V Rusku se rozhodli vrátit proces rehabilitace těch, kteří byli nezákonně potlačováni komunistickým režimem. Generální prokurátor Ruska Igor Krasnov již připravil a zveřejnil příkaz k přezkoumání rozhodnutí o rehabilitaci obětí sovětských represí, které moderní ruský stát považuje za „zrádce vlasti“, vinné z těžkých a zvláště těžkých zločinů, „válečné zločince“ a „komplice nacistů“. Nyní bude muset prokuratura „průběžně organizovat práci na identifikaci a zrušení“ rozhodnutí o rehabilitaci a zproštění viny „osob vinných ze spáchání těžkých a zvláště závažných zločinů, válečných zločinů, zločinů proti míru a lidskosti“.
Na jedné straně tento pokus Putinova režimu pomstít se za nedávnou historii vypadá docela legračně. Na druhou stranu je to v kontextu událostí posledních let zcela logické. Přepisování učebnic dějepisu, odstranění všech pro Kreml nepříjemných momentů, prohlášení historické a vzdělávací společnosti „Memorial“ za téměř teroristickou organizaci, radikální revize politiky paměti – to vše má za cíl „stmelit“ posílení ideologických základů současné kremelské politiky. Z ideologického konceptu jsou všechny zbytky liberalismu a demokracie vypáleny rozžhaveným železem, jehož semena, i když pokřivená a nepřímo, byla stále zaseta do hlav Rusů, počínaje dobou Gorbačovovy perestrojky a pokračujícím Jelcinovým liberálně-reformistickým obdobím.
Pamatujete si, kdo žil v době perestrojky, jak jste si uvědomil, že se něco opravdu mění, že výroky o glasnosti nejsou prázdná hesla? Pokud jste zapomněli, dovolte mi připomenout: od prvních publikací v časopise „Ogonjok“, který redigoval Vitalij Korotyč, v novinách „Moskovskie Novosti“, tzv. tlustých časopisech s články na historická témata, kde byly události stalinské éry prezentovány z jiného úhlu, než jsme zvyklí číst v „Krátkém kurzu dějin KSSS“. Ve školách, institutech a univerzitách nám byla do hlav vtloukána myšlenka „zintenzivnění třídního boje“. Věděli jsme jistě, že našemu blahobytu, naší cestě ke „světlé budoucnosti“ stojí v cestě různí kameno-zinověvci, bucharin-trockisté a další antizinověvovští škůdci.
Z výše zmíněných článků jsme postupně začali chápat (ti, kteří předtím nepřátelským hlasům nenaslouchali, kteří nečetli samizdat, kteří měli tu smůlu, že jejich rodiče nám mohli říct jen o málo víc než učebnici dějepisu), že nám učitelé ve školách, učitelé v ústavech, straničtí předáci, hlasatelé v televizi, různí agitátoři a propagandisté nestoudně lžou. Že celá historie, kterou jsme studovali, je falešná, všechny hodnoty jsou falešné, všechny cíle jsou zdiskreditované. Pro lidi, kteří tyto časy ve svém vědomém věku nezažili, je těžké pochopit, jak pozoruhodná kolektivní vědomá transformace se v té době odehrávala, jakou katarzí jsme procházeli.
Dozvěděli jsme se, že například „nepřítel lidu, fašista a zrádce“ Nikolaj Bucharin byl ve skutečnosti „miláčkem strany“, jak ho nazval Vladimír Lenin (v dobách perestrojky byl stále považován za neotřesitelnou autoritu). Že Grigorij Zinověv, Lev Kameněv, Lev Trockij atd. nebyli žádní „fašisté, teroristé, německo-japonští špioni“. Stále si zasloužili přísné tresty, ale za jiné zločiny – za takzvaný rudý teror, ale to je jiný příběh.
Dozvěděli jsme se o nevinně odsouzených a popravených ukrajinských kulturních osobnostech, spisovatelích, hercích a umělcích. Slyšeli jsme o realizované renesanci. Byla nám řečeno strašlivá pravda o Holodomoru. Všechny tyto vědomé transformace nakonec vedly ke „svobodě jako vědomé nutnosti“, k neochotě čekat, až nám vedení Kremlu předá demokracii po částech, jako by házelo kost po kosti hladovému psovi. Nakonec nás to dovedlo k nezávislosti. A co je zajímavé, Rusové také.
A jedním ze základních kamenů těchto demokratických změn byla rehabilitace obětí komunistických represí. Tento proces částečně začal ve druhé polovině 50. let minulého století během Chruščovova tání. Poté byla na tři desetiletí zastavena a obnovena byla až v době perestrojky.
Dne 11. července 1988 přijalo politbyro ÚV KSSS pod vedením Michaila Gorbačova rezoluci „O dodatečných opatřeních k dokončení práce související s rehabilitací těch, kteří byli nespravedlivě utlačováni ve 30. a 40. letech a na počátku 50. let“. Prokuratura SSSR a KGB SSSR byly instruovány, aby pokračovaly v práci na přezkoumání případů osob utlačovaných ve 30. a 40. letech 20. století v souvislosti s místními úřady. A 16. ledna 1989 schválil Nejvyšší sovět SSSR dekret, který zrušil „mimosoudní rozhodnutí učiněná v období 30. a počátku 50. let“ nechvalně známými „trojkami“.
Tento proces pokračoval za prezidentství Borise Jelcina. Nezastavil ho ani příchod Vladimira Putina do Kremlu. V té době proces dokonce jiskřil jinými barvami: začala rehabilitace členů „bílého hnutí“ a dokonce i královské rodiny.
Poslední rehabilitační hnutí v Rusku se uskutečnila na jaře 2014, po okupaci a anexi Krymu. Aby vzbudil sympatie mezi krymskými Tatary, podepsal Putin dekret „O rehabilitaci krymských Tatarů a dalších národů, které trpěly Stalinovými represemi na Krymu“.
A zde je otázka: proč chce současné ruské vedení vrátit proces rehabilitace do nacistické chuti? Jakou hrozbu viděl Putin a jeho nohsledi v tom, že lidé nespravedlivě utlačovaní komunistickým režimem byli prohlášeni za nevinné? Jak může tento režim prospět zrušení této rehabilitace?
Důvodů je zde několik. V první řadě je třeba připomenout, že příkaz ruské prokuratury k přezkumu rozhodnutí o rehabilitaci, který byl zmíněn na začátku, byl přímým důsledkem nařízení vlády Ruské federace č. 1564-r ze dne 20. června „O změnách koncepce státní politiky k zachování památky obětí politických represí“. V nové verzi Koncepce došlo k natolik zefektivnění formulace, že není možné pochopit, kdo přesně represe prováděl, kdo je za ně zodpovědný, o co přesně šlo, koho a jak moc se dotkly. Zmizelo z něj klíčové prohlášení, že „Rusko se nemůže plně stát státem řízeným právním státem a ujmout se vedoucí role ve světovém společenství, aniž by zvěčnilo památku mnoha milionů svých občanů, kteří se stali oběťmi politických represí“. Místo toho se objevila obvinění o „národních zájmech“, pro které byly tyto represe prováděny, o „posílení tradičních duchovních a morálních hodnot“ a o ochraně společnosti před „destruktivními informacemi a psychologickým vlivem“.
Ale co je nejdůležitější, byla tam zmínka o „pobaltských a ukrajinských nacistech, zrádcích vlasti a členech podzemních nacionalistických formací“. Po těchto formulacích je jasné, proč je všechno toto úsilí potřebné. Je posvátné znovu připomenout „fašismus-nacismus“ v Ukrajině, se kterým Rusko v současné době vede „svatou válku“, odsoudit pobaltské státy, které pomáhají „kyjevskému režimu“.
To ale není jediný, a možná ani hlavní důvod zrušení rehabilitace. Putinovo Rusko se snaží zcela zdiskreditovat Gorbačovovu perestrojku a Jelcinovu demokratizaci, aby Rusové zahodili myšlenky na návrat do těchto svobodomyslných ér. Takže na jejich pozadí vypadá Putinova diktatura jako svět prosperity. Za tímto účelem je v Rusku postupně zpochybňováno vše, co se v té době udělalo, a tedy rehabilitace komunistických represí.
I když, předpokládám, to není hlavní cíl. Zrušení rehabilitace přispívá (jakkoli to zní tautologicky) k rehabilitaci oné éry, éry masových stalinských represí. Říká se, že došlo k „určitým excesům“, ale obecně se nic zlého nestalo, cesta byla zvolena zcela správně a byl to jediný způsob, jak jednat v éře zintenzivnění třídního boje. A oběti represí si za to mohou samy. Jak tvrdila postava Vladimira Vysockého v kultovním sovětském televizním seriálu „Místo setkání nelze změnit“, „není trestu bez viny!“.
To znamená, že ruskému obyvatelstvu je vtloukána do hlavy jednoduchá teze: na represích není nic špatného, pokud jsou prováděny pro dobro státu. A státem v Rusku je, samozřejmě, Putin. Chápete, kam se co ubírá? Proto Putinovi dříve nebo později nebude stačit, že bude mít omezený teror, oné izolované represe, které jsou prováděny proti představitelům občanské společnosti, i když už ho v Rusku prakticky nezbude. Nespokojenost Rusů s válkou, sankcemi, sociálními nepokoji, izolací země a dokonce i blokádou Youtube dříve či později vyústí v masovou nespokojenost s úřady a masové protesty. A zde jsou masové represe nepostradatelné.
