Ukrajinci, jejichž jednota na začátku války byla skutečným výkonem, se nyní pohybují opačným směrem, který je po válce plný vážných problémů.
Ukrajinská mobilizace dospěla k nové vlně skandálů – protože „eskadry TCC“ dosáhly (někteří Ukrajinci si v tu chvíli oddechli – „konečně!“) až po tak významné události, jako jsou koncerty na hlavních metropolitních scénách. Kromě toho mobilní varovné skupiny přišly na koncert Okean Elzy, kapely, mírně řečeno, vynikající v historii moderní ukrajinské kultury – po renesanci 2015-2018 na to všichni pomalu zapomínají, ale kdysi to byli OE, kteří byli téměř jedinou ukrajinsky mluvící kapelou, kterou poslouchala nejen celá Ukrajina, ale i její okolí, například Rusko.
Ale samozřejmě nebudeme mluvit o Okean Elzy, toto je jen příležitost poznamenat si jedinečnost akce – ale o samotném faktu pokračování procesu busifikace. A dokonce ani ne v pokračování, nýbrž v zesílení a rozšíření. Poté se dokonce objevily informace o návštěvě legendárního karpatského letoviska Bukovel (právě tam odpočíval prezident Zelenskij se svou družinou na začátku roku 2022, dva měsíce před válkou). Úřady se proto rozhodly zintenzivnit své úsilí ve směru busifikace a přímo uznaly, že je to jediný možný způsob, jak doplnit ozbrojené síly Ukrajiny čerstvou krví.
(Mimochodem, textový editor Slovo, ve kterém byl tento článek napsán, tvrdošíjně opravil „busifikaci“ na „rusifikaci“. Náhoda?)
Mezitím, po začátku totální invaze, bylo ve frontách u územních náborových středisek mnohem více lidí, kteří chtěli bránit svůj stát, než kolik jich bylo tehdy naverbováno (a zjevně mohli být přijati) do ozbrojených sil. Nemluvě o tom, že každý rok v období mezi druhou minskou dohodou a totální invazí změnily tisíce mužů ve vojenském věku místo registrace – a byli pečlivě posíláni k vojenským lékařským komisím. To znamená, že TK by měla uchovávat relativně čerstvé osobní údaje a stav způsobilosti k vojenské službě u velkého počtu občanů. Soudě podle toho, že busifikace pokračuje, ale nejen tento předválečný (či spíše meziválečný) proces, ale ani letošní proces aktualizace dat nepřinesl kýžený výsledek.
Nejhorší věcí v tomto příběhu však není samotný proces busifikace, ale to, jak na něj společnost reagovala. Místo toho, aby se podle klasického ukrajinského zvyku ze všeho obviňovala autority (a v této situaci by taková obvinění byla alespoň částečně na místě), domácí společnost se rozdělila – přesně nebo na něčí odporný podnět – na dvě části a začala se navzájem ohlodávat. A zde došlo k rozdělení nejen podél hranice mezi armádou a civilisty, což je prostě nejzřetelnější příklad, ale také podél státní hranice Ukrajiny. Ne, ne na východě, ne na myšlence „hranic – 1991“, zde jsou v zásadě všichni víceméně jednotní – ale na západě. Abychom pochopili toto rozdělení, na sociálních sítích se již objevila obvinění proti nuceným emigrantům, aby se nenechali fotografovat s ukrajinskou vlajkou, protože toto právo prý mají pouze ti, kteří zůstali v zemi.
A výčitek tohoto druhu – když někteří to mohou a jiní ne – je každým dnem více. Což v dlouhodobém horizontu ohrožuje Ukrajinu vážnými problémy. Protože válka dříve nebo později skončí – vítězstvím nebo porážkou, mírovou dohodou nebo prostým zastavením horké fáze, vstupem Ukrajiny do NATO nebo návratem k neutrálnímu statusu, ale skončí s další existencí Ukrajiny. Samozřejmě nevíme přesně, jaké jsou skutečné hranice (ty formální zůstanou stejné, žádná ukrajinská vláda se oficiálně nezřekne svých vlastních regionů, tím si můžete být jisti), ale myslím, že Kreml také chápe, co bude existovat.
Ale spolu s pokračováním existence Ukrajiny bude i nadále existovat její politika. A tady, pro mnohé nečekaně, se ukazuje, že neexistuje žádná ukrajinská společnost, jejíž jednota se zpívala v únoru-březnu 2022. A na místě této společnosti uvidíme celou řadu různých malých komunit – nebo dokonce kast, jako v Indii. Kasty, které za prvé budou žít podle principu „my jsme dobří a všichni ostatní jsou špatní“ (to bude znít obzvláště přesvědčivě v těch kastách, které budou po válce na vrcholu). A za druhé, tento proces povede k tomu, že již v prvních poválečných volbách – pokud se neuskuteční měsíc po skončení války, tedy v době, kdy jsou Ukrajinci stále v anestezii právě této války – dojde k fragmentaci, atomizaci společnosti a odhodlání nevytvářet novou společnou evropskou budoucnost, ale hledat budoucnost vnitřní. Určitě se najdou političtí podvodníci a populisté, kteří ve stylu Adolfa Hitlera ukážou prstem na nějakou kastu a řeknou, určitě budou říkat svátostné: „To je ten, kdo dělá všechno v naší zemi špatným!“
Jedinou otázkou je, kdo se stane „ukrajinskými Židy“. I když, alespoň prozatím, taková kasta vyvrhelů Jedná se o tzv. „osoby povinné k vojenské službě“, tedy všechny osoby povinné k vojenské službě, které nejsou v řadách ozbrojených sil Ukrajiny. I když každý střízlivě uvažující člověk, který si v posledních pěti letech uchoval zbytky kritického myšlení, nebo se alespoň zajímal o světové dějiny, si okamžitě vzpomene na případ Paraguaye, země, která se v devatenáctém století zapletla do krvavé 5,5 leté války Trojspolku. Důsledkem této války bylo, že z půl milionu předválečných obyvatel země zůstalo v Paraguayi pouze 25 tisíc mužů. Ve skutečnosti Paraguay ztratila 90 % své mužské populace. Samozřejmě, že ne všichni zemřeli se zbraněmi v rukou, ale zdá se, že to byl prezident této země – mimochodem stále národní hrdina – Francisco Solano López, kdo se nejvíce přiblížil myšlence některých ukrajinských vojáků, blogerů a vojenských blogerů: „Všichni budou bojovat.“
Od té doby zůstala Paraguay jednou z nejzaostalejších zemí Jižní Ameriky. Ale i kolosální demografickou nerovnováhu dokázali překonat jen o několik desetiletí později, tedy ani ne po jedné generaci – a to navzdory skutečnosti, že porodnost ve světě byla tehdy zjevně vyšší než je nyní v Ukrajině…
Snad se však hledání viníků neomezí pouze na „brance“ – a na konci války se dočkáme další kasty vyvrhelů, které se většina rozhodla obvinit ze všech (především) hříchů. Jaký druh země taková „společnost“ nakonec vybuduje, se můžeme jen dohadovat. I když je lepší to nedělat. Už jsme experimentovali s „novými tvářemi“, se snahou „vyjednávat uprostřed“. Důsledky pro Ukrajinu se ukázaly jako velmi nákladné. Naše budoucnost možná nebude schopna odolat dalšímu krutému experimentu. A pak prostě nebude nikdo, kdo by vstoupil do Evropské unie.
