V historii jsou dny, o kterých se mluví: rozdělily život na „před“ a „potom“. Pro Spojené státy americké je to 11. září 2001. Pro Ukrajinu, samozřejmě, 24. února 2022. Pro Izrael, se všemi válkami a teroristickými útoky, které tato malá země na Blízkém východě zažila za méně než osm desetiletí své existence, je 7. říjen 2023.
Pro mnoho lidí v Izraeli i jinde byl život skutečně rozdělen na před a po útoku Hamásu. V příběhu od 7. října je však ještě jeden aspekt, který je třeba si nejen připomínat, ale neustále si ho připomínat. V ten den byl svět, náš moderní západní svět, rozdělen.
Pro Ukrajince to není snadné pochopit, protože v našem případě v případě invaze dalšího asijského agresora, Ruské federace, západní svět rychle dospěl k určitému konsensu. Nejen sami si samozřejmě pamatujte slova ukrajinského diplomata Andrije Melnyka, jak se část německé politické elity v prvních hodinách totální rusko-ukrajinské války již připravovala na uznání nové „vlády“ Ukrajiny, kontrolované Moskvou. Ale odvaha obranných sil Ukrajiny a zpravodajství tehdejšího velení ozbrojených sil Ukrajiny tuto volbu odstranily z agendy.
Civilizovaný svět se pak postavil na stranu Ukrajiny. Dokonce i otevřeně proruské politické síly byly nuceny to vzít v úvahu. Vzpomeňme si na výroky faktické vůdkyně krajně pravicového Národního sdružení Marine Le Penové před volbami ve Francii v roce 2024. Vyjádřila svou podporu Ukrajině, protože se obávala, že vyprovokuje obvinění ze strany svých oponentů, že zaujímají postoj, který by jen poškodil šance její strany v den voleb. Pokud existují nějaké protiukrajinské triky prováděné parlamentními silami v Evropě, jsou to pouze demarše podobné těm, které používají němečtí pravicoví (Alternativa pro Německo) nebo levicoví (Aliance Sarah Wagenknechtové), kteří nehlasují pro proukrajinské rezoluce. Není výhodné otevřeně oponovat Ukrajině. Je to dražší pro vás.
S Izraelem je situace jiná. Západní, zejména evropské společnosti mají dlouhou, dalo by se říci stabilní tradici levicových, protiizraelských akcí. Navíc, jakkoli je to pro Evropany nepříjemné přiznat, další tradice antisemitismu je mnohem delší, mnohem více zakořeněná v kolektivním podvědomí. Samozřejmě, že po holocaustu, po druhé světové válce a odhalení toho, co se dělo v četných ghettech a koncentračních táborech Třetí říše, se antisemitismus na určitou dobu (mimochodem z hlediska lidského života na poměrně dlouhou dobu) stal v civilizovaném světě skutečným tabu. Dějiny civilizace jsou však delší než kterýkoli život.
A už na Americké Kolumbijské univerzitě studenti nejen mluví na podporu Palestiny (ve skutečnosti nechápou, co je to Palestina, jakou roli tam hraje Hamás, což je ve skutečnosti celé Pásmo Gazy, držící podmíněně mírumilovné obyvatelstvo této části Palestinské samosprávy vlastně jako rukojmí, stejně jako jiní teroristé – Hizballáh – drží celou zemi, Libanon jako rukojmí), ale „vysoce oceňují“ další teroristický čin. což se stalo onehdy v Tel Avivu. A v německém Frankfurtu soud povolil 7. října propalestinské shromáždění – jako by nechápal, o čem tato akce, plánovaná speciálně k výročí invaze Hamásu do Izraele, bude.
Zatímco v případě Ukrajiny zůstal západní svět jako celek monolitický, válka Izraele s Hamásem jej rozdělila téměř na polovinu. A důsledky tohoto dopadu na demokratickou část planety Země budou mnohem hmatatelnější než rusko-ukrajinská válka. Připomeňme si alespoň Německo. Hlavním problémem Berlína po invazi ruských vojsk na území Ukrajiny byl praktický problém – jak a čím nahradit ruský plyn. Někteří ukrajinští analytici tehdy předpovídali téměř další triumf Putina, který opět „všechny přehrál“ požadavkem platit za plyn v rublech. Ale co vidíme nyní? Skutečnost, že Německo úspěšně nahradilo ruský plyn norským plynem a to nejen, a pokud někdo sedí na kovové plynové jehle, jsou to otevřeně proruští přisluhovači Evropské unie – Maďarsko (dokud tam hněv lidu nesvrhl „Putina na minimální mzdu“ Viktora Orbána) a Slovensko. Ukázalo se, že ekonomické potíže nejsou tak těžké, jak se všichni báli. Ale situace s problémy světonázoru je zcela odlišná.
A zde Západ projevil svou slabost naplno. Protože část civilizovaného světa nejenže nepodporovala Izrael, ve skutečnosti jediný demokratický stát na Blízkém východě, ale také zaujala otevřeně protiizraelský postoj. Připomeňme, že v květnu žalobce Mezinárodního trestního soudu v Haagu Karim Khan požádal ICC, aby vydal zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Ten samý Netanjahu, který vede zemi, která se brání proti Hamásu a Hizballáhu, před Houthii a Íránem. Najděte alespoň prvky demokracie mezi vlastními jmény zmíněnými v předchozí větě. A v situaci, kdy Izrael drží tuto skutečnostChtějí odsoudit vůdce této země? Na co? Chcete zajistit klidný a bezpečný život občanům vaší země? Představte si, že ICC stíhá vojenské a politické vedení Ukrajiny například za ofenzívu v Kursku. Nebo pro útoky dronů na území Ruské federace. Dokážete si to představit? Takže ne. Protože to nejde. Alespoň tady a teď. A Izrael, který je ve válce se svými arabskými sousedy od prvního dne svého vzniku nezávislého státu, je možný.
Pokud jde o Netanjahua, rád bych vám připomněl, že přišel do politiky z nějakého důvodu – ale poté, co jeho starší bratr Joni zemřel při osvobozování rukojmích na ugandském letišti Enteb. Pro současného premiéra Izraele není válka proti teroristům jen svatou povinností vůdce národa, ale také osobní bolestí. A chtějí ho za to odsoudit. Podivné jsou tvé činy, civilizace.
Západní svět se opakovaně vzdal svých základen v Asii. Například Jižní Vietnam je špatný, zkorumpovaný, chudý, ale stále mnohem demokratičtější než jeho severní sousedé. Všichni víme, jak to dopadlo. Nedávno, těsně před válkou, Spojené státy stáhly svou podporu sekulární vládě v Afghánistánu – nyní je na místě země Tálibán. Za několik let plánují američtí vojáci odchod z Iráku. Dokážete si představit, v co se tato země promění, kolem níž když ne íránský režim ajatolláhů, tak v „Islámský stát“, v té nejlepší a nejmírnější verzi – autoritářský vládce Turecka Erdogan, pro kterého kurdská otázka (jmenovitě v Iráku Kurdové získali širokou autonomii, v podstatě nezávislost, a v Turecku, Íránu a Sýrii, kde žijí i Kurdové – diktátoři si toho nemohli nevšimnout) jako kost přes krk.
V případě Ukrajiny demokratický Západ ukázal, že může být jednotný a dokonce silný. Izraelská válka nám však připomněla problémy, které se například v Německu již proměnily ve vítězství Alternativy pro Německo v místních volbách letos na podzim. A to je opravdu jen začátek. Pokud demokratičtí lídři nechápou, že porážka Izraele zasáhne Západ ještě tvrději než ukrajinská, pak nakonec prohrají. Oni a jejich země. A to ani nechci teoretizovat o tom, co bude dál…
