Po začátku totální války opustilo velké množství Ukrajinců (většinou žen a dětí), doslova několik milionů občanů, svou rodnou zemi, aby se vyhnuli zasažení ruskými kulkami, granáty a raketami. Mnozí z nich zůstávají emigranty dodnes, čekají na konec války a plánují návrat. A zatímco válka pokračuje, Ukrajinci jsou nucenými hosty v Evropě – a postupně čelí nepříliš příjemným aspektům tamního života.
Například bývalý zaměstnanec webu, na kterém čtete tento text, Galina Chop. Zkrátka její syn byl dlouhodobě a systematicky šikanován a vedení vzdělávací instituce ani rodiče dětí agresora nijak zvlášť nereagovali. Příběh Halie a jejího syna se zároveň liší od příběhů ukrajinských emigrantů, protože Halia žije ve Švýcarsku již od předválečných dob, její manžel je místní a její děti jsou etnicky napůl Švýcaři. Problém zde ale není v ukrajinském původu její matky (alespoň prozatím není důvod tvrdit opak), ale v tom, že se liší od ostatních dětí.
A děti ukrajinských migrantek – liší se a priori, bez jakýchkoli dalších podmínek, důvodů a důvodů. Jsou to cizinci v bohaté, prosperující a tolerantní Evropě. Navíc se jich na rozdíl od migrantů z Blízkého východu a severní Afriky nebojí, protože odtamtud odcházejí většinou muži, které například v Německu charakterizují slova, která například vyletěla z úst fotbalisty Toniho Kroose, který dlouho hrál ve Španělsku. (Nic zvláštního, jen připustil, že jako otec byl klidnější, když žil v Pyrenejích, protože v Německu nebylo příliš bezpečné, aby se po večerech procházely mladé dívky, jako je jeho dcera.) A ukrajinské ženy, i v nucené emigraci, se usadí, pracují a snaží se vytvořit alespoň nějaké pohodlí pro sebe a své děti.
Řekněme si to ještě otevřeněji a upřímněji – naši nucení uprchlíci a jejich děti v Evropě, například v Německu, jsou sami oběťmi agrese. Ze strany stejných „Němců“, kteří byli repatriováni ze Sovětského svazu nebo SNS a jejichž jedinou touhou žít v bohaté zemi zůstaly německé kořeny jejich otců a dědů. Ale ve stejnou dobu, s Prvním kanálem a Putinem v televizi.
Nejde ale jen o otevřenou agresi, ale také o skrytou aroganci místních obyvatel vůči ukrajinským migrantům. Což si samozřejmě „nikdo nezavolal“ – ale zároveň to nebylo Německo, nebyla to jeho bývalá kancléřka Angela Merkelová, kdo udělal všechno možné, od summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 až po plynovod Nord Stream 2, aby Ukrajina zůstala v ruské pasti, a ve snaze uniknout z této pasti zaplatila strašlivou, kolosální cenu, pokud jde o Evropu 21. století? Cena? A přece, kdo z Němců si to bude pamatovat…
Na jedné straně jsou všechny tyto příběhy jen izolovanými případy, které nelze spojit do jednoho souvislého obrazu. Ale na druhou stranu nám dávají příležitost zamyslet se nad jednou velmi důležitou, možná hlavní otázkou v životě: proč vůbec potřebujeme Ukrajinu?
Samozřejmě, že Ukrajinci, kteří žili několik let v evropských zemích, již vědí o silných proruských náladách v EU a na jejích periferiích (občas se zeptejte, jak ruské peníze drtí mozky dokonce i Islanďanům, kteří jsou tak daleko od našich dvou zemí, že jsou příliš líní zjistit, kdo z nás je tady). A o kvalitě některých služeb. Vezměme si například „Ukrzaliznycja“, „Nova Poshta“ nebo mnoho dalších ukrajinských služeb, které navrátilci jednoduše zbožňují, když uvidí, a hlavně na vlastní kůži pocítí, jak například jezdí vlaky v Německu.
To vše ale není to hlavní. To vše je samozřejmě nepříjemné, ale s takovými problémy a nuancemi můžete žít. A není špatné žít, jak ukazují evropské zkušenosti. A na co si nemůžete zvyknout, je fakt, že i v této bohaté, úspěšné a krásné zemi, jako je obal od čokolády, jste druhořadý člověk. A dříve nebo později si to připomenete.
Hlavní v Ukrajině nejsou levné stomatologické služby, ani přesná (ani v době války!) železniční komunikace, ani rychlé poštovní služby. Hlavní věcí v Ukrajině, samotnou podstatou její existence jako státu, je možnost být zde, na této zemi, na tomto území, v této zemi, SAMI SEBOU. Být Ukrajincem a vědět, že vás za to nikdo nebude šikanovat, nadávat vám ani vás bij. Proto potřebujeme stát s trojzubcem a modrožlutou vlajkou. Být útočištěm, být domovem tohoto velkého evropského národa.
A to v žádném případě není náš nápad. Otcové zakladatelé vytvořili stát Izrael za stejným účelem – aby Židé z celého světa měli na zeměkouli místo, kde nebudou vyhlazeni za to, že jsou Židé. Ano, Izraelci jsou neustále nuceni se bránit, odrážet agresi svých sousedů, kteří se pravděpodobně nikdy neuklidní. Oni ale vědí jistě, co je tady doma, muž v uniformě k nim nepřijde, aby je poslal do koncentračního tábora. To je důvod, proč je holokaust tak důležitý v historii Izraele – protože je věčnou připomínkou toho, proč Židé potřebují svou vlastní zemi. Jen mít na planetě místo, kde se holokaust už nikdy nebude opakovat.
A pro Ukrajince by se Ukrajina nakonec měla takovým místem stát. Protože ani na Východě, dokonce ani na Západě, nejsme stále doma. Nemůžeme se spoléhat na vládu, protože ta je nám cizí, má své vlastní problémy, svou vlastní společnost, jejíž problémy bude řešit v první řadě. A zde, mezi Sanem a Severským Doněcem, mezi Pripjatí a Černým mořem, je naše útočiště. Náš domov. A právě pro její existenci – a ne za hranicemi roku 1991, ne pro evropskou integraci, ale pro existenci domova pro Ukrajince – tato válka pokračuje. My tento domov potřebujeme, ale Rusové ne. A co potřebují, jsme viděli nejen v Buči, Izjumu nebo Chersonu, ale také v bavorském městě Murnau am Staffelse, o kterém drtivá většina Ukrajinců neví, kde byli v dubnu 2024 ubodáni dva ukrajinští občané jen proto, že jsou Ukrajinci. A byl pobodán Rusem.
