Výsledky parlamentních voleb v Gruzii nás nemohly nechat lhostejnými. Sakartvelo jsme milovali už dlouho, milovali jsme bujnou přírodu země, její nádherné architektonické památky, pohostinné lidi, jejich zápalné písně a tance, gruzínskou kuchyni. Nezapomněli jsme, jak v roce 1989 byli Gruzínci mezi prvními, kdo schytali bolestivý úder od trýznivého SSSR v podobě ženijních lopat okupačních vojáků. Pamatujeme si, jak bránili svou suverenitu v abcházské válce, která byla ve skutečnosti rusko-gruzínskou hybridní válkou. Nezapomněli jsme ani na přímou ruskou okupaci Gruzie v srpnu 2008.
Proto nikdo nepochybuje o tom, že Gruzie je pro nás bratrskou zemí, duchem a zkušenostmi při obraně nezávislosti. Alespoň to nebylo tak dávno. Nakonec má šanci se jím znovu stát. Výsledky nedávných voleb však ukazují, že to není perspektiva pro nadcházející roky.
V ukrajinském sektoru sociálních médií probíhaly v posledních dnech vášnivé diskuse na gruzínské téma. Zejména kolem otázky popularity provládní a k Rusku loajální strany „Gruzínský sen“. Co bylo klíčem k jejímu vítězství ve volbách – v masovém falšování nebo ve volební prospěch obyvatelstva?
V každém případě je tato politická síla vůdcem. I když si vezmeme jako výchozí bod exit polly prováděné nezávislými sociologickými centry (kde Gruzínský sen prohrává se stranami sjednocené opozice), rozdíl mezi Gruzínským snem a další stranou na kandidátce dosahuje více než tří desítek procent.
V jedné z facebookových diskusí, které jsem se také účastnil, jeden známý ukrajinský politický pozorovatel kritizoval gruzínskou společnost za takový volební infantilismus a ujistil, že něco takového je na moderní Ukrajině nemožné. Že strana, která bude loajální k Rusku, ať už otevřeně nebo latentně, nebude mít žádné vyhlídky. Dovolil jsem si protestovat a připomněl jsem trnitou třicetiletou ukrajinskou volební cestu. Například tři roky po získání nezávislosti, kdy se zdálo, že komunistická strana měla sestoupit daleko na okraj politického života, nebo se dokonce sama eliminovat, se stala nejmocnější politickou silou v Nejvyšší radě. Připomněl, jak se po oranžové revoluci, kdy se zdálo, že síly proruské pomsty ztratily podporu veřejnosti a administrativní zdroje, se proruská Strana regionů stala lídrem sympatií voličů, bývalý zločinec Viktor Janukovyč se vrátil do premiérského křesla a o tři roky později vyhrál prezidentské volby a stal se kvazidiktátorem Ukrajiny. Připomněl, jak pět let po anexi Krymu a invazi na Donbas proruská strana OPFL téměř otevřeně získává druhé místo v parlamentních volbách. A to bez hlasů nejvíce proruské části obyvatelstva, které zůstalo na dočasně okupovaných územích Krymu, „DLR“ a „LLR“, a proto se voleb nezúčastnilo.
Ke všem výše zmíněným argumentům mi moji oponenti na Facebooku dali konkrétní protiargument: „v Ukrajině to bylo všechno předtím, v Gruzii to bylo potom.“ To znamená, že v Ukrajině to bylo před totální invazí do Ruska a nyní, po invazivní injekci, je pravděpodobnost návratu proruských stran k popularitě nulová. Ale v Gruzii se takové volební sračky dějí po přímé ruské invazi. Jak se Gruzínci nestydí teď, ay-yai-yay.
Jaká byla moje odpověď? Upřímně jsem přiznal, že jsem se dokonce bál pomyslet na to, co se bude v Ukrajině dít „potom“. To je to, čím se stane náš společenský, politický, ekonomický a kulturní život. K jakým volebním výsledkům nás dovede. Rád bych se ve svých předpovědích mýlil, ale z nějakého důvodu se mi zdá, že není mnoho šancí na optimismus. Že naše situace, nálada ukrajinského obyvatelstva se může ukázat jako ještě horší, než je nyní v Gruzii.
Jaké mám důvody k pesimismu? Podívejme se na výsledky průzkumu veřejného mínění na téma evropské integrace, který nedávno provedla sociologická skupina „Rating“. Na první pohled se zdá, že je vše v pořádku: 91 % respondentů podporuje vstup do Evropské unie (v prosinci 2022 jich bylo 79,4 %, v lednu 2024 – 84,3 %). Evropské nadšení však již není, co bývalo. 43 % respondentů tak souhlasí s tezí, že „Ukrajina musí definitivně vstoupit do EU“. Až 48 % se přitom domnívá, že Ukrajina možná nevstoupí do Evropské unie, ale pouze posílí vazby s ní. To znamená, že údajně nejsou proti přistoupení, ale v zásadě je možné se bez něj obejít. A proč tomu tak je? Je snadné uhodnout: aby se zároveň obnovil východní vektor spolupráce. A právě tato vratká, ale početná volební skupina se může stát dobrou půdou pro zasévání proruských nálad.
A tak, jak zpívá Slavko Vakarčuk, „až přijde den, válka skončí…“. A je nepravděpodobné, že to pro nás skončí dobře. A to je jasné každému, kdo sleduje současný vývojM událostí na frontě a na mezinárodní scéně. Bohužel to neskončí dlouho očekávaným vítězstvím s potrestáním agresora, obnovením spravedlnosti, navrácením ztracených území pod kontrolu a přijetím reparací. Bohužel je to samotná oběť, kdo může být potrestán, nikoli útočník.
A v takové situaci, která zdaleka není pro Ukrajinu nejpříznivější, konečně začne dlouho očekávaný volební proces. Je to děsivé, když si představíte, kolem jakých hesel se budou v Ukrajině formovat nové politické síly, až vstoupí do volebního klání. Téměř nepochybuji o tom, že vzniknou nové strany, protože všechny ty současné se zdiskreditovaly, takže jen političtí sebevrazi se odváží jít k volbám pod starými značkami. A pokud se nevytvoří nový politický projekt, pak bude alespoň nutné jej přemalovat, aby nevyletěl z parlamentního bazénu.
Část stranicko-politického spektra bude zcela jistě proprezidentská. Bude se omlouvat za slavné úspěchy Volodymyra Zelenského, který „neutekl“, kterému se podařilo zmobilizovat ukrajinský lid k obraně proti mnohem silnějšímu agresorovi, který dokázal sjednotit celý civilizovaný svět a přesvědčit ho, že jedinou šancí je pro něj rozhodná a velkorysá pomoc Ukrajině.
Druhou částí budou nekompromisní kritici Zelenského a současné vlády obecně. Na prezidenta se bude vzpomínat pro jeho osudový „grilovací“ projev, neochotu aktivně se připravovat na nadcházející invazi, a to i přes neustálá varování spojenců, zhroucení obranného řádu, zmrazení obranných projektů ve prospěch „Velké výstavby“ atd.
A ve stínu této nemilosrdné konfrontace bude tiše, ale jistě vytvořena podmíněná „strana míru“. Její hlavní teze zní: „Této válce se dalo zabránit.“ Bylo prostě nutné nedráždit Rusko, udělat všechny možné ústupky, nevměšovat se do Evropské unie a zejména do NATO. Bude to výzva k zapomenutí starých křivd, k navázání dobrých vztahů s Ruskem pro obnovu a prosperitu mírové Ukrajiny. To znamená, že by byl položen pevný základ pro vytvoření jakéhosi „ukrajinského snu“.
Říkáte: „Nemožné“? Dnes se to skutečně zdá nepravděpodobné. Předpokládám, že Gruzíncům v září 2008 připadal vznik takové proruské strany, jako je Gruzínský sen, také absurdní. Ale uplynuly čtyři roky a dostala se k moci jako nůž na máslo a drží si ji již 12 let a každý rok posiluje svou pozici.
