Není to tak dávno, co francouzský prezident Emmanuel Macron úspěšně odrazil ofenzívu krajně pravicového Národního sdružení, a pak přišly potíže do sjednoceného evropského prostoru z jiného směru – z Německa.
V hlavní zemi Evropské unie se první podzimní den roku 2024 konaly místní volby ve dvou východních státech. A tyto dva faktory – že volby jsou lokální a že spolkové země se nacházejí na východě, v bývalé NDR – jsou důležité pro pochopení situace. To znamená, že výsledky hlasování nijak nezmění, ale pomohou jim lépe a přesněji porozumět.
Tedy volby do zemských sněmů (místních parlamentů) Saska a Durynska. V obou těchto regionech, jak se očekávalo, získala krajně pravicová, euro- a ukrajinsky skeptická, proruská Alternativa pro Německo velký počet hlasů. A v Durynsku, nejbeznadějnější spolkové zemi z hlediska podpory vážených, umírněných středolevých a středopravicových sil, Alternativa dokonce zvítězila.
Je to skutečně první vítězství německé krajní pravice ve spravedlivých volbách od března 1933. Připomeňme, že v lednu téhož roku vyhrála Národně socialistická německá dělnická strana, strana Adolfa Hitlera, první místo ve volbách do parlamentu Svobodného státu Lippe (nyní součást spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko) a v březnu – ve všeněmeckých volbách do federálního parlamentu, Říšského sněmu. Všechny následující volby – v listopadu 1933, 1936 a 1938 – byly nejčastějším falšováním a manipulací totalitního režimu nacistů.
Mimochodem, po druhé světové válce se kupodivu různých druhů postnacistických, krajně pravicových stran účastnily volebního procesu. Například v prvních poválečných volbách v bývalých západních okupačních zónách (které se staly základem Spolkové republiky Německo) byla jednou z účastnických stran Německá pravicová strana, která byla ve skutečnosti vytvořena bývalými členy NSDAP. Pak ale získali jen 1,81 % hlasů. A o čtyři roky později to bylo 1,07 %. Alternativa pro Německo však ve svých prvních celostátních volbách v roce 2013 získala pouze 4,7 % hlasů a nedostala se do Bundestagu. (A nacistická strana v roce 1928 – pouhých pět let před nástupem k moci – měla 2,63 % a byla na nenápadném devátém místě mezi všemi německými politickými silami.)
A nyní došlo k vítězství v Durynsku (32 z 88 křesel v zemském sněmu, nejbližší konkurenti, CDU, mají 23), téměř vítězství v Sasku (41 ze 120 křesel, CDU je na prvním místě se 42 mandáty). Jaké závěry lze z těchto voleb vyvodit, kromě alarmistických výkřiků „Nacisté jsou zpět“?
Nejprve si připomeňme, že toto je východ. Bývalá NDR. Takzvané „ossi“. Zatímco na počátku 90. let křesťanští demokraté suverénně porazili sjednotitele německých zemí Helmuta Kohla – ale na konci desetiletí, na pozadí z praktického hlediska naprosto nesmyslné nostalgie po „starých dobrých časech“ (ekonomicky se i v nejslabších spolkových zemích Spolkové republiky Německo žije mnohem lépe než v nejbohatších regionech NDR; nejsou tu žádné stáze, nikdo vám nebrání nikam jít, nejsou tam Berlínské zdi) – začali bývalí východoněmečtí socialisté získávat značná procenta. která se transformovala na Stranu demokratického socialismu a poté na Levici.
Levice však nedokázala vyrůst ve vážného konkurenta hlavních německých politických sil. A nahradili je politici z druhého křídla politického spektra – místo ultralevice se v roce 2010 začaly shromažďovat krajně pravicové hlasy. To není čistě německý problém, děje se to v celé Evropě. A země bývalé NDR jsou skutečnou živnou půdou pro radikály. Kde se vyšplhali na první místo v komunálních volbách. A levice, dokonce ani dvojče Alternativy pro Německo, Unie Sarah Wagenknechtové, se tím nemůže chlubit. Možná v budoucnu, ale s největší pravděpodobností jen místo Alternativy, protože ultraradikálové prostě neshromáždí tolik příznivců.
Velké strany samozřejmě budou tyto výsledky brát v úvahu. A na základě toho upraví své politické postoje. To platí zejména pro SPD, která v současném volebním cyklu zcela selhává. I když je nepravděpodobné, že by to vypadalo tak apokalypticky, jak tvrdí někteří experti, kteří tvrdí, že pravý střed se radikalizuje i na žádost voličů. Za prvé, nepřinese výsledky, jak jsme viděli ve Francii, kde se část „republikánů“ pokusila pohrát si s rétorikou Bardegliho a spol. Za druhé, proč jsou ti, kdo volí Alternativu, radikalizováni CDU?
Nelze proto očekávat žádné zvláštní změny v rétorice alespoň sebevědomého lídra na spolkové úrovni (CDU + CSU má trvale více než 30% podporu a ta v posledních měsících jen roste; a Alternativa pro Německo měla více než 20%, nyní se snaží dosáhnout alespoň na hranici 20%). Kromě toho je velmi důležité z hlediska pochopení situace ani ne tak voleb v Durynsku, jako hlasování v SackuNapříklad v případě Spojených států
Dne 9. července se v Německu konaly volby do Evropského parlamentu. Spolková země Sasko pak hlasovala takto: Alternativa získala 31,8 %, CDU přesně o 10 % méně. Uběhly téměř dva měsíce. A v komunálních volbách je situace jiná. Krajní pravice, stejně jako všechny ostatní (Levice, SPD, Zelení, Svaz Sarah Wagenknechtové), svůj výkon téměř nezměnila – dokonce o něco méně hlasovala pro AfD, 30,6 %. Na druhou stranu Křesťanskodemokratická unie udělala skutečný průlom – skončila s 31,9 %.
Vlastně jsem tady trochu neupřímný, protože průzkum vždy ukazoval ukazatel 30+ pro CDU. Ve volbách do Evropského parlamentu to ale nic neznamenalo – voliči nehlasovali. V komunálních volbách se ale ukázalo, že CDU má stále podporu. A tentokrát voliči přišli do volebních místností. Samozřejmě, že to nevypadá tak jasně jako politická finta Emmanuela Macrona, ale faktem je, že za dva měsíce středopravicová strana přidala 10 % hlasů a ve skutečnosti obešla krajní pravici na poli někoho jiného.
Ukázat jim, že je příliš brzy mluvit o všeobecném vítězství „kolektivního Hitlera“. Na Západě navíc Alternativa pro Německo tradičně získává mnohonásobně méně hlasů. Jediné unikátní číslo je ve spolkové zemi Hesensko, kde Alternativa díky velké válce v Ukrajině (prudký nárůst sledovanosti, který začal na jaře 2022, poté se v několika fázích zvýšil na 18 % – to není náhoda, je to důsledek) poskočila na druhé místo a obešla SPD a Zelené.
Německo však bude muset za tři týdny zažít další triumf Alternativy pro Německo. Tam 22. září také zvítězí krajní pravice, i když nedostane vlastní vládu – podle současných výsledků dokonce i v tandemu se Svazem Sarah Wagenknechtové (v Durynsku se mimochodem CER odmítla spojit s AfD) získala 41 %. Přitom pouze dvě velké strany, CDU a SPD, tvoří 39 %. A když k tomu připočteme 5 % Zelených a Levice (ty byly nedávno přijaty do koalice jako menšinoví partneři, nemělo to žádné zvláštní negativní politické a volební důsledky), tak je jasné, že ultraradikálové zde nebudou vládnout.
A na federální úrovni, jak již bylo zmíněno, Alternativa pro Německo po poklesu v první polovině roku 2024 nemůže stoupnout na hranici 20 procent. A dost možná prohraje i v příštích celoněmeckých volbách (budou se konat v říjnu 2025) dokonce i se sociálními demokraty. SPD nyní samozřejmě trpí vážnými volebními ztrátami kvůli svému nerozhodnému postoji na začátku velké války v Ukrajině – ještě v březnu 2022 byla první strana Olafa Scholze a již v srpnu téhož roku ztratila téměř 10 % ve prospěch svých hlavních oponentů z CDU. Připomínáme, že křesťanští demokraté tehdy zaujali mnohem tvrdší postoj (čemuž samozřejmě pomohlo i to, že byli v opozici) – a nyní sebevědomě vedou a vyrovnávají důsledky dočasného neúspěchu z léta 2023.
Durynsko a Sasko byly varováním svými místními volbami. Signál. Maják. A všichni účastníci politického procesu musí tento signál slyšet, aby se neopakoval smutný osud bývalých pilířů páté francouzské republiky, socialistů a republikánů, kteří jsou stále v hluboké krizi (a kteří si nyní vzpomenou, že před Macronem byli prezidenty země socialista Hollande a před ním republikán Sarkozy).
A nakonec poznamenáváme, že válka v Ukrajině je také šancí pro evropské ultraradikály. Vážná šance. Možná ten hlavní v jejich životě. Konec války – v té či oné podobě, alespoň na úrovni zastavení nepřátelských akcí a raketových a dronových útoků na Ukrajinu, návrat Ukrajinců domů (a těch je v Německu hodně) – bude znamenat vyražení této země pod nohama „kolektivního Hitlera“, který se snaží stát se alternativou k Německu, ale zatím pouze prokázal schopnost parazitovat na dočasných problémech země a společnosti. Vlastně, stejně jako tomu bylo v předchozí historické éře, kdy se Národně socialistická dělnická strana dostala k moci až poté, co bylo Německo zasaženo velkou ekonomickou krizí.
Mír v Ukrajině bude znamenat kolaps hlavního trumfu Alternativy pro Německo (a Unie Sarah Wagenknechtové), ačkoli tato levicová strana, jako každá levičáka, bude mít ve své zásobě jiná témata; ale, jak ukázala historie levice, nebyla schopna dosáhnout ničeho zvláštního). A úspěch aktuálně provládní SPD, která pravděpodobně v říjnu příštího roku přijde o post kancléřky, ale alespoň se bude moci vrátit do postavení druhé politické síly v zemi. A být druhý ve velké koalici není vůbec smutné sledovat triumf krajní pravice. I když v jedné z nejchudších zemí v zemi.
