Po debatě mezi Donaldem Trumpem a Kamalou Harrisovou získali Ukrajinci mnoho informací k zamyšlení nad možnou linií podpory Ukrajiny ze strany nové americké administrativy. Na první pohled se může zdát, že mezi oběma prezidentskými kandidáty je v této otázce zásadní a hluboký rozdíl. Takový závěr se však může ukázat jako mylný, protože je založen především na slovech, osobních sympatiích, emocích a zároveň nivelizuje empirickou zkušenost.
Když se moderátor debaty zeptal Donalda Trumpa, jak plánuje ukončit rusko-ukrajinskou válku do 24 hodin a zda chce, aby Ukrajina vyhrála, republikán se vyhnul přímé odpovědi. Místo toho začal říkat, že si s Putinem a Zelenským jen vážně promluví a vše vyřeší silou své vlastní autority. Říká se, že Moskva se Bidenovy administrativy nebojí a nerespektuje ji, a proto tuto válku začala. Ale bude schopen najít vhodná slova – a oheň ustane.
Trump také neřekl, že chce, aby Ukrajina vyhrála. „Chci, aby válka skončila. Chci zachraňovat životy, které jsou promarněné. Lidé jsou zabíjeni, miliony. Jsou jich miliony. Je to mnohem horší než čísla, která dostáváte, což jsou falešná čísla,“ řekl miliardář.
Když byl požádán, aby objasnil, zda věří, že vítězství Ukrajiny v této válce je v zájmu Spojených států, opět se vyhnul jasné odpovědi. „Myslím, že je v zájmu USA ukončit tuto válku, prostě ji ukončit, vyjednat dohodu, protože musíme zastavit ničení všech těchto lidských životů,“ řekl Trump.
Exprezident Spojených států se samozřejmě může arogantně domnívat, že je schopen najít seriózní argumenty pro ukončení nepřátelství a předložit je Putinovi a Zelenskému. Problém je, zda se tak stane na úkor Ukrajiny. Protože pokud může být v zájmu Spojených států tuto válku jednoduše ukončit, pak je v zájmu Ukrajiny ukončit válku vítězně s následnou minimalizací opakované ruské agrese. Pokud Trumpův záhadný plán znamená zmrazení konfliktu na současné frontové linii a nápravu neutrálního statusu Ukrajiny jako nezúčastněného státu, pak není třeba to nazývat „koncem války“. V takovém scénáři Rusko nejenže nebude potrestáno za agresi, ale také získá kontrolu nad okupovanými územími. A kolektivní Západ je morálním ponížením a vážnou ztrátou mezinárodní autority. Takový mír nebude stálý a trvalý. Otázka nové války bude neustále viset ve vzduchu.
Zdálo by se, že by bylo lepší, kdyby americké volby vyhrála Kamala Harrisová. Během debaty navíc hovořila o podpoře Ukrajiny. Možná ano. Nejsou však ani důvody k přílišnému optimismu ohledně demokratického kandidáta.
Kamala Harrisová nebyla dotázána na konkrétní otázku, zda chce, aby Ukrajina vyhrála, a jak vidí ukrajinské vítězství. Nikdo jí však nebránil, aby se k tomu vyjádřila. Viceprezident však tak skvělé příležitosti nevyužil. Možná nechtěla. Nebo možná mezi ní a Trumpem nejsou tak zásadní rozdíly v otázce podpory Ukrajiny a ukončení války, jak bychom si přáli.
Harrisová ve svém projevu hodně a pateticky mluvila o tom, jak Spojené státy v minulosti podporovaly Ukrajinu. Snažila se zneklidnit svého politického oponenta a řekla, že ho Putin „sní k obědu“. Obvinila Trumpa, že je připraven vzdát se diktátorovi do 24 hodin. Hovořila o důležitosti podpory spojenců NATO v Evropě a potřebě starat se o přátele.
Viceprezidentka však ignorovala mimořádně důležitou otázku, ve které ji moderátoři požádali, aby vyjádřila svůj vlastní postoj k podpoře Ukrajiny. Neřekla ani nic o tom, jak plánuje jednat s Vladimirem Putinem, pokud bude zvolena. A jak přesně by se její pozice lišila od pozice prezidenta Joea Bidena. Místo toho se Harrisová obratně vyhnula odpovědím a znovu začala slovně útočit na Trumpa a chválit práci své vlastní administrativy na koordinaci úsilí o podporu Ukrajiny. Připomněla také své setkání se Zelenským pět dní před ruskou invazí a uvedla, že Ukrajina je díky pomoci, které se jí dostalo, stále nezávislá.
Zatím netušíme, jak a na jaké úrovni tým Kamaly Harrisové plánuje podpořit Ukrajinu. Od prezidentského kandidáta z Demokratické strany jsme neslyšeli ujištění, že Washington potřebuje vítězství Ukrajiny, obnovení její územní celistvosti, členství v NATO a porážku agresora. Lze se jen dohadovat, že politika Harrisovy administrativy bude víceméně podobná politice administrativy Joea Bidena. A to znamená pokračování strategie dávkované a omezené vojenské podpory Ukrajině, která sotva stačí i na obranu. Nemluvě o provádění velkých útočných operací a porážce nepřítele. A také – postiNapříklad v případě Spojených států amerických, Spojených států amerických a Spojených států amerických, A odstrašení sebevědomějších a méně ustrašených spojenců v Evropě, kteří jsou ochotni dát Ukrajině povolení udeřit hluboko do Ruska.
V ukrajinské společnosti se vytvořil negativní a ostražitý postoj k Trumpovi. A pozitivnější a optimističtější postoj k Bidenovi a Harrisové. Nemůžeme si však namlouvat, že názory obou amerických prezidentských kandidátů na Ukrajinu jsou radikálně odlišné. Jde jen o to, že Trump řekl nahlas a bez příkras to, co si už myslí většina americké politické elity. Administrativa Bidena a Harrisové o jednáních s Kremlem nemluví nahlas a veřejně ujišťuje, že je to výsada pouze Kyjeva. Ale svou politikou omezené pomoci a opožděných rozhodnutí neformálně tlačí na Ukrajinu, aby zahájila dialog s Moskvou.
Washington nemůže než pochopit, jak důležité je pro nás nyní získat právo odpalovat raketové útoky hluboko do agresora. Nejenže však takové povolení neudělují, ale také blokují rozhodnutí jiných zemí. A kolik stálo neustálé odkládání transferu dalšího vojenského vybavení a munice a náklady pro Ukrajinu? S tak rozhodnou podporou ve slovech, ale nerozhodnou v činech, je těžké si představit, že Ukrajina bude schopna osvobodit alespoň část okupovaných území. Pokud bude politika kontrolované měřené péče pokračovat ještě několik let, může se stát, že budeme nuceni vyjednávat sami na základě současného stavu.
USA mají skutečný zájem na uzavření míru. Otázka vítězství Ukrajiny, stejně jako obnovení její územní celistvosti a potrestání agresora, je však pro Washington spíše druhořadá. A dokonce nežádoucí, vzhledem k obavám z nekontrolovaných procesů v Ruské federaci v důsledku její porážky ve válce. Ale pro nerozhodné washingtonské politiky z různých politických táborů by bylo výhodné udržet si pověst silných a sebevědomých politiků. A silní a sebevědomí politici nemohou demonstrovat svou slabost před agresorem nebo přímo tlačit oběť útoku k ústupkům. Proto to dělají nepřímo. To je cynická reálpolitika.
Nejistá pozice amerických prezidentských kandidátů a neustálé váhání mnoha evropských lídrů vedou ke smutným závěrům. A potvrzují časem prověřenou pravdu: vždy byste se měli spolehnout především na své vlastní síly. Je čas pochopit prostou pravdu – zájmy Ukrajiny a Spojených států a vize obou zemí o nejlepší možnosti ukončení rusko-ukrajinské války se nemusí shodovat.
