V poslední době mnoho politologů, politických pozorovatelů a publicistů neustále hovoří o třetí světové válce. Někdo mluví o její pravděpodobnosti, někdo trvá na její nevyhnutelnosti, někdo tvrdí, že už začala, jen ji lidé ještě neberou vážně, stejně jako kdysi nikdo nevnímal Hitlerův útok na Polsko jako začátek globální hekatomby. V této souvislosti jsem mimoděk připomněl knihu našeho krajana Volodymyra Rizuna, známého spíše pod pseudonymem Viktor Suvorov.
V posledním předválečném roce, 2013, vyšla jeho další historická a populární kniha „Jmenovala se Taťána“. Do ukrajinštiny byl přeložen a vydán nakladatelstvím Green Dog. Navíc se stalo, že ukrajinská verze knihy vyšla dříve než ta ruská. A právě on jsem měl tu čest zastupovat na Fóru vydavatelů ve Lvově, spolu s bratry Kapranovovými. Proč mě vydavatel přizval k účasti na prezentaci? Těžko říct. Domnívám se, že od počátku 90. let jsem zůstal oddaným obdivovatelem díla Viktora Suvorova a čas od času publikuji své dojmy z knih, které jsem přečetl.
V této knize Suvorov nejprve analyzuje situaci v poválečném Sovětském svazu. A vyvozuje následující závěr: přežití této obrovské země, která právě porazila nacismus, ale v žádném případě ne sociální chudobu a ekonomickou zaostalost, bylo možné pouze tehdy, pokud by se uskutečnil jeden ze dvou scénářů. Prvním jsou radikální ekonomické reformy toho druhu, k němuž Čína přistoupila po smrti Mao Ce-tunga. Druhým je provést světovou revoluci, to znamená snížit sociálně-ekonomický rozvoj západních zemí na sovětskou úroveň. A k tomu byla třetí světová válka zoufale potřebná.
Stalin poté, co Američané demonstrovali bojovou sílu atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki, dospěl k závěru, že je pro něj lepší nehádat se s Amerikou a s kolektivním Západem obecně, než začínat novou válku. A reformy nejsou pro něj. S těmito pesimistickými myšlenkami odešel na onen svět.
Stalinův nástupce Lavrentij Berija byl podle jistých nepřímých důkazů údajně připraven přistoupit k radikálním reformám. Mnoho profesionálních přívrženců alternativní historie naznačuje, že kdyby Lavrentij Pavlovič zůstal u moci, pak by „perestrojka“ v SSSR začala o 30 let dříve. Ale nevyšlo to, Berija byl svržen a zastřelen. Nikita Chruščov se dostal k moci.
Navzdory tomu, že si Nikitu Sergejeviče dnes pamatujeme hlavně pro „tání“, kritiku Stalinova kultu osobnosti a hnutí šedesátých vrstev, mohl se stát osobou, která by dokázala rozpoutat třetí světovou válku. Známe-li předválečné „výkony“ Nikity Sergejeviče v jeho boji proti „nepřátelům lidu“, můžeme dojít k závěru, že by mu nechybělo odhodlání pro další mlýnek na lidské maso a určitě by ho netrápily výčitky svědomí.
Je jasné, že Chruščovovým prvním rozkazem, který se stal pánem Sovětského svazu, bylo vyčistit archivy a zničit veškeré stopy po jeho přehnaně aktivním boji proti „nepřátelům lidu“. A o této stránce činnosti iniciátora „tání“ mohou dnešní historikové soudit jen velmi nepřímo.
A jakmile byl splněn první úkol, Chruščov se pustil do druhého – přípravy světové revoluce. Jako komplice v tomto případě si vzal „maršála vítězství“ Georgije Žukova. Chruščovovi se očividně líbilo, že Žukov na jedné straně zacházel se životy jiných lidí jako s něčím bezcenným, a na druhé straně demonstroval svou efektivitu v boji proti mocným nepřátelům – imperiálnímu Japonsku a Hitlerovu Německu.
Po válce Žukov upadl v nemilost u Stalina a byl převelen na druhořadé pozice. Chruščov tedy přivedl válečného hrdinu zpět ze zapomnění do Kremlu a dal mu za úkol přemýšlet o strategii třetí světové války. A ten druhý, jak se ukázalo, už měl připravený plán.
Žukovovým plánem bylo zkombinovat ofenzivní zkušenosti z druhé světové války se silou nejnovějších jaderných zbraní. Jestliže dříve byly k prolomení fronty použity tisíce děl, která se měla soustředit na „žehlení“ nepřátelských pozic po celé hodiny, nyní by se podle Žukova dalo vše udělat rychleji a efektivněji: otevřít mezeru v nepřátelské obraně pomocí jedné silné atomové bomby. A již při tomto průlomu mohou být vyslány pozemní jednotky, a to bez prodlení, aby nepřítel neměl čas díru zalátat.
Před aplikací tohoto plánu na skutečném bojišti však bylo nutné vyzkoušet jeho účinnost na cvičišti. Pod vedením maršála Žukova, který v té době zastával funkci náměstka ministra obrany, se v přísném utajení připravovala rozsáhlá vojenská cvičení, na kterých se plánovalo prolomení nepřátelské fronty s využitím jaderného potenciálu. Cvičení pod láskyplným názvem „Kuliš“ se konalo 14. září 1954 na cvičišti Totsky, které je v Orenburská oblast.
Stojí za to udělat si zde jednu krátkou historickou exkurzi. Ve 20. letech minulého století sovětské vedení povolilo německým vojenským chemikům testovat chemické zbraně na testovacím polygonu Totsky. Taková sovětsko-německá spolupráce byla stanovena smlouvou z Rapalla z roku 1922. Později Třetí říše aktivně použila chemické zbraně testované na zkušebním polygonu Totsky během druhé světové války, včetně boje proti Rudé armádě.
Toto testovací místo však bylo pro jaderné cvičení vybráno nejen kvůli němu a ne jako pocta historickým tradicím, ale právě proto, že jeho oblast připomíná typický reliéf západní Evropy. A kremelští štamgasti samozřejmě plánovali rozpoutat třetí světovou válku v západní Evropě, s největší pravděpodobností na hranicích nově založené NDR a Německa.
Schéma cvičení bylo přibližně následující: bombardér Tu-4 shodil jadernou bombu RDS-4 o kapacitě 38 kilotun z výšky 8000 m (bomba Fat Man svržená na Hirošimu měla nálož pouhých 21 kilotun). Bomba explodovala ve výšce 350 metrů. Poté bylo do průlomu vytvořeného výbuchem vrženo tisíc útočných sborů, které čítaly zejména 600 tanků, 600 obrněných transportérů a 320 letadel.
Informace o těchto cvičeních byly po dlouhou dobu přísně utajeny. Vynořila se až po rozpadu SSSR v roce 1991. Dokumenty, které v té době ještě nebyly zničeny, uváděly, že výcvik byl „úspěšný“. Tedy „úspěšně“ pro efemérní světovou revoluci, ale v žádném případě ne pro přímé účastníky a místní ekologii.
V důsledku cvičení bylo 45 000 vojáků a 10 000 civilistů zasaženo různými dávkami radiace. Nejdramatičtějším okamžikem pro vojáky – malé chlapce, z nichž většina se již nemohla stát rodiči – bylo, že jim nemohla být poskytnuta plná léčba a pak jim byly také odepřeny výhody, které patří invalidům sovětské armády. Konec konců, všichni podepsali dohodu o mlčenlivosti o vojenských tajemstvích cvičení na 25 let. Lékaři proto nebyli schopni stanovit přesnou diagnózu.
V roce 1994, během prezidentství Borise Jelcina, byla na zkušebním polygonu Totsky v epicentru výbuchu vztyčena pamětní cedule – stéla se zvonky, jejíž zvonění připomíná všechny oběti radiace. Mimochodem, stratégové třetí světové války nazývali bombu svrženou na testovací místo „Taťána“, odtud název Suvorovovy knihy.
Proč se tedy Sovětský svaz, navzdory úspěchu Taťány, neodvážil rozpoutat třetí světovou válku, po níž měla následovat světová revoluce? Důvodů je několik. Prvním důvodem je, že členové tandemu Chruščov-Žukov obdivovatelů světové revoluce z roku 1957 se sjeli v brutálním sevření boje o moc. Maršál, který se v té době stal ministrem obrany, byl nakonec poražen. Dne 29. října 1957 plénum Ústředního výboru KSSS, věnované „zlepšení stranické a politické práce v sovětské armádě a námořnictvu“, rozhodlo, že „G. K. Žukov porušil Leninovy stranické zásady vedení ozbrojených sil, uskutečňoval politiku omezování práce stranických organizací, politických orgánů a vojenských rad, eliminoval vedení a kontrolu nad armádou a námořnictvem ze strany strany, jejího ústředního výboru a vlády…“ Viník byl odvolán z předsednictva ÚV KSSS a zbaven funkce ministra obrany.
Druhý důvod souvisí s kubánskou raketovou krizí v roce 1962. Události na Kubě v té době ukázaly, že přípravy na třetí světovou válku stále probíhají, a to i přes Žukovovu neúčast v ní. A kdyby nebylo tvrdého postoje Spojených států, které bránily sovětským raketám ve vstupu na Kubu, kdo ví, jak by to všechno skončilo. Možná stejný jaderný průlom na floridské frontě.
Třetím důvodem byla Chruščovova rezignace v roce 1964. Pokud by Nikita Sergejevič zůstal u moci, pak nelze vyloučit takový scénář, podle kterého by Západu stále ukazoval „Kuzkovu matku“.
Za čtvrté, sovětští mezinárodní experti konce 50. a začátku 60. let si nemohli pomoci a chápali, že situace v západní Evropě byla v té době radikálně odlišná od situace meziválečné. Globální ekonomická krize skončila, Velká hospodářská krize byla dávno zapomenuta, západní země úspěšně budovaly prosperující společnosti, zatímco země, které měly to „štěstí“, že spadly do zóny vlivu Moskvy, se nemohly dostat z poválečných trosek. Komunistický tábor spíše ohrožovaly revoluce. Nakonec propukly jedna za druhou: v NDR (1953), Maďarsku (1956), Československu (1968), Polsku (1980).
Proto se postchruščovovské sovětské vedení rozhodlo, když ne zapomenout, tak odložit na neurčito myšlenku světové revoluce s pomocí třetí světové války. A aby zachránili SSSR, přišli s radikálně odlišnou taktikou: kompenzovat neefektivitu socialistické ekonomiky vývozem energetických zdrojů prostřednictvím plynovodů a ropovodů do Evropy. Právě díky těmto „trubkám“ dokázal komunistický stát oddálit svůj zánik o další tři desetiletí.
Ale vraťme se zpětNapříklad v případě Spojených států amerických, Spojených států amerických a Chová si Putin nyní sny o třetí světové válce? Přinejmenším by tato možnost neměla být zcela odmítnuta a měli byste na ni být připraveni, aby vás nepřekvapila. Zkušenosti posledních dvou desetiletí ukazují, že od ruského diktátora lze očekávat jakoukoli neočekávanou ohavnost. Vývoj událostí po ruské totální invazi na Ukrajinu zároveň ukázal naprostou neschopnost vychvalované ruské armády provádět větší vojenské operace, pokud by čelila více či méně silnému nepříteli. Proto jsou šance, že Putinovo Rusko rozhodne o třetí světové válce, mnohem nižší, než byly za Chruščovova SSSR. I když stále ne nula.
