Úspěšná a hluboká invaze Ukrajiny na ruské území 6. srpna 2024 změnila tón debaty o rusko-ukrajinské válce. Ukrajinská operace, provedená zcela nečekaně, by mohla mít významný dopad na oficiálně neutrální země, včetně Číny. Západ podporoval a bude i nadále podporovat Ukrajinu, bez ohledu na operaci v Kursku a její výsledky. Naproti tomu pokračující ukrajinská okupace legitimního ruského státního území přináší nový rozměr nezápadního přístupu k válce.
Ukrajinská ofenziva, pokud ji Moskva rychle a úplně neodrazí, zásadně mění pozici Kyjeva v hypotetických jednáních, která od začátku války v roce 2014 oficiálně prosazuje mnoho třetích stran. Až dosud se Kyjev při komunikaci se zahraničními partnery musel spoléhat výhradně na morální a právní argumenty, které odkazovaly na globální řád založený na mezinárodním právu. Dnes se naopak teoreticky stalo možným méně normativní, více transakční a pro mnoho aktérů možná jednodušší dohoda země za zemi mezi Ruskem a Ukrajinou.
Mír výměnou za suverenitu
Před operací Kursk vojensko-politická konstelace opakovaně vedla k vyjednávacím formátům a dohodám o příměří, které byly pro Kyjev velmi nevýhodné – jak na bilaterální, tak na multilaterální úrovni. Dohody podepsané Kyjevem, které byly přitlačeny ke zdi – Minsk I v roce 2014 a Minsk II v roce 2015 – stejně jako následná jednání o situaci na Donbasu – probíhaly většinou pod neoficiálním heslem „mír výměnou za suverenitu“. Minské dohody předpokládaly, že Kyjev by skutečně mohl dosáhnout dohody o pevninské Ukrajině a nakonec znovu získat kontrolu nad de facto Ruskem okupovanými částmi Donbasu. Podle minských dohod by to však bylo možné pouze v případě, že Kyjev dovolí místním loutkám Moskvy na východní Ukrajině, aby se staly legitimními hráči v ukrajinské politice.
V letech 2014-2021 byly nástrojem Kremlu pro realizaci tohoto neokoloniálního plánu na znovudobytí Ukrajiny pseudovolby na Donbasu, které byly stanoveny dvěma nerovnými minskými dohodami. Absurditou situace bylo, že Kyjev musel uspořádat místní a regionální volby na východních ukrajinských územích, která v době hlasování byla a měla zůstat de facto pod kontrolou Moskvy. Samozřejmě, že takové divadlo by mohlo být zmanipulováno Kremlem stejným způsobem, jakým Putin provádí své „volby“. Suverenita Ukrajiny by byla omezena na ruské zástupce s právem veta instalovaným na Donbasu. Mezitím byl anektovaný Krymský poloostrov zcela vyloučen z rozhovorů v Minsku.
Mír za bezpečnost
Istanbulské rozhovory v roce 2022 se konaly pod neoficiálním heslem „mír výměnou za bezpečnost“. To znamenalo, že Moskva byla připravena ukončit svou „speciální vojenskou operaci“ v Ukrajině, pokud Kyjev bude souhlasit s výraznými omezeními obrany a účasti v mezinárodních aliancích. Zjevným záměrem Kremlu bylo radikálně oslabit národní bezpečnost ukrajinského státu, izolovat ho od vnějších partnerů a zbavit ho schopnosti se bránit. Návrh Istanbulské dohody stanovil, že ačkoli Ukrajina obdrží bezpečnostní záruky, Rusko si ponechá právo vetovat blokování mezinárodní pomoci Ukrajině. V důsledku toho by se Ukrajina stala buď novým poválečným Finskem, satelitním státem podobným „lidovým republikám“ sovětského bloku, nebo druhým Běloruskem – a snadnou kořistí v případě ruské revaze. Neúspěch istanbulských rozhovorů vedl v září 2022 k nezákonné anexi čtyř jihovýchodních regionů Ukrajiny Ruskem.
V další fázi se Rusko posunulo k ještě právně nihilistické strategii „míru za půdu“ vůči Ukrajině. Podle tohoto návrhu na urovnání, který Kreml donedávna koloval, by Ukrajina musela nejen omezit svou suverenitu, ale také souhlasit s ruskou anexí okupovaných ukrajinských území. Kromě toho Kreml požadoval, aby Kyjev předal Moskvě neobsazené části čtyř ukrajinských regionů „anektovaných“ k Rusku – Luhansku, Doněcku, Záporoží a Chersonu. Kreml oficiálně i neoficiálně varoval, že alternativou k tomuto návrhu je, aby Rusko pokračovalo ve své genocidní válce až do úplného zničení Ukrajiny – s použitím zbraní hromadného ničení nebo bez nich.
Minsk III se blíží
Tyto ruské koncepty byly v posledním desetiletí nepřetržitě propagovány Kremlem v různých médiích, na veřejných fórech a v mezinárodních organizacích. V důsledku toho byly částečně nebo dokonce otevřeně převzaty mnoha třetími stranami. Mezi zastánci ruského právního a normativního nihilismu vůči Ukrajině patří jak západní pacifistické skupiny, tak samozvaní „re-religionisté“Alalisty a mezinárodní pravicové radikální síly, stejně jako různí představitelé takzvaného globálního Jihu.
Každý rok od roku 2014, kdy ruská okupace ukrajinských území pokračovala a rozšiřovala se, se po celém světě stává stále populárnější myšlenka, že by se Ukrajina alespoň částečně vzdala svého území a/nebo suverenity. I když ústupky učiněné Moldavskem, Gruzií a Ukrajinou v minulosti jim neumožnily znovu získat kontrolu nad svými státními územími, jak bylo dohodnuto s Ruskem. Ani tyto předchozí dohody mezi Moskvou a jejími bývalými koloniemi nepřinesly mír do Evropy. Ať už je to jakkoli, mnoho, ne-li většina, západních i nezápadních politických a intelektuálních elit považovala ukrajinské „kompromisy“ za cestu k ukončení války a trvalému urovnání.
Když Rusko v roce 2024 dosáhlo určitého vojenského úspěchu na východní Ukrajině, objevila se na obzoru dohoda – Minsk III – s novými omezeními územní celistvosti a politické nezávislosti Ukrajiny. To se odehrálo na pozadí pokračující mezinárodní ignorance ohledně minulého ruského iredentismu a naivity ohledně budoucnosti ruského imperialismu. Mnoho pozorovatelů se stále domnívá, že vhozením – po Podněstří, Abcházii, „Jižní Osetii“, Krymu, Doněcku, Luhansku, Záporoží a Chersonu – dalšího kusu země do tlamy ruského krokodýla, bude konečně možné tohoto nepochopitelného plaza nasytit.
Přeformátování vnímání války
Od 6. srpna se Kyjev snaží změnit průběh této debaty tím, že násilně vytváří nová fakta na místě. Operací v Kurské oblasti se Ukrajina chce odklonit od pochybných dohod o „suverenitě/bezpečnosti/území výměnou za mír“ k intuitivnější výměně území. Podle této představy je připraveno vrátit svá nově zabráná kanonická ruská území výměnou za osvobození ukrajinských území, která Rusko okupuje od roku 2014.
To staví Putina do obtížné pozice. Na jedné straně pokračující ztráta kontroly Moskvy nad legitimním ruským státním územím znepokojuje a bude i nadále znepokojovat Kreml, a na druhé straně jsou anektovaná území na východní a jižní Ukrajině podle ruské ústavy ve znění z let 2014 a 2022 oficiálním ruským majetkem.
Pro většinu ruské elity a obyvatelstva je obnovení plné kontroly Moskvy nad vlastním geografickým územím důležitější než trvalá okupace nelegálně získaných území, která zbytek světa považuje za ukrajinská. Kromě toho je integrace anektovaných území do ruského státu a ekonomiky nákladná a bude tomu tak i v budoucnu. Nezákonné anexe ukrajinských regionů budou i nadále brzdit rozvoj Ruska, vyčerpávat zdroje a zachovávat západní sankce.
Nezápadní faktor
Nová ukrajinská strategie, kterou sledujeme od 6. srpna, může poskytnout další argumenty nejen „holubům“ v ruském vedení, ale také některým mezinárodním partnerům Ruska, především Číně. Umírnění politici v ruské vládě a v kabinetech dalších zemí, které mají zájem na ukončení války, tvrdí, že anexe ukrajinských území by měly být zrušeny výměnou za obnovení územní celistvosti Ruska. Myšlenka dohody „území za půdu“ bude s každým dalším týdnem stále populárnější, dokud bude Ukrajina schopna udržet si svá okupovaná ruská území. Jistě, v samotném Rusku bude sílit tlak na Putina, aby konečně vrátil tato území pod kontrolu Moskvy, ať už vojensky nebo diplomaticky.
Pokud Kreml nedokáže zastavit invazi na Ukrajinu konvenčními zbraněmi, může se o to pokusit použitím jaderných nebo jiných zbraní hromadného ničení. Taková tragická eskalace by však byla mezinárodním společenstvím vnímána negativně a zásadně by změnila povahu války. Konečný výsledek „speciální vojenské operace“ v roce 2022 bude zcela nepředvídatelný nejen pro Kyjev, ale i pro Moskvu. Dokonce i partneři Ruska, jako je Čína a Indie, mohou změnit svůj postoj k nepředvídatelné Moskvě, což by mohlo být pro ruskou ekonomiku katastrofou.
Pro Putinův režim jsou oba scénáře – další ponížení v Kursku a nebezpečná jaderná eskalace – riskantní. Pravděpodobně jsou oba také považováni za nežádoucí v Pekingu a dalších nezápadních hlavních městech. V tomto kontextu by dohoda „půda za půdu“, kterou Moskva v současné době odmítá, mohla být přijatelnou cestou z konfliktu. Pokud bude Ukrajina pokračovat v okupaci ruského území, diplomatické řešení konfliktu bude stále více podporováno nejen částí ruské elity, ale i zahraničními vládami. Hlavní otázkou však je, zda se nezápadní země, které ve válce oficiálně zůstávají neutrální, zejména Čína, stanou podporovateli spravedlivého míru.
Závěry
V posledních několika letech,Po dva a půl roku se mnoho oficiálně neutrálních zemí světa zasazovalo o okamžité a bezpodmínečné zastavení nepřátelských akcí a mírových rozhovorů mezi Moskvou a Kyjevem. Například čínský 12bodový mírový plán z února 2023 zmiňuje v odstavcích 4 a 5 příměří a „zahájení mírových rozhovorů“. V šestibodovém společném brazilsko-čínském mírovém plánu z května 2024 odstavec 2 navrhuje příměří a „zahájení mírových rozhovorů“:
„Všechny strany musí vytvořit podmínky pro obnovení přímého dialogu a pracovat na deeskalaci situace až do úplného příměří. Čína a Brazílie podporují konání mezinárodní mírové konference ve vhodnou dobu, uznávané Ruskem i Ukrajinou, za rovné účasti všech stran a spravedlivé diskuse o všech mírových plánech.“
Až dosud tyto a podobné návrhy znamenají, že Ukrajina má víceméně dalekosáhlé uspokojení ruských územních choutek. Tentokrát Ukrajina obsazením ruského státního území na začátku srpna letošního roku připravila půdu pro transakční dohodu, která kontrastuje s dosud navrhovaným nespravedlivým mírem. Otázka za milion dolarů zní: Budou nezápadní země, zejména Čína, oficiálně oddané míru a vyjednávání, reagovat na tuto novou situaci, a pokud ano, jak?
Vladimir Putin a další představitelé ruského režimu dali jasně najevo, že invaze Ukrajiny na ruské území znemožnila jednání. Tento posun ve veřejné podpoře Kremlu rusko-ukrajinským mírovým rozhovorům, která trvá už desítky let, není překvapivý. V současné situaci již příměří není de facto kapitulací Ukrajiny pod rouškou diplomatické dohody. Jednání mezi Moskvou a Kyjevem by nyní dávala skutečný smysl, protože obě země mají území, které mohou získat a ztratit. Mírové rozhovory však pro Kreml ztratily svou funkci. Koneckonců, až dosud si představovali konec války pouze prostřednictvím vojenského nebo diplomatického vítězství nad Ukrajinou, a nikoli vzájemně přijatelného urovnání.
Rusko je však ekonomicky a technologicky silně závislé na zahraniční podpoře, především na Číně. Někteří z klíčových politických a ekonomických spojenců Ruska, jako Severní Korea, Írán a Sýrie, mají jasný zájem na ruském vítězství, ne-li na pokračování samotné války. Jiné země, které jsou více či méně přátelské k Rusku, jako Čína, Indie nebo Brazílie, mohou mít protichůdné vnitřní a vnější zájmy, které přispějí buď k pokračování války, nebo k rychlému dosažení míru.
Nadcházející týdny ukážou, jak silné jsou v těchto zemích pacifistické či militantní tendence. Budou Peking a/nebo jiné mocné nezápadní hlavní města ochotny a schopny chopit se příležitosti a přesvědčit Moskvu, aby ukončila válku? Mají země jako Čína, Indie a Brazílie dostatečný zájem na míru, aby využily svého mezinárodního vlivu a donutily Rusko k jednacímu stolu? Ambivalentní situace, která se vyvinula od začátku srpna 2024, může být poslední šancí, jak zabránit další eskalaci a výraznému rozšíření války mimo rusko-ukrajinskou frontu.
Přeloženo z polštiny
Text byl publikován v rámci projektu spolupráce mezi námi a polským časopisem Nowa Europa Wschodnia.
Původní název článku: Operacja kurska stanowi wyzwanie dla Chin
