Gruzínský sen, který je u moci již více než deset let, chce za každou cenu zůstat vládnoucí stranou. Nezastaví se před ničím. Ničí nezávislá média, nevládní organizace, které dohlížejí na dodržování právního státu, hádá se s klíčovými partnery a sponzory země: Evropskou unií a Spojenými státy, a dokonce zastírá vinu okupační mocnosti – Ruska. Zajde strana tak daleko, že zfalšuje volby 26. října?
„Jakmile získáme ústavní většinu, zakážeme [опозиційний] „Národní hnutí“ a jeho satelity nebo dědice a přivedou je před spravedlnost v plném rozsahu zákona,“ řekl Bidzina Ivanišvili, zakladatel a neformální vůdce Gruzínského snu, v sobotu 19. října v Kutaisi, týden před volbami.
Vládnoucí strana pravidelně hovoří o potřebě získat v říjnových volbách ústavní většinu. Pouze tímto způsobem bude podle jejího názoru možné nejen postavit mimo zákon strany tak či onak spojené s bývalým prezidentem Michailem Saakašvilim, ale také obnovit územní celistvost Gruzie. Politici o tom mluví a provládní televizní kanály šíří jejich slova. Podle průzkumů veřejného mínění, které Gorbi provedl na žádost provládního televizního kanálu Imedi TV, může Gruzínský sen počítat s 59,5 % hlasů. Podle průzkumu společnosti Edison Research, který si objednal opoziční televizní kanál Formula TV, však pouze 33 % respondentů hodlá hlasovat pro vládnoucí stranu.
Projev Bidziny Ivanišviliho v Kutaisi byl plný rozporů, stejně jako všechny aktivity Gruzínského snu v posledních letech. Zakladatel strany se postavil před logo strany, do kterého byl vetkán motiv hvězd EU pro volební kampaň, a ujistil, že „Gruzie byla, je a bude vlastí svobodných lidí, kde si nikdo nikdy nedovolí nastolit autoritářský režim. Lidé zde dýchají svobodně, beze strachu z politického pronásledování.“
Problém je v tom, že Gruzie, o které Ivanišvili mluví, neexistuje – a je to kvůli němu.
Miliardářův gruzínský sen
Bidzina Ivanišvili je miliardář, nejbohatší muž v zemi, své jmění zbohatl během ruské privatizace. Od té doby má stále přátele mezi ruskými oligarchy. Nevyhýbá se ani obchodování s ruskými společnostmi a nákupu nemovitostí v Moskvě. Nerad prozrazuje své bohatství a stejně jako mnoho dalších ho skrývá v daňových rájích.
Roky odmítal spekulace, že chce vstoupit do politiky. Až do roku 2012, kdy založil Gruzínský sen a nabídl Gruzíncům zemi bez prezidenta Michaila Saakašviliho. Ani jeho vazby na Rusko, ani touha zbohatnout nebránily jeho politické kariéře. Naopak, jeho bohatství bylo měřítkem podnikání. Bidzina Ivanišvili měl řídit Gruzii jako svůj vlastní podnik, což znamená v podstatě zvyšovat její bohatství a zajišťovat blahobyt Gruzínců – to vše bez výjimky. Kdo, když ne nejbohatší člověk, filantrop, filantrop, sponzor vědy a kultury, nejlépe povede zemi k prosperitě, uvádí volební program. V parlamentních volbách v roce 2012 zvítězila strana Gruzínský sen s podporou 55 % voličů. Sjednocené národní hnutí prezidenta Saakašviliho získalo 40 % hlasů. Jednalo se o první a zatím poslední demokratické uchopení moci v dějinách Gruzie.
Ivanišvili hrál aktivní politiku jako premiér pouhý rok. V roce 2013, kdy Saakašviliho druhé funkční období skončilo a prezidentský úřad se ujal i Gruzínský sen, se miliardář stáhl do ústraní. Vládu předal lidem, kteří mu byli věrní. Zůstal však hlavním rozhodovatelem a každý rok se stále více zmocňoval kontroly nad státem, obsazoval Nejvyšší státní zastupitelství, zvláštní služby, Ústřední volební komisi, komise kontrolující média, Národní banku Gruzie, stejně jako zvyšoval svou kontrolu nad společností a rozšiřoval zaměstnanost ve veřejném sektoru na rekordní úroveň (36 % gruzínské pracovní síly je podporováno státem).
To uniklo široké pozornosti mezinárodního společenství, protože ve stejné době byl Gruzínský sen formálně integrován do Evropské unie. V roce 2014 podepsala Gruzie dohodu o přidružení s EU (vstoupila v platnost v roce 2016). O tři roky později byl pro gruzínské občany zaveden bezvízový styk s EU. V témže roce byla do ústavy zakotvena integrace s EU a NATO jako cíl státních institucí.
Postupem času se však demokratická cesta rozvoje navržená Západem začala stávat pro gruzínský sen stále více nepohodlnou. Ivanišvili nikdy nebyl politikem a neměl v úmyslu se jím stát; Nechtěl vstupovat do dialogu se společností, vysvětlovat své činy nebo ospravedlňovat své činy.a) V rozsahu povoleném ustanoveními této Úmluvy může být Totéž očekával od svých premiérů. Ti, kteří měli jiný názor, byli nakonec nuceni odejít. V posledních letech se v zemi dostali k moci pouze lidé loajální Ivanišvilimu, jako je Irakli Garibašvili, jehož celá obchodní a politická kariéra je spojena s Ivanišvilim, nebo současný premiér Irakli Kobačidze, bývalý výkonný tajemník Gruzínského snu.
Mlčení kritiků začalo mediální nenávistnou kampaní proti organizacím, které působí v oblasti právního státu a upozorňují na případy korupce, ekologickým aktivistům, kteří upozorňují na porušování vlastnických práv, aktivistům LGBTQ+ komunity, kteří upozorňují na brutalitu policistů. Provládní média zveřejnila jejich soukromá data, fotografie rodinných příslušníků, adresy domů a označila je za nepřátele lidu.
Kritika nepolevovala, a tak Georgian Dream utáhl šrouby. Po masových protestech a varováních ze strany EU a Spojených států byl v červnu 2024 přijat zákon o transparentnosti zahraničního vlivu, běžně označovaný jako „ruský zákon“. Stejně jako Putinův zákon stigmatizuje všechny organizace, které mají alespoň 20% zahraničního financování, a označuje je za subjekty zahraničního vlivu. V říjnu ve snaze zalíbit se vlivné gruzínské církvi a stále ještě převážně konzervativní společnosti schválil Gruzínský sen zákon o ochraně rodinných hodnot, který přímo cílí na LGBTQ+ komunitu. Podle nového zákona by tato komunita měla zcela zmizet z veřejného prostoru. Nemůžete o tom mluvit, psát, zpívat ani učit.
Týden před volbami si lze jen těžko představit zemi, o které mluvil Bidzina Ivanišvili, kde se nikdo nebojí vyjádřit svůj názor. Pro mnohé kopírování ruských rozhodnutí ztotožňuje Gruzínský sen s Vladimirem Putinem a vyvolalo ostrou reakci západních spojenců. Evropská unie, která od roku 2014 nalila do Gruzie více než miliardu eur, důsledně blokuje další financování a pozastavuje všechna setkání na vysoké úrovni s gruzínskými vládními představiteli. Spojené státy šly ještě dále a kromě zmrazení finanční podpory (téměř 149 milionů dolarů jen v roce 2023) uvalily sankce na osoby „odpovědné za podkopávání demokracie v Gruzii nebo spolupodílející se na podkopávání demokracie v Gruzii“.
„Podle mého názoru je to, co Gruzínský sen dělá, zcela zaměřeno na udržení se u moci. S takovým cílem se automaticky stává partnerem Ruska, protože udržet se u moci za každou cenu znamená autoritářské tendence. Nemůžete si dovolit svobodné a spravedlivé volby, pokud se chcete udržet u moci navždy,“ vysvětluje Levan Kačišvili, výzkumník gruzínské politické scény na Švýcarském federálním technologickém institutu v Curychu, a dodává: „Když se chcete udržet u moci, dáváte v sázku vztahy se západními partnery, kteří netolerují autoritářské tendence. Neustále vás kritizují. Mám na mysli například zablokování procesu integrace do EU. Co pro to musíte udělat? Jak se ospravedlnit před společností? Můžete tento Západ obvinit z nedůslednosti, z dvojího metru nebo z toho, že je manipulován Spojeným národním hnutím – a to je přesně to, co Gruzínský sen dělá. Vychází tedy z touhy zůstat u moci. A z definice to velmi dobře zapadá do ruských zájmů, protože oba režimy chtějí totéž, každý ve svém vlastním kontextu. Autoritářské režimy se stávají přirozenými partnery, spolupracují na tom, aby kolem sebe měly další autoritářské země.“
Sbližování s Ruskem však neznamená jen kopírovat Putinova rozhodnutí. Gruzínský sen stále více zastírá vinu Ruska. Dříve tak činil především v souvislosti s Ukrajinou, ale nyní i v případě samotné Gruzie. Od začátku ruské agrese v roce 2022 se Tbilisi jednoznačně nepostavilo na stranu Kyjeva a neoznačilo Rusko v tomto sporu za agresora. Na zářijovém summitu budoucnosti OSN premiér Irakli Kobachidze řekl, že Gruzie se navzdory okupaci výborně rozvíjí. Nikdy se však nezmínil o Rusku. Když jsem se na to ptal, předseda parlamentního výboru pro zahraniční věci Nikoloz Samcharadze mi vysvětlil, že koneckonců každý ví, kdo Gruzii okupoval, a není třeba to zdůrazňovat.
Rusko využívá příležitosti k pravidelným komentářům k situaci v Gruzii a vyjadřuje obdiv nebo připravenost podpořit úřady v Tbilisi, pokud „nepřátelské síly chtějí zasahovat do volebního procesu v Gruzii“. Vladimir Putin nedávno liberalizoval bezvízový styk pro Gruzínce. V květnu loňského roku ruský prezident zrušil zákaz letů do Gruzie a také zavedl možnost vstupu až na 90 dní bez víza. Jeho poslední dekret ruší tento limit a potřebu pracovních víz pro Gruzínce. „Vztahy mezi státy jsou jedna věc. Humanitární vztahy jsou odlišné, když mluvíme o dialogu mezi lidmi ze dvou zemí. DoYing se nikdy nezastavil. Máme velkou gruzínskou diasporu, naši turisté cestují do Gruzie,“ vysvětlil mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.
A to vše by se dalo nazvat jedině ruskou provokací, vždyť je to ruská provokace. Problém je však v tom, že kremelský narativ se velmi podobá tomu, co říká Gruzínský sen: že nedefinovaná „globální válečná strana“ (údajně o Západu, ale není zcela jasné, kdo přesně je) chce ovlivnit volby, že chce Gruzii zatáhnout do války. Proto musí být oponenti umlčeni.
Gruzínský sen právě oznámil zahájení dalšího procesu impeachmentu proti prezidentce Salome Zurabišviliové. Gruzínskému snu se opět nelíbily zahraniční návštěvy hlavy státu (zejména v Polsku), během nichž otevřeně kritizoval vládu a připomínal prozápadní aspirace gruzínské společnosti. Koneckonců, podle průzkumů veřejného mínění je asi 90% Gruzínců pro integraci do EU.
Volby všeho
I dnes je těžké představit si nadcházející parlamentní volby v Gruzii jinak než jako boj o všechno. Gruzínský sen tvrdí, že 26. října si Gruzínci vyberou mezi mírem a válkou. Vítězství gruzínského snu je ve svém vlastním výkladu mírem, vítězstvím opozice – válkou. Hlavní narativ vládnoucí strany je podpořen vizuální kampaní. V ulicích Georgie se objevily billboardy. Na jedné straně je obraz vybombardované Ukrajiny, na druhé straně jsou restaurované gruzínské památky.
„Je to příběh o válce v roce 2008 a obvinění tehdejšího prezidenta Saakašviliho, že válku s Ruskem prohrál,“ vysvětluje Levan Kačišvili. „Toto je zpráva zaměřená na ty, kteří obvykle podporují gruzínský sen. Volební kampaň vládnoucí strany byla navržena tak, aby posílila jádro voličů. Je to strana, která se dostala k moci jako opozice vůči Saakašvilimu, jeho – podle Gruzínského snu – „krvavé a kruté vládě“. Gruzínský sen trvá na tom, že je jedinou vládnoucí stranou, která nezatáhla Gruzii do žádné války. To je v ostrém kontrastu s opozičním Sjednoceným národním hnutím. Protože to byla právě tato strana, která byla u moci v srpnu 2008, kdy Gruzie ztratila kontrolu nad Abcházií a Jižní Osetií. Problém je v tom, že pokud se budeme řídit logikou, že ani Ukrajina, ani Gruzie neměly na výběr, pak nemůžeme vinit Sjednocené národní hnutí. Gruzínský sen takové uvažování odmítá. Snaží se přesvědčit lidi, že válce v roce 2008 se dalo předejít, že kdyby byli u moci, nestalo by se to. Pokud o tom přesvědčíte své voliče, pak dojde k efektu sněhové koule a takový jednoduchý motiv se stane základem volební kampaně.“
Pro opozici je to také hra se vším všudy, volba mezi prozápadní demokracií a zemí řízenou po vzoru Putinova Ruska. Volby 26. října se budou poprvé konat v poměrném systému s 5% volebním prahem. Tento institucionální rámec vedl opoziční strany ke spolupráci, vytváření bloků a přijetí společné deklarace. Základem tohoto přidružení by měla být Gruzínská charta, podepsaná z iniciativy prezidentky Salome Zurabišviliové. V případě vítězství předpokládá vytvoření společné opoziční vlády a provedení nezbytných reforem do jednoho roku, včetně zrušení „ruského zákona“, který má Gruzii vrátit na cestu demokratizace a integrace do EU.
Podle průzkumů veřejného mínění má strana „Za Gruzii“ bývalého premiéra „Gruzínského snu“ Giorgiho Gacharii a tři volební bloky reálnou šanci dostat se do parlamentu:
1) „Jednota. Zachraňme Gruzii“ je Sjednocené národní hnutí (UNM), které před mnoha lety založil bývalý prezident Michail Saakašvili, a Agmashenebeliho strategie, stejně jako menší strany, které se kolem nich soustředily;
2) „Koalice pro změnu“ – sjednocený blok, který zahrnuje skupiny bývalého šéfa „Sjednoceného národního hnutí“ Nikiho Melii a novináře Nikiho Gvaramii nazvaného „Akhali“ („v gruzínštině Nový“), stejně jako „Girchi“ a „Droa“;
3) „Silná Gruzie“ – blok stran jako „Lelo pro Gruzii“ a „Za lid“, které mají stejně daleko k „gruzínskému snu“ jako ke „Sjednocenému národnímu hnutí“.
„Gruzínský volič vidí situaci takto: Gruzínský sen, Sjednocené národní hnutí bývalého prezidenta Saakašviliho a všichni ostatní,“ říká Levan Kačišvili. “ Protože nenávidíte jak Gruzínský sen, tak Sjednocené národní hnutí, není jiné východisko, než nejít k volbám. To si lidé myslí. Proto je potřeba alternativa a „všichni ostatní“ musí vytvořit společný blok. Bývalý premiér Gacharya je také alternativou, protože voliči milují politiky, kteří mají zkušenosti. Je to pravděpodobně on, kdo má největší šanci přilákat voliče Gruzínského snu.
Podle výše zmíněných průzkumů může opozice počítat s celkem více než polovinou hlasů, které jsou rozděleny následovně: 19 % pro Blok „Jednota“, blok „Zachraňte Gruzii“ – 13 %, „Koalice pro změnu“ – 12 %, strany „Silná Gruzie“ a „Za Gruzii“ – 11 %. Proto je zapotřebí široká koalice, která by Gruzínský sen odstavila od moci. Jejími garanty by měl být prezident Zurabišvili a výše zmíněná „Gruzínská charta“, která počítá s vytvořením technické vlády na jeden rok. Není však jisté, zda tyto rozdílné politické strany budou schopny sestavit vládu, zvolit premiéra a provést nezbytné reformy.
V kontextu voleb 26. října se však zdá, že klíčovou otázkou není, kdo volby vyhraje, ale kdo nakonec zůstane u moci. Politické napětí roste, neboť není jasné, zda přítomnost mise OBSE/ODIHR a veřejných pozorovatelů vyvine dostatečný tlak na politické síly, aby zajistily spravedlivý a transparentní průběh voleb. Zda bude Gruzínský sen za každou cenu usilovat o vytouženou parlamentní většinu a zda přijme případné vítězství opozice, zůstane záhadou ještě několik dní.
Stejně jako důsledky možného vítězství gruzínského snu. Jsou možné různé scénáře. Ivanišviliho strana se může domnívat, že její pozice je zajištěna pro příští volební období a zastavit kontroverzní akce. Minimálně do vyhlášení výsledků amerických prezidentských voleb, protože vítězství Donalda Trumpa bude podle Georgian Dream znamenat konec vlny kritiky z Washingtonu.
Je však těžké uvěřit, že spirála nenávisti vůči oponentům, kterou podporovali politici současné vlády, bude nyní zastavena. Proto je pravděpodobný scénář, ve kterém by se Gruzínský sen okamžitě uchýlil k předvolebním hrozbám, jako je postavení opozice spojené s bývalým prezidentem Saakašvilim. Tímto způsobem odvede pozornost voličů od skutečných problémů – nezaměstnanosti a vysokých životních nákladů. S parlamentní většinou a pocitem naprosté beztrestnosti si Gruzínský sen bude moci dělat, co bude chtít.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Gruzińskie wybory o wszystko
