Nedávno pronikl do rusky mluvícího prostoru YouTube poměrně rozsáhlý filmový projekt – dokument „Unpast Time“ („Minulý čas“) režiséra Jana Wizinberga, kreativního ředitele mezinárodní společnosti Lorem Ipsum, která spolupracuje s ruským Jelcinovým centrem. Film vypráví o bouřlivých 90. letech v Rusku, i když v první epizodě je poměrně hodně času věnováno Gorbačovově perestrojce v druhé polovině 80. let.
Je zřejmé, že film je převážně projelcinovský, i když je zde vidět i vyvážená kritika prvního ruského prezidenta. Proto lze tento projekt vnímat jako „důstojnou odpověď“ na dokument „Zrádci“ („Zrádci“), který vytvořila opoziční Ruská protikorupční nadace a který byl ostrou kritikou jak samotného Borise Jelcina, tak jeho okolí, jehož mnozí představitelé se stali vůdci ruské opozice v exilu.
Ale spory a rozkoly v moderním ruském opozičním hnutí nás v tuto chvíli příliš nezajímají, i kdyby jen vzhledem k prakticky zanedbatelnému vlivu ruské opozice na současnou politickou situaci v samotném Rusku. Rád bych ale upozornil na několik zajímavých (nebo spíše slabých) momentů ve filmu „Unpast Tense“. Například opomenutí v seriálu o ozbrojené konfrontaci mezi ruským prezidentem Jelcinem a Nejvyšším sovětem Ruské federace (tehdy se tak ruský parlament ještě jmenoval) na podzim roku 1993. Dovolte mi připomenout, že to skončilo tankovým útokem na „Bílý dům“ (jak se jmenovala budova ruského parlamentu).
V této sérii je zmíněno, že „ozbrojení a bitvami zocelení Podněstříci“ dorazili na pomoc ruským zástupcům. Je zajímavé, že film je desetidílný, detailně popisuje všechny důležité události 90. let, a pak najednou – jejda, z ničeho nic, nějací Podněstří se zbraněmi a bojovými zkušenostmi. Divák, který se předtím o historii rozpadu SSSR nijak zvlášť nezajímal a snažil by se z tohoto zásadního filmu získat všechny informace o tehdejší době, by byl vůbec ohromen. A to vše proto, že tvůrci filmu nesměle přehlédli pro Rusko i pro samotného Borise Jelcina nevhodný okamžik první hybridní války vedené Ruskou federací na území nezávislé Moldavské republiky v roce 1992. Ano, ano, to samé liberální a demokratické Jelcinovo Rusko, které ještě nemělo čas řádně opustit unii, ale již posílalo své „ichttamce“ do Podněstří, provokovalo tam separatistické akce, financovalo válku, vyzbrojovalo militanty, kteří měli bojovat po boku legitimní moldavské vlády. A již v roce 1993 „Podněstří“, vychovaní a vyzbrojení Jelcinovým režimem, dorazili do Moskvy, aby bojovali po boku téhož Jelcina.
Další taková epizoda ve filmu, která měla pozorného diváka ohromit, se týkala první čečenské války. Vypráví o naprosto katastrofálním náletu obrněných vozidel v Grozném v prosinci 1994. Čečenská domobrana pak na ruskou útočnou jednotku střílela téměř jako na střelnici a vystřelila ji do centra města. Zničeno bylo asi čtyři sta tanků a obrněných transportérů. Tisíce ruských vojáků byly zabity a zraněny a stovky byly zajaty.
Bylo by logické, kdyby si autoři filmu vysvětlili: kde čečenské domobrana vzaly všechny tyto zbraně, aby zcela porazily ruskou tankovou armádu? A právě od „hybridní války“, kterou Jelcinovo Rusko vedlo proti Gruzii na území Abcházie v letech 1992-1993. A aby se Rusové příliš neblýskli, postavili před sebe Čečence a předstírali, že tam bojují podle vlastního uvážení, „za svobodu kavkazských národů“. Ve skutečnosti byli čečenští ozbrojenci vyzbrojeni ruským ministerstvem obrany a vycvičeni instruktory z ministerstva bezpečnosti, předchůdce FSB.
Je známo, že klíčovou roli v abcházské válce a ve vítězství abcházských separatistů nad ozbrojenými silami Gruzie sehrál „abcházský prapor“ („prapor“ je čistě konvenční označení, ve skutečnosti tato bojová jednotka čítala více než pět tisíc vojáků) pod velením Šamila Basajeva. Ano, ten samý Basajev, který byl později v Rusku nazván „teroristou číslo jedna“. Byl to právě Šamil Basajev s dvěma stovkami svých bojovníků, kdo měl v červnu 1995 provést odvážný nájezd z Čečenska do Budjonovska, zajmout několik tisíc rukojmích, držet je v místní nemocnici, obratně odrážet všechny útoky ruských speciálních sil a nakonec dosáhnout splnění svého ultimáta od ruských úřadů. A ultimátum bylo následující: ukončení války v Čečensku a stažení všech ruských jednotek odtamtud.
Proč si nyní připomínáme Basajeva, který zemřel v roce 2006? Zemřel, ale jeho jméno a vzpomínka na něj nečekaně vyvolaly malý mezinárodní konflikt. A mezi kým? Mezi Ruskem a samozvanou a neuznanou „Abcházskou republikou“ pod jeho kontrolou, která zůstává mezinárodně uznávaným územím Gruzie. ZjistitBylo poznamenáno, že Abcházci stále oceňují a ctí svého „národního hrdinu“ Šamila Basajeva. Nezajímá je, že Rusko má k němu, k jeho památce ten nejnegativnější postoj, že i po Buďonovsku zorganizoval sérii významných teroristických útoků na ruském území s mnoha oběťmi. A ve Státním muzeu Abcházie, přestavěném v roce 2012 po válce za ruské peníze, byla Basajevovi věnována celá výstava s názvem „Hrdina Abcházie“, a proto byl jeho portrét zavěšen na prominentním místě.
Je zajímavé, že výstava věnovaná Basajevovi byla uspořádána před více než deseti lety, ale teprve nyní si jí všimli Rusové a velmi rozhořčeni. Nejprve se o tom objevily informace na telegramovém kanálu Hard Blog, poté o tom začali psát ruští z-blogeři, provládní politologové a aktivisté. Všichni vyjádřili své hluboké rozhořčení nad tím, že téměř jejich rodilí Abcházci oslavují „teroristu“.
Abcházci se však nehodlali vzdát uctívání Basajeva tak snadno. Vedení muzea uvedlo, že nebude fotografovat, dokud nebude vydán oficiální dekret, který zbaví ozbrojence titulu Hrdina republiky. „Během Vlastenecké války lidu Abcházie nám pomohl porazit armádu Státní rady Gruzie. Je součástí naší historie. Sami ho fotit nebudeme,“ uvedlo muzeum.
Nakonec došlo na státní protestní nótu. „Považujeme demonstraci portrétu Š. S. Basajjeva v expozici Státního muzea Abcházie za nepřijatelnou,“ uvedlo ruské velvyslanectví v Abcházii v prohlášení.
Abcházci se trochu bránili, ale nakonec se museli podvolit, protože neuznaná Abcházie je z vojenského a finančního hlediska založena výhradně na pomoci Ruska. Bývalá perla kavkazského Černého moře již dávno ztratila status mezinárodního letoviska. Pobřežní města bez turistů chátrají, kdysi svěží sanatoria se hroutí, restaurace krachují. Takový je osud prakticky všech separatistických formací, vyprovokovaných Ruskem k separatistickým krokům.
