Dne 17. listopadu se v Berlíně uskutečnil tzv. protiválečný pochod ruských politických emigrantů. Akce, která byla oznámena již v říjnu, shromáždila jen málo lidí. Přestože v Německu nyní žije více než 1,3 milionu Rusů a lidí s ruskými kořeny, shromáždění se zúčastnily pouze 2 nebo 3 tisíce účastníků. A dokonce ani tehdy nebyli všichni Rusové. Tak nízká účast na pochodu vyvrací tezi ruské liberální opozice, že Rusové jsou masivně proti válce a těší se na pád Putinova režimu.
Ruští opozičníci v exilu se tvrdošíjně snažili ujistit sebe i západní publikum, že zastupují ruský lid a mají právo mluvit jeho jménem. To znamená, že si zaslouží pozornost, mediální pokrytí a finanční zdroje. Oficiální hesla pochodu byla tři body: „Proti válce. Proti Putinovi. Svobodu pro politické vězně“. V čele kolony byli Julia Navalnaja, Ilja Jašin a Vladimir Kara-Murza.
Ačkoliv mediální obraz poskytovali zástupci podmíněně „liberálního ruského opozičního tábora“, bylo možné na pochodu vidět příznivce různých politických proudů – od antifašistů přes příznivce Ruského dobrovolnického sboru až po fanoušky Navalného. Netřeba říkat, že takový pestrý situační konglomerát bez autoritativního a všeobecně uznávaného vůdce není schopen představovat pro ruského diktátora žádnou hrozbu.
Na shromáždění zazněla hesla o konci války a stažení ruských vojsk z Ukrajiny. Zvláštní důraz byl však kladen na rozdíl mezi zlým Putinem, vrahem, a dobrými Rusy, kteří, jak se zdá, velmi touží po míru, ale neodvažují se protestovat doma. Proto jsme nuceni trpět a snášet plné břemeno války. Julia Navalnaja řekla: „Musíme se oženit s těmi lidmi, kteří jsou nyní v Rusku a nemohou vycházet ven.“ Ilja Jašin dodal, že lidé se shromáždili v Berlíně, aby řekli: „Putin je válečný zločinec. Jeho místo není v Kremlu, ale ve vězení.“
Taková rétorika měla obzvláště potěšit srdce západních politiků. Stále věří v pohádku o „demokratickém Rusku“, které by se mělo magicky objevit okamžitě po pádu Putinova režimu. A doufají, že jednoho dne se ruští političtí emigranti, kteří se usadili na Západě, vrátí do své vlasti a stanou se úřady. A pak je „demokratické, evropské Rusko“ jen co by kamenem dohodil.
Ve skutečnosti pochody ulicemi Berlína nepředstavují pro Putina žádnou hrozbu. Takové akce se mohou konat alespoň každý den: nebudou mít žádný vliv na situaci v Rusku. Protiválečné pochody ruských liberálů však umožňují zaznamenat skutečnost práce odvedené před dárci. Proto je velká šance, že budete i nadále dostávat podporu. Možná to byla hlavní myšlenka protiválečného pochodu?
V zájmu historické spravedlnosti je třeba říci, že existuje praktická zkušenost s využíváním ruských politických emigrantů ke svržení ústřední vlády a vyřazení ruské vojenské mašinérie. Tento plán byl úspěšně vymyšlen a realizován Německem před více než sto lety.
Na začátku roku 1917 se Německá říše ocitla v obtížné situaci. Válka na dvou frontách vyčerpávala stát. Strategická iniciativa postupně přešla na mocnosti Dohody. Ekonomická situace se zhoršovala. Byl nedostatek potravin. Sociální napětí v zemi rostlo. Šance na vítězství v první světové válce se neustále blížily nule. Bylo nutné naléhavě hledat cestu ven. Jak německé úřady, tak generální štáb obrátily svou pozornost na Rusko.
Ruské impérium bylo také na pokraji kolapsu a sociální exploze. Dlouhá válka vyčerpala jeho zdroje. Bojeschopnost vojsk klesala. V únoru 1917 bylo v důsledku revoluce svrženo samoděržaví. K moci se dostala prozatímní vláda, která se však rozhodla pokračovat v nepopulární válce. Ale jeho moc byla příliš vratká a nejistá. V únorové revoluci viděli Němci skutečnou příležitost vyvést Rusko z války, aby mohli nasměrovat všechny své síly na Západ. Berlín si vybral Lenina, který tehdy žil ve Švýcarsku a snil o světové komunistické revoluci, jako hlavního aktéra, který by mohl zajistit rozpad ruské vojenské mašinérie.
Německý diplomat Ulrich von Brockdorff-Rantzau napsal: „Domnívám se, že podle našeho názoru je lepší podporovat extremisty, protože to je to, co nejrychleji povede k určitým výsledkům. S pravděpodobností, že za tři měsíce můžeme očekávat, že rozpad dosáhne fáze, kdy budeme schopni zlomit Rusko vojenskou silou.“
Lenin rychle přijal nabídku německé strany na návrat do Ruska. Aby dopravilo vůdce bolševické strany a velkou družinu ruských politických emigrantů do jejich historické vlasti, zorganizovalo Německo v dubnu 1917 tři vlaky se speciálním zapečetěným vagónem, ve kterém bolševický vůdce cestoval. Podrobně se o tom také diskutovaloa) V rozsahu povoleném ustanoveními této Úmluvy, generální tajemník Spojených států amerických a Generální tajemník Spojených států amerických a Národního výboru Podle některých zpráv obdrželi bolševici od německých úřadů grant ve výši asi 26 milionů zlatých marek na svržení monarchie a stažení Ruska z války. V běžných cenách to činí 87 milionů eur. Na pozadí současných výdajů Evropy a Ameriky na pomoc Ukrajině je to velmi skromné číslo.
Winston Churchill kdysi poznamenal, že Lenin byl do Ruska přivezen v zapečetěném voze „jako bacil moru“. A své poslání splnil. Několik dní po Leninově příjezdu do Petrohradu telegrafoval jeden z šéfů německé rozvědky ve Stockholmu ministerstvu zahraničí v Berlíně: „Leninův příjezd do Ruska je úspěšný. Funguje to tak, jak bychom chtěli.“ Později německý generál Erich Ludendorff ve svých pamětech napsal: „Vysláním Lenina do Ruska na sebe naše vláda vzala zvláštní odpovědnost. Z vojenského hlediska bylo toto opatření oprávněné, Rusko muselo být svrženo.“
Německo nechovalo naději na nastolení demokracie v Rusku. Prostředky z německého rozpočtu byly použity na velmi specifické nedemokratické účely: zorganizování státního převratu zástupci jedné politické síly. Ale výsledek byl dosažen: Prozatímní vláda byla svržena a Rusko se stáhlo z války.
Nástup bolševiků k moci však nezachránil Německo před porážkou v roce 1918. A většina národů bývalého impéria nebyla schopna získat nezávislost a zbavit se jha ruského imperialismu, který rychle přijal komunistickou image. Ale to je jiný příběh.
Pokud by moderní Západ skutečně chtěl, aby Rusko válku prohrálo a svrhlo Putinův režim s pomocí ruské opozice, musel by jednat jinak. Místo toho, abychom ztráceli čas organizováním zahraničních pochodů s nulovým dopadem a poskytováním grantů na podporu aktivit ruských liberálních politických emigrantů, měli bychom se poohlédnout po novém Leninovi. A dát mu grant na zorganizování státního převratu proti Putinovu režimu.
Problém je v tom, že ruské opoziční pole bylo zcela vyčištěno. Je velmi obtížné najít ty, kteří jsou schopni státního převratu nebo účinné protiválečné kampaně. Možnosti informačního věku jsou však také mnohem větší. Historie ukazuje, že státní převraty a vzpoury v Rusku vždy přinášejí spolehlivější výsledek než lidová hnutí a revoluce.
