali, abychom přijali neutralitu. To pro ně byla ta největší věc. Byli připraveni ukončit válku, pokud přijmeme – jako kdysi Finsko – neutralitu a přijmeme závazek, že nevstoupíme do NATO.
„Jenom jednu věc?“
– No, ve skutečnosti to byl klíčový bod. Všechno ostatní je kosmetické, politické koření.“
Takže podle Arakhamie mohla být válka zastavena téměř na začátku a neuvěřitelně jednoduše – slíbit, že nevstoupíme do Severoatlantické aliance, do které, opakuji, nejsme nijak zvlášť zváni.
Proč tedy Ukrajina vlastně přerušila jednání za tak výhodných podmínek? Podle Arakhamie je za vše zodpovědný tehdejší britský premiér Boris Johnson.
„Když jsme se vrátili z Istanbulu, Boris Johnson přijel do Kyjeva a řekl, že s nimi nepodepíšeme vůbec nic – a pojďme prostě bojovat,“ řekl Arakhamia.
To znamená, že podle Arakhamie je ukrajinské vedení agresivní, nestará se o životy Ukrajinců, kteří již zemřeli a budou umírat na frontách a během ruského bombardování, nepotřebuje mír, pokud je možné bojovat. A co je nejdůležitější, ukrajinské vedení není nezávislé. Boris Johnson nebo jiný vůdce západní země může tak snadno přijet do Kyjeva a dávat pokyny, jak by se Ukrajina měla chovat. A nikdo mu nemůže odporovat.
Mimochodem, všiml si někdo, že se šéf provládní a největší parlamentní frakce dlouho neobjevil ve vysílání? Můžeme předpokládat, že úřad prezidenta si konečně uvědomil, že Arakhamia by měla být jednoznačně zbavena statusu autoritativního řečníka. Doufám, že byl také zbaven statusu budoucího vyjednavače. Protože tak či onak, dříve nebo později začnou jednání. Protože všechny strany si uvědomují, že válka musí konečně skončit. Chápou to dokonce i Rusové, jak ukazuje nedávná sociologie.
